Čeští poslanci ve Vídni II.

Dnešní Historické obzory nás opět zavedou mezi české poslance do Vídně - a to přímo na zasedání Říšské rady. Uslyšíte, jak vypadal běžný den ve sněmovně, ale pozveme vás i na bouřlivější jednání - vzduchem budou létat kusy nábytku i nože. To vše v rubrice Martiny Lustigové.

Jak vlastně vypadal takový běžný den Říšské rady? Za ranního šera přicházeli do klasicistní budovy parlamentu sluhové, kuchaři, topiči, zkrátka všichni ti, kteří se starali o to, aby obě sněmovny mohly fungovat bez problémů. Sami poslanci mezi ranní ptáčata nepatřili. To potvrzují slova historika Luboše Velka: "Běžný den poslance začínal kolem deváté nebo půl desáté ráno, kdy poslanec odcházel na snídani. Ta se nejčastěji odehrávala v některé z vídeňských kaváren. Mezi českými poslanci byla velmi oblíbenou až téměř kultovní kavárna Café Central v Herrengasse, která existuje dodnes."

Někteří poslanci byli ale velmi pilní a docházeli do sněmovny už kolem 9. hodiny. Co tam dělali? To je otázka pro historika Jiřího Šoušu: "Měli spoustu korespondence, vyřizovali ji v čítárně nebo v knihovně. Pak přicházeli další a další, rozprávěli po chodbách - často o věcech vážných, často ale i o tom, kde strávili včerejší večer. Kolem 11. hodiny zazněl zvonek, který poslance zval k zasedání. Záleželo na tom, jaký byl průběh zasedání. Pokud bylo hlasování, tak se Poslanecká sněmovna samozřejmě zaplnila rychle. Pokud to ovšem bylo pouhé předčítání sněmovních předloh, trvalo klidně i čtvrt hodiny, než se shromáždil dostatečný počet poslanců, aby mohla být rozprava zahájena. Pokud se střídali ohlášení řečníci, zela obvykle Poslanecká sněmovna prázdnotou. A často řeč, o níž se čtenář novin, v nichž byla publikována, musel domnívat, že byla nábojem, který zapaloval vášně, poslouchali čtyři lhostejní stenografové a několik poslancových stoupenců. Ostatní s mnohem větším požitkem trávili čas v kavárně, v restauraci, po chodbách či hovorem s delegacemi. Záleželo vskutku na tom, co se projednávalo, jinak mohlo být v Poslanecké sněmovně, jak napsal jeden štiplavý novinář, prázdno jako o mši v předpoledním kostele."

Vídeň

Sněmovní jednání se ale stejně jako dnes neodehrávalo pouze v plénu. Poslanci se dělili do různých parlamentních výborů a komisí, ve kterých pracovali na návrzích zákonů. Vedle toho samozřejmě měli i své poslanecké kluby. "Ta práce trvala mnohdy osm i deset hodin. A nebylo výjimkou, že poslanci odcházeli ze sněmovny až třeba kolem desáté večer. Jednání trvalo v měsíci zhruba 10, 15, někdy 20 dnů. Většinou se jednalo od úterý do soboty. Poslanci na víkend odjížděli domů. A už tehdy velkou roli hrála možnost mít prodloužený víkend, to znamená sobotu, neděli, pondělí. Někteří zůstávali doma i déle. Na docházku se příliš nehledělo," doplňuje Luboš Velek.

Inu, jako dnes. Mnohem více se tehdy ale holdovalo tomu, co je známo pod názvem obstrukce. O co šlo? Obstrukce vlastně byly přenesením nacionálních bojů do politiky. Jejich účelem bylo znemožnění jednání parlamentu. Dělily se na klidné a bouřlivé. Více Jiří Šouša: "Obstrukce klidná znamenala, že se přihlásil poslanec a například hovořil dvanáct hodin, čímž proslul poslanec Švejk, též Josef, který tím bránil projednávání nějakých důležitých předloh, jejichž projednávání si on sám nepřál. Případně klasikou bylo, že jeden poslanec prohlásil, že chce dovolenou, další jeho kolega se přihlásil a hovořil řadu minut ba i hodin o tom, proč mu dovolenou dát, přihlásil se další a hovořil podobně dlouho, proč mu ji nedát."

