Česko-portugalská divadelní skupina Hotel Europa připravuje představení s názvem Lásky z východu
Tereza Havlíčková a André Amálio založili během studií v Londýně divadelní skupinu Hotel Europa. Zaměřují se na dokumentární divadlo.
Témata čerpají především z nedávné portugalské historie, například z období fašismu či koloniálních válek.
Co vás přivedlo na myšlenku založit divadelní skupinu Hotel Europa?
„S mým životním i pracovním partnerem Andrém Amáliem jsme se seznámili během magisterského studia v Londýně na Goldsmiths University, kde jsme oba studovali Performance Making. Už během studia jsme spolu často spolupracovali a po roce jsme ještě s dalšími kolegy připravili společnou závěrečnou práci. Naše představení, se jmenovalo Hotel Europa a už mělo trošku nádech dokumentárního divadla. Téma spočívalo v tom, že jsme formou dopisu oslovili naše rodiče s prosbou, aby nám popsali pro ně důležité osobní zkušenosti ze svého života. Zajímavé to bylo z toho důvodu, že naši rodiče zažili tři různé režimy, a to komunismus, fašismus a demokracii, respektive monarchii.
Pár let jsme ještě žili v Anglii. Po čase jsme si ale uvědomili, že to úplně nejde, protože angličtina není náš rodný jazyk a v divadle tam neprorazíme. André se vrátil do Lisabonu a já jsem nějakou dobu žila v Praze. Nakonec jsme se rozhodli, že zkusíme žít v Lisabonu, kde jsme začali intenzivně pracovat. Od roku 2015 produkujeme, tvoříme a režírujeme představení. Jméno Hotel Europa jakožto název skupiny nám už zůstalo, neboť jsme se během tohoto představení potkali.“
Kde berete inspiraci k tématům?
„Zabýváme se tématy z historie, jako jsou kolonialismus, fašismus nebo komunismus. Jde nám o to vytvořit most mezi minulostí a současností. Soustředíme se i na otázky nedávné minulosti, jako jsou migrace, ekologické problémy a gentrifikace. Snažíme se zaobírat tématy, která ještě v portugalské historii a společnosti nejsou úplně vyřešená. Někdy jsou i tabu, jako například války v portugalských koloniích. Generace Andrého rodičů o nich nemluví. My se o daných tématech ale mluvit snažíme, protože divadlo je forma, která je lidem přiblíží víc.“
Momentálně připravujete představení Amores de Leste, do češtiny bychom to mohli asi přeložit jako Lásky (z) východu. Co je hlavním tématem?
„Už dlouho jsme chtěli najít nějaké propojení mezi Portugalskem a bývalým Československem. V našich předchozích představeních jsme se zabývali dekolonizací a kolonialismem a vždycky se tam Československo nebo východní Německo a bývalý Sovětský svaz nějakou formou objevily. Během získávání nezávislosti byly totiž bývalé kolonie jako Angola, Guinea Bissau nebo Mosambik podporované Východem. Po Karafiátové revoluci v roce 1974 se staly levicovými státy. Proto nás ta myšlenka zaujala.
Toto představení se zabývá osudy protifašistických Portugalců, Angolanů a občanů z Mosambiku, Guineji Bissau, Kapverdských ostrovů a Svatého Tomáše a Princova ostrova, kteří bojovali za nezávislost svých zemí, a kteří využívali stipendia v zemích východního bloku, jako bylo právě Československo, východní Německo a Sovětský svaz. Do roku 1989 tato stipendia fungovala jako podpora boje proti portugalskému fašismu a po roce 1974 jako pomoc při budování nových svobodných a nezávislých republik. To znamená, že tento projekt se bude zabývat otázkami týkajícími se boje a podpory proti fašismu a kolonialismu. Zarámování těchto otázek do tématu lásky umožní pochopit souvislosti mezi osobní láskou a rodinnými vztahy v daných politických spektrech. Jedná se tedy o dokumentární divadelní představení inspirované výpovědí lidí, kteří tyto situace prožili. Snažíme se najít osoby, které tady žily už před rokem 1989 a prožily zdejší socialismus.
Naší otázkou je, jestli se jejich pohled na socialismus a komunismus změnil. Tito lidé totiž přišli ze zemí, kde byly tyto směry brány za ideál, tedy jedna z možností boje proti fašismu a kolonialismu. Otázkou zůstává, jestli socialismus v Československu byl jiný než ten jejich ideál. Někteří z nich se zde oženili a poznali socialismus mnohem hlouběji. Při studiu se jim režim snažil ukázat jen to dobré. Když ale měli vztah a rodinu, tak společnost poznali daleko víc. Proto nás zajímají i tyto vztahy, ty mezilidské.“
Jak jste se k divadlu dostala?
