Chudoba, negramotnost, dopady změn klimatu - Etiopie se bez pomoci neobejde
Zemědělství, vodní zdroje a vzdělávání - oblasti, ve kterých Česko pomáhá Etiopii. Vysoká míra chudoby je jedním z důvodů, proč patří mezi prioritní země rozvojové spolupráce českého MZV.
Etiopie je se 120 miliony obyvatel druhou nejlidnatější zemi afrického světadílu a zároveň je to stát s největším počtem uprchlíků na světě. Třetina tamních obyvatel žije pod hranicí chudoby a více než polovina je negramotná, navíc populace rychle roste. Pětina obyvatel dnes potřebuje pomoc na denní bázi.
Podle Barbory Ludvíkové z neziskové organizace Člověk v tísni současný vývoj ukazuje, že česká pomoc na tomto území bude čím dál potřebnější.
„Naše pomoc je čím dál více potřebná a bohužel právě i ta humanitární. Rosteme především právě v této oblasti, což nám samozřejmě nedělá radost, ale prostě taková je realita.“
Etiopie je jedním z mála regionů, kde Člověk v tísni uskutečňuje jak humanitární, tak rozvojové projekty. Působí například v regionu Tigraj, který byl donedávna zasažen občanskou válkou. Hlavní aktivity se však soustředí především na jihu, kterému se ve srovnání se severem země nedostává tolik pozornosti a podpory, vysvětluje International regionální ředitel Člověka v tísni pro Afriku, Richard Walker.
„Bezpochyby nás uznávají jako nejdůležitější z mezinárodních neziskových organizací, které působí v těchto místech. Soustředíme se na jih hlavně proto, že zatímco sever země čerpá množství financí a podporu, jih tolik ne. Takže dopad toho, co děláme, je poměrně velký.“
Dopad práce Člověka v tísni, dodává Ludvíková, se také pojí s tím, že udržuje úzký a přímý kontakt s lidmi, kteří pomoc dostávají. Zároveň zdůrazňuje, že místní úřady organizaci uznávají, a to díky tomu, že dodržuje své sliby.
„Naše organizace – a myslím, že by vám to řeklo plno našich zaměstnanců – je hodně specifická tím, že se opravdu dostáváme do přímého kontaktu s komunitami, kde pracujeme. Myslím si, že se zároveň nesnažíme dávat nerealistická očekávání, chápeme, že není dobré něco slíbit a potom to nesplnit. A proto si nás váží i místní vládní úřady a podobně. Pracujeme s komunitami na úrovni opravdu místních farmářů a tak dále. Není to vůbec jenom o nějaké pomoci na vyšší úrovni, kdybychom se bavili jenom s vládními úředníky nebo něco takového. Takže si myslím, že se bez obav můžete jít pobavit s jakýmkoli naším příjemcem a zeptat se ho otevřeně, co si o naší pomoci myslí, a myslím, že bude schopen sám vyjmenovat konkrétní věci, které jemu nebo jí pomohly a nějakým způsobem změnili život k lepšímu.“
Podle Ludvíkové je nejdůležitější, když úsilí organizace vede k nepřímému vlivu na obecnější úrovni.
„Vůbec největší úspěch je, ne pokud se bude dařit lépe tomu farmáři, se kterým my přímo pracujeme, ale pokud se bude dařit lépe jeho sousedovi, protože uvidí, že tento farmář, se kterým jsme pracovali, skutečně má lepší výsledky a je obecně pro tu komunitu prospěšnější třeba něco měnit.“
Pomoc proti nezaměstnanosti ve městě Modjo
V rámci aktivit Člověka v tísni je nejdůležitější obnova a výstavba vodních zdrojů, zemědělství a udržitelná obživa nebo udržitelné zacházení s přírodními zdroji. Dalším projektem s velkým dosahem je vzdělávání.
„Již po mnoho let pracujeme v oblasti nakládání s přírodními zdroji a předcházíme dopadům klimatické změny, a to nejen co se týče reakce na sucho, ale také rozvojových projektů, kterými jsou: obnova erodované půdy, výstavba velkého množství vodohospodářských infrastruktur jak prostřednictvím veřejných zakázek, tak skrze humanitární a rozvojové programy. Navíc si myslím, že jsme jedním z hlavních hráčů ve vzdělávání. Poskytli jsme vzdělání stovkám nebo tisícům žáků, a to také v oblasti inkluzivního vzdělávání nebo návratu dívek do škol,“ pokračuje Walker.
Kromě zmíněného projektu „Leave No Girl Behind“ se Člověk v tísni angažuje v učňovském vzdělávání. Ve městě Modjo, které se nachází asi 60 km jižně od hlavního města Addis Abeby, organizace pomáhá kožedělnému průmyslu tím, že podporuje učňovské vzdělávání a podněcuje vyšší zaměstnanost v lokalitě, jež bojuje s velmi vysokou nezaměstnaností především mladých lidí. Vedle toho, že zajišťuje vybavení místní koželužské školy, Člověk v tísni také přispívá ke vzdělávání učitelů. Na základě vlastních zkušeností popsal více podrobností ředitel koželužské školy ve městě Modjo Ato Abinet.