Kasimir Graf Badeni

Mnozí řečníci dokázali mluvit klidně i dvě desítky hodin v kuse. Brzy se ale tato obstrukce, která zneužívala možnosti, které poslancům dával jednací řád sněmovny, vyčerpala. A přišly na řadu obstrukce násilné. Přenesme se teď do středy 24. listopadu 1897 - ve Vídni bylo tehdy poměrně chladno, ale v Poslanecké sněmovně bylo přítomným až velmi horko, protože tehdy začala bouřlivá německá obstrukce proti Badeniho jazykovým nařízením. "Všeněmci - tedy extrémní němečtí radikálové - byli vedeni mohutným, tělnatým Georgem Schönererem a neurotickým Karlem Hermannem Wolfem, o jehož duševním zdraví pochybovali již současníci. V okamžiku, kdy český poeta a poslanec Dyk vystoupil s návrhem, aby se petice proti Badeniho nařízení, které jsou totožné, sloučily do jedné, zahájili bouřlivou obstrukci. Vrazili k předsednickému pódiu, zmocnili se zvonce, začali na něj vyzvánět a všelijak rušili chod Poslanecké sněmovny. Samozřejmě zejména čeští a polští poslanci si to nechtěli nechat líbit a vrhli se k pódiu. Došlo ke rvačce. Výkřiky, utrhané manžety, součástí oděvu letící vzduchem - i takový mohl být život tehdejšího zákonodárce. Mimochodem, nezáleželo na jeho vzdělání - často univerzitní profesoři patřili mezi nejdivočejší obstruktéry, jako například profesor Pfersche, který dokonce v Poslanecké sněmovně vytáhl nůž a v poslední chvíli mu ho jeden z kolegů vyrazil z ruky. Splnil tak obavy jednoho z kolegů, které pronesl již v říjnu 1897, že za chvíli bude vstup do sněmovny statečný kousek, protože sem nikdo nebude moci vejít bez býkovce či revolveru," líčí Jiří Šouša.

Všem poslancům se obstrukční chování kolegů pochopitelně nelíbilo. Proto hrabě Falkenheim navrhl zvláštní zákon, který umožňoval obstruujícího poslance vyloučit z jednání sněmovny. Když druhý den obstrukce pokračovala, byl Lex Falkenheim uveden v život. Přivolaná policie pak vynášela jednoho povykujícího poslance za druhým ven z místnosti.

Bylo by ale omylem myslet si, že obstrukce byly doménou Němců. Češi ale byli ve sněmovně v početní menšině, proto si nemohli dovolit provokovat rvačky. "Přišli s tím, že začali ve sněmovně hrát, začali tam zpívat české písničky, přinesli si tam různé improvizované hudební nástroje v podobě kuchyňských poklic, hrnců, drážních píšťalek, apod. A začali tam hrát oblíbené lidové písně, což samozřejmě velmi pobavilo nejen sněmovnu, ale i Vídeňáky, kteří tehdy chodili do sněmovny zhruba asi jako do divadla nebo do opery. Takže když opustili operní nebo divadelní představení, tak si mohli dát ještě návdavek v noční sněmovně. Češi tehdy přišli s takovým bonmotem, že Češi tehdy ve Vídni zahráli takovou muziku, podle které nyní musí tancovat celé Rakousko," doplňuje Luboš Velek.

Vidíte, řeklo by se nudné jednání sněmovny. A Luboš Velek pokračuje: "Ono vůbec nebylo nudné! Představte si rvoucí se poslance, rvoucí se vůdce národa, univerzitní profesory, jak tam mezi sebou šermují kusy nábytku, šermují tam noži, atd. Oni Češi dokázali zdemolovat třeba celou sněmovnu, rozštípali tam nábytek, potom si přivezli ty třísky do Prahy a tady je prodávali. Například Eduard Grégr rozštípal svou parlamentní lavici a na kus toho stolu napsal: ´Toto jest můj parlamentní nástroj.´ Byly to velmi cenné národní relikvie, prodávaly se po Praze. Po Praze nosili třeba v čele takového průvodu buben, na který hráli ve sněmovně a pak na něj dali takovou zlatou destičku s nápisem ´Zasloužil se v boji za práva národa.´"

Příště seriál o životě českých poslanců ve Vídni uzavřeme. A o čem se ještě dozvíte? Třeba o tom, jak poslanci bydleli nebo jaké starosti jim přinášelo například obyčejné praní prádla.