Na tři tisíce nespokojených zemědělců, kteří protestují proti podmínkám vstupu České republiky do Evropské unie, foto: CTK
Českým zemědělcům se vůbec nelíbí podmínky, za jakých by měli vstoupit do Evropské unie. Také mnozí politici hovoří o diskriminaci. Zdeněk Vališ soudí, že vláda by neměla nechat farmáře na holičkách.
Na tři tisíce nespokojených zemědělců, kteří protestují proti podmínkám vstupu České republiky do Evropské unie, foto: CTK
Diskriminace je to přímo ukázková. Zemědělec nové členské země by měl dostat z evropské pokladny jen čtvrtinu sumy přímých dotací, jakou čerpá farmář ze země dnešní evropské patnáctky. V jednotném tržním prostoru tedy nebudou mít sedláci stejné konkurenční podmínky. Jaký to má efekt, o tom se mohou čeští zemědělci přesvědčit už nyní například tváří v tvář mezinárodním obchodním řetězcům. Supermarkety i hypermarkety v Česku jsou pro většinu výrobků českých sedláků téměř uzavřené. Nemohou konkurovat silně dotovaným produktům dováženým ze zemí Evropské unie. A to se dnes může Česko ještě alespoň trochu bránit cly a dovozními kvótami. Po vstupu do unie i tato ochrana domácích producentů zmizí. Lze samozřejmě namítnout, že nejen dotace, ale i výrobní náklady českých farmářů budou po vstupu země do unie také nižší než těch západních. To je ovšem jen částečná pravda. Rozhodně nepůjde o takový rozdíl, aby ospravedlňoval snížení přímých evropských dotací na pouhou čtvrtinu. Nemluvě už o tom, že české sedláky musí pěkně rozzuřit námitka, že pokud by dostávali dotace v plné výši, stala by se z nich ze dne na den nejbohatší vrstva v zemi. Předhazovat něco takového farmářům je prostě nehoráznost. Za posledních deset let byl český sedlák oškubán snad nejvíce ze všech vrstev. Platil nemalou část transformačních nákladů celé společnosti, třeba tím, že pro ní platil svými cenami nízkou míru inflace. Přitom tak nízké dotace, jaké dostávají čeští zemědělci už léta, jsou evropskou raritou. V tomto ohledu jsou Češi na stejné lodi s australskými či novozélandskými farmáři. Jsou tudíž, na rozdíl od západoevropanů, i pěkně otužilí. A mohli by také západoevropským konkurentům furiantsky vzkázat: dobře, my se tedy smíříme se čtvrtinou dotací, vám velkoryse přiznáme i polovinu, a přesto vás pak v tržním souboji cenou i kvalitou převálcujeme. To je samozřejmě utopie, i když leckomu v západní Evropě by se takový úsporný český návrh hodně líbil. Třeba Němcům, Švédům či Nizozemcům, tedy těm, kdo nejvíce doplácejí na bláznivě rozhazovačnou zemědělskou politiku, která už po desetiletí doslova decimuje celý rozpočet unie. V tuto chvíli ovšem nemohou žít Češi v iluzích. Jakkoli je rozhodnutí unie jednoznačně diskriminační, více přímých plateb od ní prostě domácí sedláci čekat nemohou. Na rozdíl od Polska, kde v agrárním sektoru pracuje čtvrtina obyvatelstva, kvůli tomu nebude určitě Česko řešit dilema, zda se smířit s nevýhodnými podmínkami pro zemědělce, když pro celou zemi je vstup do unie přece jen výhodný. To ale přirozeně neznamená, že sedláci by měli být nakonec obětováni v jakémsi vyšším zájmu. Příliš silné trumfy sice Praha v rukou nedrží, dá se nicméně očekávat, že v nastávajících tvrdých jednáních lze ještě dost uhrát. Především by čeští vyjednavači měli dosáhnout od unie záruky, že vláda bude moci přispět zemědělcům víc ze státního rozpočtu. Například by se dalo vyjednat, že Česko sníží odvody do společné evropské kasy a z takto ušetřených peněz by si vytvořilo fond na dotační politiku v zemědělství. V záloze ale možná mají čeští zemědělci mnohem silnější trumf. V momentě, kdy bude Česko členem unie, se zemědělci mohou pokusit schválené politické dohody nejrůznějšími způsoby napadat i u evropských soudů. A vůbec při tom nemusí být neúspěšní. Má to ovšem jeden dosti podstatný háček. Čeští zemědělci mezitím nesmí v důsledku nerovných tržních podmínek zkrachovat.
