seriál

17) Strhující román B.Bellové o Jezeru, které nechcete navštívit

Bianca Bellová, foto: Marta Režová

Cenu Evropské unie za literaturu, nejprestižnější české literární ocenění Magnesia litera v kategorii Kniha roku, už skoro dvě desítky překladů do cizích jazyků a nadšení kritiky i čtenářů – tím vším se může pyšnit jedna z nejzajímavějších českých knih posledních let, Jezero, které napsala Bianca Bellová. A tak je jasné, že tenhle temný příběh odehrávající se v apokalyptických kulisách vysychajícího jezera nemůže chybět v našem cyklu o Českých knihách, které musíte znát.

Foto: Nakladatelství Host

Obvykle v našem cyklu rozebíráme knihy s literárními historiky, ovšem dnes máme možnost mluvit přímo s autorkou Biancou Bellovou.

Aniž bychom příliš prozrazovali, o čem je Jezero?

B.Bellová: „To je právě otázka, na kterou neumím dobře odpovídat. Kdybych to měla říct v krátkosti, tak je to příběh dospívajícího chlapce, se kterým se setkáváme ve věku asi tří let a provázíme ho až do dospělosti. Odehrává se to v prostředí jezera, které postupně vysychá a stává se toxickým. Velice zásadním způsobem se tam mění prostředí pro život obyvatel. To je taková krátká verze. Když píšu, tak se snažím, aby měl text více rovin, aby si tam každý čtenář našel to svoje. Jsou čtenáři, kteří to vnímají jako ekologický román, někteří jako román o dospívání, jiní jako politický román nebo román mapující postsovětský prostor. Je to na čtenáři.“

Který z těch výkladů vám je nejbližší?

Bellová: „ Asi nejsem ten nejpovolanější, abych interpretovala svoje texty a knihy. Ten text často přichází k autorovi, aniž on ví proč, ale je mu jasné, že to musí napsat takto, protože jinak to nejde. Já jsem ráda, když si v tom každý čtenář najde něco svého. Setkala jsem se i s tím, že je to feministický román, že to je obvinění patriarchátu, což je pro mě poměrně překvapivé a šokující.“

Aralské jezero, foto: Antonov14, CC BY-SA 3.0

Jak už jsme řekli, děj se odehrává v okolí vysychajícího jezera, působí to celé hodně apokalypticky a dystopicky, přičemž v té knize neupřesňujete místo ani čas, kde a kdy se ten příběh odehrává. V několika rozhovorech jste mluvila o tom, že inspirací pro Jezero byl fotoseriál, který jste viděla v časopise National Geografic a kde bylo Aralské jezero, odehrává se to tedy skutečně tam?

B.Bellová: „Sečtělý čtenář inspiraci v Aralském jezeře pozná. Já jsem ale nechtěla psát dokumentární román o Aralském jezeře. Byla to pro mě inspirace, ale snažila jsem se ty obrysy, ten čas i to geografické umístění nějak rozmazat, aby to bylo univerzálnější.“

Byl dřív příběh, ke kterému jste hledala místo, a nebo když jste viděla obrázky v časopise, tak přišel potom?

B.Bellová: „Bylo to tak ráz na ráz. Já jsem viděla ty velice působivé fotografie. To jsou fotografie, jak uprostřed pouště rezaví vraky lodí a v jejich stínu leží velbloudi. To je hodně dystopické nebo surreálné. V ten okamžik začalo pracovat  podvědomí a kreativita a začal se mi pod rukama vytvářet příběh malého chlapce, který tam vyrůstal.“

Foto: Staecker,Wikimedia Commons,CC0

Vy neoznačujete místo, jezero je bezejmenné, název vesnice vymyšlený, název národa vymyšlený, diktátor nejmenované země je označován jen jako státník s velkým S. Je tam jedna výjimka a to jsou Rusové nebo Rusáci, jak o nich postavy někdy mluví, proč?

Bianca Bellová, foto: Jan Trnka, archiv Bianci Bellové

B.Bellová: „ Pokud mám být upřímná, tak mě se nepodařilo vymyslet, jak nějakým způsobem z toho tu identitu odstranit. Mě přijde, že člověk, který vyrůstal v zemi, která zažila okupaci Sovětskou armádou nebo vyrůstal ve východním bloku, kde to bylo velice podobné, ta přítomnost cizí mocnosti, to takhle cítí. Ta identita byla natolik nezpochybnitelná, že jsem si nevěděla rady, jak je jinak označit.“

Ovlivňuje to prodej vaší knihy případně dalších knih v Rusku a bývalém Sovětském svazu?

Bellová: „V ruštině to nevyšlo, vyšlo to v lotyštině a teď to vychází v litevštině. Ohlasy z Lotyšska jsou takové, že to čtenáři vnímají tak, že se s tím ztotožňují, že jejich zkušenost je obdobná:“

Kdy a jak dlouho jste tu knihu psala?

B.Bellová: „Bylo to v roce 2015-16 a byla to rychlá záležitost, psalo se to vlastně samo.“

To znamená., že tam nebylo víc verzí a že nebyly momenty, kdy jste se zasekla a nevěděla jak dál?

B.Bellová: „Přepisovala jsem v druhé části jednu menší zápletku, jedna postava se vyhodila, ale jinak to v podstatě bylo – text napsaný v rauši, jedním tahem.“

Foto: Nakladatelství Host

Z odstupu pěti let, měnila byste něco?

