Česko má už jen 0,3 hektaru zemědělské půdy na obyvatele

Česku ubylo za poslední čtyři roky skoro 130 tisíc hektarů zemědělské půdy. Zmenšila se i plocha orné půdy. Vyplývá to z údajů, které zveřejnil Český statistický úřad. Zemědělcům se tento stav nelíbí a ozývají se i hlasy varující před nebezpečnými důsledky tohoto trendu. Podrobnosti má Zdeněk Vališ.

Zemědělská půda tvoří téměř 45 procent celkové rozlohy České republiky. Je jí více než 4 miliony 200 tisíc hektarů. Otázkou tedy je, jak hodnotit onen úbytek 130 tisíc hektarů za poslední čtyři roky. Je to hodně? Prezident Agrární komory Jan Veleba si myslí, že ano. Z dlouhodobého pohledu dochází ke znepokojivému úbytku půdy zejména po roce 2000.

„Když bych se vrátil do historie, tak za sto uplynulých let ubylo 826 tisíc hektarů zemědělské půdy. Po roce 2000 ten úbytek činí 130 tisíc hektarů, tedy rychle startuje. Je třeba také říci, že máme na obyvatele už jenom asi 0,3 hektaru zemědělské půdy. A to jistě není mnoho.“

A proč dochází k úbytku půdy?

„Je to snaha udat volný kapitál a udělat z něj zisk. Nikdo se přitom neohlíží na zemědělství, že se trošku změnila situace, že ve světě roste poptávka po potravinách, že zemědělství se kromě údržby krajiny znovu vrací k výrobě potravin.“

Prezident Agrární komory Jan Veleba, foto: autor

Jan Veleba připomíná, že nejvíce dochází k záborům půdy pro stavební účely. Alarmující je fakt, že se to týká i orné půdy té nejlepší bonity.

„Developerské firmy se poptávají po půdě, kde nemají žádné problémy, k půdě na rovině, což je zpravidla půda úrodná.“

Zemědělská půda nenávratně mizí a je zastavována luxusními domy a bazény, zabírají ji průmyslové zóny, ohyzdná skladiště velkých nadnárodních společností, parkoviště, dálnice. Proč města a obce vcelku ochotně povolují výstavbu tam, kde ještě nedávno rostla pšenice? Je tak snadné přeměnit u nás zemědělskou půdu na stavební parcelu? Ivan Černý ze Svazu měst a obcí a zastupitel městečka Úvaly u Prahy si to nemyslí.

„Je to poměrně administrativně náročné. Obce musejí mít připravené a schválené územní plány. To znamená, že tam zahrnují i stávající pole, jako přípravu pro novou zástavbu. A musí mít ty plány projednány s krajským úřadem. Příslušný odbor musí dát souhlas k tomuto předběžnému záměru.“

Zábor půdy tedy schvaluje kraj. Co ale vede obce ke změně územního plánu, k návrhu stavět na zemědělské půdě?

„Tím hlavním důvodem je společenská objednávka. Obce se nebrání tomu, aby dosáhly většího rozsahu, většího územního rozvoje.“

Jak velký je ale tlak na zastupitele ze strany developerů či podniků, které chtějí stavět takříkajíc na zelené louce? Ivan Černý předpokládá, že ten tlak je velký a developeři nabízejí obcím různé bonusy, například pomoc s rozvojem infrastruktury.

„Třeba s dobudováním kanalizace, rozšířením čistírny, vybudováním školy a podobně.“

Dá se tím ale ospravedlnit zábor velice bonitní zemědělské půdy? Ivan Černý soudí, že to už je věc kraje.

„Krajský úřad by měl hodnotit, že v první a druhé skupině, u těch nejlepších půd, by neměl vydávat souhlas, popřípadě vydat ho jen v nejnutnějších případech. Pro běžnou výstavbu by správně neměl vydávat souhlas k záboru.“

Výstavba na zemědělské půdě by ale podle Ivana Černého už neměla pokračovat takovým tempem, jako po roce 2000. V okolí Prahy prý bude dokonce stagnovat. S tím názorem souhlasí i Martin Kupka, mluvčí Krajského úřadu Středočeského kraje.

„Největší úbytek zemědělské půdy nastal v letech 2002 a 2003. Nyní je už úbytek menší, ta křivka klesá dolů.“

Ve Středočeském kraji došlo v minulých letech k úbytku zemědělské půdy asi o půl procenta celkové výměry. Za poslední čtyři roky se proměnilo k jiným účelům 3600 hektarů zemědělské půdy. Kraj podle Martina Kupky nemá zájem o další úbytek půdy.

„Snažíme se bránit tomu, aby se zemědělská půda proměňovala k jiným účelům. V blízkosti Prahy často dochází k tomu, že na základě pobídky investorů mění zastupitelstva obcí své plány. Má to ale svůj vývoj. A v tuto chvíli už také můžeme říci, že vývoj je pozitivní. Zastupitelstva se více brání snahám developerů a snaží se kultivovat ty projekty tak, aby zemědělské půdy ubývalo co nejméně.“

Už je řada pozitivních případů, kdy se starostové obcí dokázali dohodnout s developery a přimět je k řešení, při kterém nedochází k úbytku zemědělské půdy. Může jít třeba o využití tzv. brownfields, tedy ploch či nemovitostí, které už neslouží původnímu účelu a často dnes spíše hyzdí krajinu. Veřejnost jistě přivítá i další snahu krajského úřadu.

„To, čemu se snažíme bránit, je další rozvoj těch skladových ploch v blízkosti Prahy. Nejde jenom o jejich estetickou kvalitu. Bohužel se jedná i o projekty, které mohou významně ovlivňovat pohyb vody v přírodě a odtokové podmínky v krajině. To je záležitost, která může mít dlouhodobý negativní dopad. Do budoucna bychom byli rádi, aby takové plochy už dále nevznikaly, abychom se zastavili na současné, už tak vysoké úrovni.“

Položme si závěrem ještě jednu otázku. Proč vlastně lidé prodávají zemědělskou půdu a ta je pak při změně územního plánu využita k úplně jiným účelům? Prezident Agrární komory Jan Veleba v této souvislosti připomíná jeden důležitý moment.

„Kvůli čtyřicetiletému období minulého režimu přešly vlastnické vztahy k půdě do jiné polohy. Trošku se nabouraly. Právě těch zemitých zemědělců, vlastníků půdy, kteří půdu neprodají, protože jsou s ní spjati, těch je bohužel strašně málo.“