„Milá Markéto, optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij. Tvůj Ludvík“
Tento krátký text napsaný na pohlednici změní život hrdinovi jednoho z nejslavnějších českých románů 20. století. Milan Kundera příběh o nevydařené pomstě, a nejen o ní, napsal v polovině 60. let a pojmenoval ho jednoduše - Žert. Kvůli cenzuře se dostal ke svým českým čtenářům až dva roky po dokončení. O tři desetiletí později ho čtenáři francouzského deníku LeMonde zařadili v anketě mezi padesát nejlepších světových knih 20. století.
Znalcem díla, se kterým dnes budeme mluvit, je ředitel Moravské zemské knihovny v Brně profesor Tomáš Kubíček.
V čem je Žert výjimečný?
„Výjimečný je především ve svém úspěchu. Je to román, který se ze šedesátých let vepsal nejvýrazněji do světové literatury. Ale je výjimečný i v kontextu literatury šedesátých let. Není jediný, kdo se pokouší reflektovat společenské procesy padesátých či počátku šedesátých let. Kundera i díky tomu, že navazuje na jakousi modernistickou poetiku, na velmi složitě komponované vyprávění, na vyprávění, které nechce přinášet jednoduché pravdy. Před sebou máme text, který rozvrhuje čtyři různé pravdy prostřednictvím čtyř vypravěčů. Také touto otevřeností, mnohostí pravd, kdy nám jednotlivý součet pravd nedá dohromady jeden pravdivý možný obraz, ale jsou to vždy nároky na pravdu. Touto otevřeností, kritičností, ale i výraznou mírou ironie, kterou se Kundera dívá na dobu předcházející a na své protagonisty, představuje určitě výjimečný počin.“
Aniž bychom prozradili úplně všechno, o čem Žert je?
„Velmi složitá otázka. Kdybychom to chtěli říct jednoduše, tak je to vlastně o čtyřech nárazech na realitu, o čtyřech způsobech vylhávání se ze skutečnosti. Ale současně o tom, čím procházela česká společnost v padesátých a šedesátých letech, ale nikoli společnost jako celek, ale jako člověk. Kunderův román je vlastně prodloužením velké otázky místa člověka v dějinách, jeho nároku na dějiny, nároku na to být součástí dějin nejenom jako pasivní objekt, ale jako někdo, kdo je schopen na sebe převzít část zodpovědnosti za dějiny nebo dějinám vzdorovat.“
Vy už jste se zmínil o tom, že pokud jde o stavbu románu, tak Žert nemá jenom jednoho vypravěče. Liší se třeba jazyk jednotlivých vypravěčů?
„Odlišení jazyka není zcela výrazné. Liší se spíše témata, liší se způsob pohledu na témata, liší se způsob emocionálního a racionálního vnímání. Jsou to variace na jeden ústřední problém nebo otázku. Ty variace se musí lišit ve vztahu k lidem, kteří promýšlejí nebo žijí tu otázku.“
Když hlavního hrdinu Ludvíka Jahna kvůli textu na pohlednici, kterou poslal své přítelkyni, vyhodí z komunistické strany a potom i ze školy, musí fárat v dolech. Je to přehnané nebo to opravdu vychází z reálných situací padesátých let?
„Rozhodně to přehnané není, padesátá léta byla v tomto smyslu velmi tvrdá a restrikce proti jakémukoliv oponování stranické disciplíně byli nemilosrdné. Víme, že v padesátých letech byli lágry plné lidí, kteří museli ráno čekat na buzerplacech a byli vydáni na milost a nemilost nejen režimu, ale i konkrétním lidem v lágrech. Ten příběh má, jak Kundera několikrát doznával, základ ve velmi reálné situaci. V situaci, kdy sám napsal pohled na stranické školení svému příteli a výsledkem bylo jeho kárné postižení a vyloučení ze strany a Svazu československých spisovatelů.“
Do jaké míry je Žert autobiografický? Do jaké míry v něm vychází Milan Kundera z vlastních zážitků?
„Kundera mnohokrát říká, že spisovatel může psát především to, co sám zažil. Ale ne konkrétní situace, ale situaci zkušenosti. Zkušenosti s dobou, zkušenosti s konkrétními příhodami nebo historiemi v jeho okolí. V tomto smyslu je autobiografická, protože Kundera prožil padesátá léta a na tu dobu se dokáže podívat velmi kriticky, skepticky a dokáže přidat jakýsi způsob svědectví, které ale nemusí být jednoduše připodobňováno k Milanu Kunderovi.“
Sám Milan Kundera byl v mládí nadšeným komunistou, potom byl ze strany vyloučen a o pár let později znovu přijat. Dá se říci, že se v Žertu vyrovnává s touto vlastní rolí ve čtyřicátých a padesátých letech?
