Čeští krajané v Rumunsku shánějí investory
Hlavním problémem českých krajanů v Rumunsku je jejich stále se snižující počet a špatné uplatnění na trhu práce. Z dalších problémů, o nichž na počátku minulého týdne informovali českého premiéra Špidlu, považují krajané za nejtíživější současnou podobu návrhu krajanského zákona a neexistenci signálu České televize na rumunském území. S českými krajany natáčel v Českém centru v Bukurešti Herbert Brynda.
"Těch problémů je celá řada, ale ten zásadní je sociálně-ekonomický problém spojený s nezaměstnaností, respektive s jejich nízkou konkurenceschopností v rumunském prostředí, které směřuje ke stoprocentně fungující tržní ekonomice, kde to jejich autarkní zemědělské hospodářství má malou šanci a jejich práce v dolech, což byl druhý hlavní druh zaměstnání, který vykonávali v důsledku restrukturalizce, vlastně přestává existovat jako možnost výdělku. Takže ten problém existuje a osobně jsem trochu pesimista myslím, že lákadlo odchodu do České republiky za vyšším životním standardem a snazšími životními podmínkami je prostě v tuto chvíli příliš silné, pokud nedojde k nějaké zásadní změně z hlediska sociálně-ekonomického postavení jejich šancí v uplatnění na rumunském trhu práce,"
říká český velvyslanec v Rumunsku Radek Pech. Jedním dechem ale dodává, že ti rumunští Češi, kteří se rozhodnou usadit v Česku, jsou bráni zcela rovnocenně:
"Mají právo získat trvalý pobyt prakticky okamžitě, protože jsou českého původu, což se i děje, a s tím také souvisí možnost získat práci. A protože si zachovali perfektní znalost jazyka, tak nemají žádný velký problém s integrací. Navíc dnes už tam žijí v tak velkém počtu, že si mohou i vzájemně pomáhat. Sice v Česku nemají lehkou práci, protože pracují v chemických provozech, ale vedou si dobře. A nejsou žádné problémy s jejich integrací."
Zatímco Čechů stále ubývá, Slováků, kterých je v Rumunsku na sedmnáct tisíc, tolik neodchází. Proč, vysvětluje předseda Demokratického svazu Slováků a Čechů České republiky Ondrej Štefanko:
"Slovenská menšina má například mnohem rozvinutější školství než česká menšina; po maďarské a německé menšině dokonce nejrozvinutější školskou síť. Máme dvě lycea se slovenským vyučovacím jazykem, máme šest základních škol, 37 školských jednotek a máme také kolem 180 učitelů, kteří působí na našich slovenských školách. Největším problémem české menšiny je, že z ní odešlo bohužel nejvíce intelektuálů a schopných lidí. Ze všech učitelů z řad rumunských Čechů odešli kromě dvou všichni do Čech. A právě proto je potřeba, aby přišli hostovat učitelé z Čech, protože naši odešli právě tam."
Jedním z hostujících českých učitelů je i Petr Skořepa, který přišel do Rumunska před pěti lety v rámci programu podporovaného českou vládou. V české obci Svatá Helena se pak oženil a usadil. Petra Skořepy jsem se zeptal, jaké to je být českým učitelem v Rumunsku:
"Já si myslím, že to je velmi podobné jako kdekoliv jinde. Učitel učí, takže naším úkolem je nějakým způsobem pomáhat zlepšování psané formy českého jazyka, protože ta mluvená je zcela v pořádku už nějakých 180 let. Z toho pochopitelně vyplývají další věci. Když češtinu učíte, tak je nutné s dětmi pracovat i po jiných stránkách, nelze učit měkká a tvrdá "i", to jedna věc, to by člověk děti dost brzy otrávil, takže je potřeba s nimi zpívat, nacvičovat s nimi různé programy, které ony pak velmi rády interpretují, ale jak říkám, není žádný rozdíl mezi tím, co člověk dělal v České republice. Je to vlastně totéž."
Lákadlo odchodu do vlasti je silné i pro Skořepovi:
"To řešíme dnes a denně. Vzhledem k tomu, že existují jistá pravidla organizace, která s učiteli sepisuje smlouvu, vztahují se na nás podobné podmínky jako na lidi z ministerstva zahraničí, to znamená, že se po určité době musíme do České republiky vrátit, tak ta doba se teď naplnila, Já se vrátit musím, ale rozhodně to neznamená, že bych nechtěl pokračovat a myslím si, že jak, tak moje žena, denně přemýšlíme o tom, jak tady jiným způsobem žít, protože se nám oběma v tomto kraji líbí a ta vzdálenost nám zase nepřipadá až zas tak nepřekonatelná, že kdyby to šlo, tak bychom tu i byli."