„Studenti díky projektu získávají vědomosti a dovednosti. Tyto dvě kvality jim mohou pomoci rozběhnout vlastní podnikání nebo získat práci u různých firem. Tato pomoc má pozitivní vliv, protože se tímto vzděláváním inspiruje celá komunita a zároveň dochází k podpoře koželužství ve městě Modjo. Spousta mladých lidí je nezaměstnaných. Díky pomoci Člověka v tísni věříme, že více mladých lidí sežene práci v oblasti kožedělného průmyslu.“
Tekoucí voda je pro místní zázrak
Člověk v tísni rozvíjí svou činnost v Etiopii již 20 let a jeho zaměstnanci se shodují, že jsou to právě dlouhodobé projekty, které zaručují ty nejlepší a nejudržitelnější výsledky.
Zároveň tyto projekty vyžadují delší trvání už ze své podstaty. Jak vysvětluje Ludvíková, nelze vidět výsledky nových zemědělských činností, pokud během několika sezón za sebou de facto neprší. Současně to nejsou tyto organizace, nýbrž etiopské úřady, které rozhodují o trvání projektů v souladu se svými záměry. Další věcí je, že si i místní komunity potřebují zvyknout na změny zavedené vnějšími aktéry.
„Je velká výhoda, když tam právě, dejme tomu, Člověk v tísni nebo jiná neziskovka působí dlouhodobě a ty sektory, které my máme dané, se nemění moc často, protože ono vlastně trvá poměrně dlouho, než se vůbec komunita sžije s tím, co se tam zavedlo, a než jsou vidět dlouhodobější výsledky. A úplně nejideálnější je, když se dá projekt rozfázovat a jsou třeba tři čtyři fáze, které můžou být na 15, 20 let. Tam je podstatná ta kontinuita. A pak je samozřejmě skvělé, když člověk přijede na nějaké místo, kde se nějaký projekt takto dělal, a vidí, že ti lidé tam nejenom vědí, co dělat líp nebo jakým způsobem to dělat, ale je i skvělé, že to šíří mezi ostatní lidi, mezi ostatní komunity a ten projekt se vlastně multiplikuje sám bez naší pomoci. To je ta nejlepší věc, která se může reálně stát, ale ta cesta k tomu je dlouhá a trnitá,“ Martin Šefr z České rozvojové agentury zřízené Ministerstvem zahraničních věcí.
Česká rozvojová agentura v Etiopii působí především ve dvou oblastech: zemědělství a rozvoj venkova a udržitelné nakládání s přírodními zdroji. V rámci druhé skupiny aktivit se jedná hlavně o výstavbu potrubí, která vedou vodu do míst, kde není, případně ani nikdy nebyla. Šefr se podělil o vlastní zážitek z návštěvy Etiopie, kdy na vlastní oči viděl úspěchy české pomoci.
„Už jenom to, že člověk přijede, je pro ně velký svátek, protože jsou velmi odříznutí na odříznutých místech, a my tam přijedeme a dáme jim vodu, která tam nikdy nebyla, ani historicky tam žádná voda nebyla. Existují způsoby, jak tam tu vodu dopravit. V té vesnici úplně evidentně všichni byli naprosto nadšení z toho, že tam je aktivita v tomto směru. A když ta voda teče, tak je to pro ně úplně jiná dimenze. Je velmi fajn vědět, že ty rozvojové projekty k tomuto vedou.“
Šefr vyzdvihuje a shoduje se v tom i s odborníky z Člověka v tísni a z Ministerstva zahraničních věcí, že žádný projekt nemůže být úspěšný, pokud o něj sami příjemci a místní úřady nepožádají. Proto musí rozdílné organizace, které působí v oblasti humanitární nebo rozvojové pomoci, vzájemně spolupracovat, a to i v mezinárodním měřítku, s etiopskou vládou.
„Při přípravě projektů nebo projektových námětů se vždycky dělá nějaká studie, která zohledňuje přesně tyto potřeby lidí, kteří žijí v oblasti, kde by se ten projekt měl dělat. Pak se to samozřejmě koordinuje i s odpovědnými orgány státní správy, které u toho samozřejmě musí být. Vlastně tím, že zahrnujeme už ty cílové skupiny do té přípravy projektu a potom i státní správu, tak je to podchycené a tím to vede i k lepší udržitelnosti.“
Dotazovaní se také shodují v tom, že největší možný úspěch české intervence v Etiopii by znamenalo to, kdyby už žádné zasahování nebylo potřeba. Vývoj uplynulého roku ovšem naznačuje opačný trend a čím dál větší potřebu finančních zdrojů, a to právě v období, kdy se donátorské země čím dál tím více mohou zdráhat vzhledem k všeobecně nejisté ekonomické situaci.