„Původně jsem tanečnice, studovala jsem v Londýně bakalářské studium na taneční univerzitě Laban a pak jsem asi na rok odešla pracovat do Ghany, kde jsem tanec učila. Po roce v Africe, tehdy mi bylo asi 22 let, jsem si ale uvědomila, že život tam není úplně pro mě. Byla to úžasná zkušenost, ale vnímala jsem, že se chci více umělecky rozvíjet, a tak jsem se vrátila do Londýna a přihlásila se na magisterské studium Performance Making na Goldsmiths University. Tam jsme se potkali s Andrém. Cítila jsem totiž, že tanec není úplně to, co bych chtěla jako jediné v životě dělat. Chtěla jsem nabýt zkušenosti z divadla a z performance a být schopná představení tvořit jak sama, tak v kolektivu. A to právě děláme. Nikdy nemáme na začátku zkoušení scénář.“
Žijete s rodinou v Lisabonu, pozorujete nějaké zásadní rozdíly mezi českým a portugalským stylem života?
„Ano, pozoruji. Je to prostě jiná kultura, od jídla po časový režim. Musím ale říct, že jsem si už vcelku zvykla, jsem docela adaptivní člověk. Rychle jsem si zvykla i v Londýně a Africe. Vždycky se snažím adaptovat a moc si nestěžovat, nevidět ty černé můry a špatnosti.
Co mi asi nejvíc chybí, jsou les a zeleň, které miluji. V Portugalsku na ně moc nenarazíte. Samozřejmě tam je oceán a pláže, kam se chodí o víkendu, nebo když má člověk volno. Ale Portugalci nemají v genech to, že by si vyšli na túru, že si vezmou batoh a pohorky a jdou do hor nebo do lesa. My se ale s rodinou snažíme na výlety chodit.“
Naučila jste se portugalsky?
„Ano, naučila, i když jsem portugalštinu nikdy přímo nestudovala, nechodila jsem do žádné školy. Hodně jsem odposlouchala. Pokud jde o poslech, přijde mi portugalština v něčem podobná češtině. Také má hodně slov se š a ž, i když se to samozřejmě píše úplně jinak. Takže pro mě bylo docela jednoduché ten jazyk odposlouchat. A díky tomu, že skoro ve všech představeních hraji, musím se v portugalštině učit text. Je to pro mě dost těžké, ale lepší se to. Příprava na představení mi pomáhá se v jazyce zlepšit.“
Hrajete jen v Portugalsku nebo i v zahraničí?
„Hrajeme v Portugalsku i v zahraničí, představení jsme už odehráli v Brazílii, Francii, Německu, Španělsku, České republice nebo na Slovensku. Naše nejnovější představení Amores de Leste je asi největší evropský projekt, co jsme kdy dělali. Mezi koproducenty patří mezinárodní festival Euro-scene v Lipsku, Théâtre de la Ville v Paříži nebo Culturgest v Lisabonu. Mezi partnery pak O Espaço do Tempo a Armazém 22 v Portugalsku, Passages Transfestival ve Francii, Festival Nultý bod v České republice a Schloss Bröllin v Německu.“
Na jaký typ divadla se zaměřujete?
„Vytváříme dokumentární divadlo, což znamená, že se nejedná o fikci. Sbíráme rozhovory s lidmi, děláme historiografický výzkum a často používáme i autobiografický materiál performerů. Naše představení jsou multižánrová, což znamená, že propojujeme divadlo, živou hudbu, pohyb a video a často jako herci nebo performeři vystupují i neherci, tedy lidé, kteří nemají s divadlem žádnou zkušenost. Jde o lidi, kteří mají co do činění s tématem, o kterém představení bude.
Například v představení, které se jmenuje Děti kolonialismu, anglicky The Children of Colonialism a portugalsky Os Filhos do Colonialismo, zkoumáme vztah generací narozených po roce 1974, tedy po Karafiátové revoluci, která v Portugalsku proběhla 25. dubna 1974 a ukončila fašistický režim trvající 48 let. Kromě toho revoluce ukončila skoro 500 let portugalského kolonialismu. My se tedy zabýváme tím, jaký vztah k portugalskému kolonialismu tato generace má.
V představení vystupují zpovídané osoby, se kterými jsme dělali interview a máme jejich svědectví. Jsou to neherci, tedy opravdu lidé, kteří hovoří o svých vlastních zkušenostech a vzpomínkách, které se na ně z těchto dob přenesly. Toto představení nabízí hlubokou reflexi toho, jak se koloniální minulost projevuje v dnešním Portugalsku a v Evropě obecně. My věříme v to, že Evropa i dnešní společnost stále vyžadují dekolonizaci historie a myšlení starých imperiálních zemí.“
Více o představeních divadelní skupiny Hotel Europa najdete zde: https://hoteleuropateatro.com/en/
