Českých krajanů na Slovensku ubývá, říká předseda jejich spolku v Bratislavě
Češi na Slovensku jsou třetí nejpočetnější národnostní menšinou. Při sčítání obyvatelstva v roce 2001 se k české národnosti přihlásilo téměř padesát tisíc lidí. Podle předsedy Českého spolku v Bratislavě bude ale budoucností krajanské komunity na Slovensku jen hrstka intelektuálů, kteří budou pátrat po českých stopách. Krajany v Bratislavě nedávno navštívila Milena Štráfeldová:
"Rekordní obec, Macov u Dunajské Stredy, má 17 procent českého obyvatelstva. Paradoxem je, že to je zrovna na jižním Slovensku, čili v čistě maďarské oblasti. Ale to jsou lidé, kteří se už narodili na Slovensku, nemají žádné české vazby, jen ty, že jejich dědeček přišel z Čech v rámci kolonizace,"
"Narozdíl od většiny krajanů, kteří žijí na Slovensku a hlásí se k Českému spolku, já nejsem na Slovensku narozen. Já jsem sem přijel po vysoké škole koncem 70. let, kvůli zaměstnání i kvůli rodině. Nikdy jsem se tady jako menšina necítil. Taky jsme nikdy neměli potřebu zakládat nějaký spolek. To vzniklo až po listopadové revoluci. To jsou věci, které člověk musí prožít a procítit! Najednou se něco v tom národě změnilo. Soused ve stejném domě, se kterým jsme občas zašli na pivo a jeho dcera chodila s mojí dcerou do školky, takže jsme si byli relativně blízcí, nás začal vyhazovat. Ty jsi tady ještě? Však vy Češi tady už nemáte co dělat!"
- zavzpomínal Jiří Výborný na nálady, které provázely rozdělení společného státu v roce 1993. Podobné zkušenosti měla podle něj řada Čechů, kteří na Slovensku v té době žili. To byl i jeden z důvodů, proč v Bratislavě v létě r. 1993 vznikl Český spolek.
"Zejména u těch nejstarších lidí to byly osobní vzpomínky, resp. vzpomínky jejich rodičů na situaci, která tady byla v roce 1938 - 39. Lidi, kteří to prožili, měli strach, aby se to nevrátilo, protože nacionalistické nálady se tady prostě začaly projevovat. Myslím si, že u střední generace byly důvody trochu jiné, hlavně v tom, že čeští a slovenští protagonisté, kteří nás k rozdělení přivedli, slibovali, že obyčejný člověk to ani příliš nepocítí. On to nepocítil Čech, který zůstal v Čechách, anebo Slovák, který zůstal na Slovensku. Ale každý, kdo má to propojení a každou nohou je na jedné straně řeky Moravy, to pocítit musel. Protože to, co tady existovalo v rámci jednoho státu, bylo najednou velice násilně, chirurgickým řezem rozděleno."
Češi, kteří na Slovensku žili desítky let, měli tu své rodiny, přátele i zaměstnání, čelili najednou mnoha byrokratickým potížím. Jako cizinci se museli pravidelně hlásit na úřadech, měli problémy se získáváním nových dokladů, mnohým z nich hrozila i ztráta zaměstnání ve státní správě, školství nebo zdravotnictví. Hledali určitou platformu, kde by si mohli vyměňovat své zkušenosti a společně také vystupovat vůči úřadům na obou stranách hranice. Do rozdělení Československa se přitom Češi na Slovensku nepovažovali za národnostní menšinu, a neměli tak tradice ani základnu, jakou v té době disponovali například Maďaři nebo Poláci.
"Problém české menšiny na Slovensku je v tom, že narozdíl od jiných menšin tady nemáme vybudované nějaké trvalejší zázemí. My jsme v podstatě vznikli až po rozdělení republiky."
Podle Jiřího Výborného neberou Čechy žijící na Slovensku jako krajanskou komunitu ani sami obyvatelé Česka:
"Krajany na Slovensku hodně lidí v Čechách bere jako určitou absurditu. Slováci, kteří přijedou do Čech, se dělí na dvě skupiny. Jedna, která se velice rychle asimiluje, a ta druhá stále cítí nějakou vazbu. To jsou ti lidé, kteří se sdružují ve spolcích a sdruženích. Kdežto u Čechů už tahle vazba neexistuje. My chceme jít do světa, my chceme být světoví. Všude chceme zapadnout. Připadá nám nějak nevhodné dávat najevo, že já jsem Čech."
Po rozdělení Československa si Češi museli zvolit české nebo slovenské občanství. I když se přesný počet lidí s českým nebo dvojím občanstvím na Slovensku nikdy přesně nezjišťoval, podle údajů, které před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2002 shromáždil český konzulát, žilo v té době ve Slovenské republice zhruba deset až dvanáct tisíc lidí s českým občanstvím. Jiří Výborný si ovšem zvolil občanství slovenské:
"Já jsem si byl vědom a je si toho myslím vědoma většina mladší generace, že člověk by měl být občanem toho státu, kde žije, kde má trvalý pobyt a kde platí daně. Ale je tu ještě druhá vazba, řekněme citová, že se cítíte být příslušníky jiného státu."
"Většina našich členů jsou lidé v důchodovém věku. To je bohužel budoucnost českých krajanů na Slovensku, že nás ubývá. Nás nepřibývá, i když přicházejí noví čeští manažeři, nové české firmy na Slovensko. To jsou lidé, kteří nemají vztah a nepociťují potřebu nějakým způsobem prezentovat svoje češství nebo vůbec navazovat kontakty s krajany."
Bratislavský spolek se sice pokoušel některé české firmy na Slovensku oslovit, ale neúspěšně. Podle Jiřího Výborného sem jejich zástupci nepřišli z Čech kvůli jednoprocentní české menšině, ale aby naopak získali slovenskou většinu. Mladá generace se podle něj navíc považuje za kosmopolitní a nemá potřebu se vymezovat národnostně. Jak ale své české kořeny vnímají jeho vlastní děti?
"Moje děti se narodily na Slovensku, cítí se být Slováky, mají ke všemu slovenskému vztah, ale současně mám takový pocit, že i to, co je české, jim není úplně cizí, protože je to vázáno nějakou emocionální vazbou."
Přesto je k budoucnosti českých krajanů na Slovensku Jiří Výborný skeptický:
"Já jsem byl vždycky přesvědčen o tom, že krajanská komunita na Slovensku skončí na nějaké úzké hrstce intelektuálů, kteří se budou zajímat o české stopy na Slovensku a snažit se je propagovat. Hnutí masivního charakteru, jako že chceme dělat výlety a hromadné zájezdy, nemá v dnešních tvrdě kapitalistických podmínkách perspektivu."