B.Bellová: „Asi bych neměnila. Já se ale nerada vracím ke svým starším textům, protože tam vidím všechny ty chyby a vím, že bych to už teď nenapsala a to téma mě už nezajímá. Před dvěma lety jsem dělala nové vydání mé starší knihy a bylo to pro mě velké trápení. Chyby, nebo to co volá po opravě, tam člověk samozřejmě zpětně vidí.“

Některé momenty jsou v knize docela kruté, s tím jste neměla problém?

B.Bellová: „Ne. Vnímám, že hrdinové v mých textech prochází poměrně velice vysilujícími životními situacemi  a asi bych měla i jako čtenář problém to učíst.“

Jak už zaznělo v úvodu, autorka Bianca Bellová za Jezero získala Magnesii Literu v kategorii Kniha roku a také Cenu EU za literaturu. Pomohlo to? Zvýšily se prodeje po těchto cenách?

B.Bellová: „To si nejsem úplně jistá. Nejsem mainstreamový autor, který by prodával statisícové náklady. Myslím si, že tím, že píšu pro vyhraněnou sortu čtenářů, tak mi publicita hodně pomohla, přinejmenším ta Litera. Evropská cena mi zase pomohla dostat se do jiných jazykových oblastí, protože jednak to má nějakou váhu a také to finančně podporuje překlady. Měla jsem příležitost dostat se do jiných regionů.“

Foto: Nakladatelství Host

Když sledujete ohlasy ze zahraničí, překvapují vás v něčem, vnímají někde v zahraničí tu knihu výrazně jinak než lidé v Česku?

B.Bellová: „Překvapilo mě, že mám velice silné a pozitivní ohlasy v Polsku a v Itálii. Vlastně i ve Španělsku, tam mají k tomu mému vnímání světa blízko. Myslím si, že český čtenář je velice kritický, přistupuje k textu tak, že se v něm snaží najít něco, co se mu nelíbí. To Italové, Poláci  nebo Španělé nemají. Což je pro autora příjemné, když se čtenář nechá tím textem vést a může mít z textu větší požitek.“

Daniel Ordoňez, foto: Carlos Ferrer

Bianca Bellová mluvila o přijetí své knihy ve Španělsku. Autorem španělského překladu Jezera je Daniel Ordon͂éz, jak vy vnímáte Jezero?

D. Ordon͂éz: “Jezero je román o chlapci, který se ve světě ocitne sám a musí bojovat nejen o to, aby se uživil, ale také aby poznal sám sebe a své  kořeny. Tohle všechno je vyprávěno syrově, ale s velkou dávkou upřímnosti. Co mě překvapilo byla také autentičnost. Přestože se příběh odehrává ve smyšlené zemi a smyšlené době, všechno nasvědčuje na bývalou sovětskou republiku v Centrální Asii.  Já jsem před dvaceti lety žil v Rusku a když jsem poznal Blanku, překvapilo mě, že nikdy v Rusku nebyla. Byl jsem přesvěčený o opaku, hodně věcí v knize mi připadalo jako vystřižených z toho prostředí v právě té době.”

Čím si vysvětlujete úspěch (včetně Ceny EU za literaturu) právě této knihy?

El Lago, foto: Daniel Ordon͂éz

D. Ordon͂éz: „Jde hlavně o kvalitu a sílu románu. Jako překladatel člověk žije každou větu příběhu velmi intenzivně. Alespoň mně se to tak děje. Možná proto, že s každou větou trávíme více času než kdokoli jiný. Nebo proto, že napínáme všechny smysly, abychom zachytili každý detail, každý tón slova. Některé části byly opravdu náročné. Moje dcera v té době měla navíc jen pár měsíců a otázka otcovství a mateřství, nebo osamělost dítěte, pro mě byla tíživá. Myslím, že to vypovídá o síle toho románu, a že zkrátka v lidech rezonuje.“

My se vrátíme k českému originálu a jeho autorce Biance Bellové, vy máte bulharského tatínka a anglického manžela, projevuje se, podle vašeho názoru, tahle kosmopolitnost v tom, jak píšete?

B.Bellová: „Myslím si, že člověk, který má zkušenost z více prostředí, ať chce nebo ne, tak je neustále nějakým způsobem porovnává a dokáže víc vnímat geografické nebo kulturní rozdíly.“

Vy jste vystudovala Vysokou školu ekonomickou, jak to jde dohromady s tím, že jste spisovatelka, že napíšete takové dílo, jako je Jezero?

B.Bellová: „Asi to není úplně typické. Ale jakou vlastně školu by měl mít spisovatel? Myslím si, že autor a spisovatel by měl mít schopnost tvořit, vymýšlet si a dávat dohromady obrazy. Určitě je dobré, když má nějakou životní zkušenost z nějakého konkrétního oboru. Ale pokud jí nemá, tak by mu to nemělo bránit v tom psát dobré texty.“

Dala vám něco pro psaní vysoká škola ekonomická?

Bianca Bellová, otof: Adam Kebrt, Český rozhlas

B.Bellová: „Určitě spoustu životních zkušeností. Já jsem po škole nastoupila do korporátu a měla jsem zkušenost z toho mezinárodního korporátního prostředí. Tam se také člověk setká se spoustou zajímavých historek, se spoustou charakterů, postav.“

Kdybyste měla našim posluchačům, kteří ještě Jezero nečetli říct, proč si ho mají přečíst…

B.Bellová: „To já neumím říct. Je to na nich, pokud je to zajímá. Je to text, který řadu čtenářů oslovil a to i takových, kteří třeba vůbec nejsou zvyklí číst. Ten text má spád, je tam jedna hlavní postava, nejsou tam žádné časové prolínání. Čte se to dobře, vnímá to poměrně velké spektrum čtenářů a něco v tom najde.“

Foto: Adam Kebrt, Český rozhlas