„Kundera se poměrně rychle se stává jednou z předních osobností české literatury. Připoutal na sebe pozornost jako básník. Ve chvíli, kdy píše Žert, má za sebou tři básnické sbírky, které vůbec nebyly neúspěšné, i když se na ně podíváme, tak byly špatné nikoliv z hlediska tématu, ale z hlediska poetiky. Byla snaha navázat na jakousi avantgardní poetiku, která se v té optimistické svazácké lyrice padesátých let ukázala jako totálně neúspěšná. I když ze čtenářského hlediska to přineslo veliký zájem. Jeho první básnická sbírka Člověk, zahrada širá ale současně vnáší pohledy, které nejsou zcela kompatibilní s tou dobou. Pohled je kritický, objevují se tam témata, která jsou ve vztahu k režimu velmi opatrně kritická. Verše jako - vy soudruzi, co zavřeli jste se do marxismu jako do skleněných věží - prozrazují, že Kunderovo vnímání není úplně jednoduché. Když se podíváme na poslední básnickou sbírku Monology, tak už jenom název avizuje, že máme co dělat s něčím, co se pokouší prosadit právo na individuální hlas v tom kolektivním optimistickém šílenství, kam přichází někdo, kdo si vyhraňuje právo na monolog. I ty básně jsou vlastně monologické a nikoliv o komunikaci, ale o neschopnosti komunikace.“
Jaký vlastně měl Milan Kundera vztah k lidové hudbě? V Žertu se folklóru věnuje velká pozornost.
„Ten vztah je poměrně známý, protože Kundera pochází z hudební rodiny, jeho otec byl velký hudebník. Má za sebou studia kompozice, což se projevuje nejenom v tématu folklórní hudby, ale i ve skladbě románu. Folklórní pasáže, které tam přicházejí, nemůžeme číst jako zprávu o folklóru nebo uvažování o folklóru. Pro Kunderu je to jedním z principů poetiky stavby literárního textu, kdy do těla příběhu povolává esej a vrací se tak do dvacátých nebo třicátých let, někam k románové zkušenosti, která se pokouší příběh a esej snoubit do zvláštní podoby nového tvaru. Jakési kompozice, která preferuje způsob myšlení prostřednictvím literárního textu.
V čem se lišil původní překlad do francouzštiny od českého originálu?
„Peripetie, které provázely překlad Žertu, vstoupily snad už do dějin české literatury. Když Kundera poprvé, ve chvíli, když už je schopen číst ve francouzštině, čte Žert, tak se přiznává k zděšení, které zažil. Zjistil, že jeho styl byl zcela proměněn. Kunderův styl je velmi racionální, velmi bedlivě váží každé slovo, jedním z charakteristických rysů je i opakování slov, což je něco, co bývá většinou vnímáno jako stylistická neohrabanost nebo nedostatečnost. U Kundery má opakování slov velký význam. Když potom čte svůj francouzský překlad, tak zjistí, že ho francouzský překladatel důsledně opravuje, aby jeho styl byl zdobnější a aby se dostal někam, jak si Francouzi představují, že má vypadat literatura. Být honosnější, rafinovanější. Jeden jeho přítel, jak víme ze vzpomínek Milana Kundery, říkal: „netušil jsem, že si barokní spisovatel.“ Zděšen touto poznámkou Kundera čte svůj žert a zjišťuje, že to, co napsal, bylo ve Francii výrazně přepsáno. Pokouší se vrátit to zpátky ke svému racionálnímu kritickému a víceméně i jednoduchému slohu.“
Filmový Žert se od toho knižního výrazně liší, v čem všem?
„Film má hodinu a půl, do tohoto prostoru nevtěsnáte tento velmi rozsáhlý a komponovaný román. Liší se už jenom tím, že zmizela jedna z nejdůležitějších postav celého románu, postava Lucie. Jakési femme fatale, která prochází celým příběhem a hraje roli katalyzátoru tragédií, které se v románu odehrávají. Už toto poznamenalo strukturu Žertu. Film Žert bychom měli vnímat jako jiné dílo. Jako něco, co posouvá, proměňuje Kunderův román. Pro mě osobně je román mnohem zajímavější, protože je mnohovrstevný a napínavější. To, co se podařilo dostat do toho napětí mezi jednotlivými postavami, nebylo možno filmovou řečí postihnout.“
Žert samozřejmě není jediným dílem Milana Kundery, které jeho další knihy podle vašeho názoru patří mezi ty, které bychom měli znát?
„Pro mě je to například román Život je jinde, stejně tak pro mě byl událostí román Nesnesitelná lehkost bytí. Osobně mám velmi rád román Nevědění. Je to jeden z románů, který připoutal obrovskou pozornost světových čtenářů a je velmi zajímavé, že v Nevědění se opět vrací k odysseovskému mýtu, který rozehrává už v Žertu. Čili variace na návrat, kterou rozehrává Ludvík na konci padesátých nebo na začátku šedesátých let se objevuje ještě jednou. Tento návrat tematizuje přelom osmdesátých a devadesátých let. Pro mě kromě Žertu, který považuji za mimořádný román, shledávám vrchol v Nevědění.“
o pořadu
České knihy, které musíte znát
Seriál stanice Českého rozhlasu Radio Prague International přiblíží díla českých spisovatelů, která prostě musíte znát.