O odchodu do Česka naproti neuvažuje vážený farář a kronikář Václav Mašek. Rodák z Gerniku působí během pětatřiceti let už na třetí farnosti. V současné době je pátým rokem na Eibenthálu. Václav Mašek připomenul, jak krušné chvilky zažili před více než sto padesáti lety Češi přicházející do Rumunska:
"No na začátku to bylo docela smutné, protože jsem překládal Historia Domus, farní kroniku, která byla sepsána prvním farářem až po čtyřiadvaceti letech. On všechno psal ručně v němčině a hlavně ve švabachu, to se nedalo přečíst. Tak jsem poprosil jiného faráře, rozeného Němce, který mi to přeložil do maďarštiny, protože já jsem maďarsky maturoval, takže maďarštinu umím určitě lépe než češtinu, a přeložil jsem celou tu kroniku. A bylo to docela smutné. Oni když jim vyměřovali půdu, tak jim vyměřili lesy. A říkali, tady si postavte domečky a tady si zpracujte pole. Bylo to trudné, když muži káceli les pilou a ženy za nimi vykopávali pařezy. Neměli byty, tak si udělali takové podzemní sklepy, a to málo majetku, co si přivezli z Čech, tak to jim všechno zpuchřelo. První dva roky bylo v té krajině tolik divoké zvěře, že všechno pobili a všechnu úrodu jim sežrali. Takže to byl opravdu smutný pláč. Byl to pláč. A vrátit zpět se nesměli. I mnoho písní zmiňuje: kam jsme se to vydali, když jsme místo neznali, no nikdo ho neznal."
Přestože se Václav Mašek odejít nechystá, nepohlíží na další budoucnost české komunity v Rumunsku růžovými brýlemi:
"Já se snažím být spíše realistou než optimistou nebo pesimistou a vidím to tak, že jsme tady už přes 170 let a za dalších padesát let nás tady bude už jen hrstka. A oni mi říkali, že to vidím škaredě, a já nato, že to vidím reálně. Já jsem ze sedmi sourozenců. Na vesnici, na které teď působím, nemá nikdo víc dětí než dvě, jen dvě rodiny mají pět dětí. To je jedna stránka. Staří umírají, mladí se nerodí, a mladí manželé se vracejí zpět do české vlasti. A po všech stránkách nás ubývá. Takže za těch padesát let nás tady bude jen hrstka, tedy pokud se něco nestane, nějaký obrat, protože ti, co se vystěhovali a zanechali tady překrásné domky a domy - kolik by za ně asi dostali v Praze! -, nechali tady i pozemky a kdyby se něco stalo, že by jim to nevyhovovalo v České republice, tak se vrátí k zemědělství domů. Ale jinak mládež v dnešní době už v zemědělství pracovat nebude. Hlavně ti, kteří jednou navštívili Čechy. Oni tam také těžce pracují, já to znám, mám tam dva bratry, je tam také dost práce, ale je tam lepší výdělek, jsou tam i lepší pořádky a je ve své staré vlasti, víte."
Podle Františka Osvalda z jihobanátské pobočky Demokratického svazu Slováků a Čechů by se dalo další reemigraci zamezit zvýšeným investičním zájmem o rumunské Čechy ze strany domácího kapitálu:
"Jak se tady už o tom mluvilo, a byla to podle mě největší problematika - pracovní místa. A mluvili jsme o výhodách, které jsou v naší obci. Kdyby ti investoři byli orientovaní do naší oblasti a hlavně, aby se nejdříve přišli podívat, co by se tam dalo dělat. Je to krásná obec u Dunaje a tak dále."
Investoři z Česka však mnohdy považují Rumunsko za nepříliš spolehlivou zemi. Co by jim na to tedy František Osvald řekl?
"No v první řadě bych chtěl říci, aby se toho nebáli, protože naše oblast - a vůbec oblast, kde Češi žijí - je Banát. A v Banátu žije hodně národnostních menšin. Ani se u nás nikdy nic zlého nestalo, to se nemusí bát. Většinou se respektují i zákony, to je asi to nejdůležitější. A finanční podpory, o nichž jsem tady mluvil, tak to není na jeden rok, to je na tři, pět až deset let."
Podle Osvalda by přitom mohli čeští investoři spoléhat především na dobře motivovanou a kvalifikovanou pracovní sílu:
"To zase záleží na investorech, kteří by sem chtěli přijít, protože jak jsem říkal, je tady velká pracovní síla a také kvalifikovaná pracovní síla. Jak se tady říkalo, právě tady máme trochu chybičku, že se naši Češi bojí do toho zapojit, ale bylo by to možné, aby těm investorům pomohli, protože rumunské zákony zní tak, že když vznikne firma, potřebuje jednoho ručitele a zároveň jednatele z Rumunska. A taky budou hned zkraje potřebovat účetního. A ten by se našel."
A vzhledem k tomu, že si krajané stěžovali také na současnou podobu návrhu krajanského zákona, zeptal jsem se prvního náměstka ministra zahraničí Petra Koláře, jestli si je ve vztahu k českým krajanům vědom nějakých rezerv:
"Vždycky, když něco berete upřímně, tak rezervy hledáte a víte o nich. Já si myslím, že v případě našich krajanů to není vůbec tak špatné a myslím si, že i jejich pozice v rámci vnímání českých občanů se zlepšuje. Je to rok od roku lepší a oni to určitě také tak vnímají a cítí. Samozřejmě, že by se to dalo nějak vylepšovat, ale tak to je se vším."
