O nutnosti provedení důchodové reformy se mluví už několik let. Zatím v podstatě bezvýsledně, pokud nepočítáme některé kosmetické úpravy. Novou naději, že se nějaké řešení přece jen najde, přineslo minulý týden jednání komise pěti politických stran, zastoupených ve sněmovně.
Petr Nečas, foto: ČTK
Politická scéna byla předloni velice blízko dohody o důchodové reformě. Její návrh, vypracovaný skupinou známou podle příjmení jejího předsedy jako Bezděkova komise, nepodpořili komunisté. Sociální demokracie, která tehdy ve sněmovně stále více potřebovala jejich hlasy, však na nejposlednější možnou chvíli ustoupila od podpisu dohody, přestože s jejím obsahem souhlasila. Novým pokusem vyřešit zapeklitý problém je práce nové komise sněmovních stran, která se poprvé sešla minulý týden a v obecné rovině se shodla na urychlené přípravě změn penzijního systému. Pokud by práce postupovaly podle úvodní dohody, mohla by vláda schvalovat zákon s úpravami penzí už za několik měsíců, tvrdí ministr práce Petr Nečas, který v týmu zastupuje ODS a který jako ministr prohlásil penzijní reformu svou prioritou: "Já považuji reformu penzí za jeden z klíčových úkolů, které jsem si jako ministr dal a tvrdím, že to je jeden z klíčových úkolů, které má česká politická reprezentace před sebou. Já osobně nevidím příliš smysl existovat jako ministr práce a sociálních věcí, ať by jím byl kdokoliv, kdo není schopný prosadit penzijní reformu."
Podle Nečase návrh, kterým se současná komise zabývá, sice vychází ze závěrů Bezděkovy komise, ale jde dál a je konkrétnější. Neměla by se omezovat jen za základní principy, ale dojít k paragrafovému znění první etapy důchodové reformy, stejně tak nechce zůstat pouze u starobních důchodů, ale počítat i s dalšími typy penzí, včetně například invalidních nebo pozůstalostních. Ministr práce a sociálních věcí navíc zdůrazňuje, že dnešní komise musí počítat s rychlejším tempem nutných změn, protože ekonomické parametry naznačují také rychlejší hrozbu deficitu penzijního systému, než s jakou se uvažovalo v předešlých letech. Opoziční sociální demokraté sice úplně nesdílejí přesvědčení o zrychlující se hrozbě deficitu a mají různé výhrady k plánovaným změnám, nicméně neodporují myšlence reformy jako takové. Ze sněmovních stran se tak svými názory razantně vymykají jen komunisté, jejichž předseda Vojtěch Filip dokonce tvrdí: "Jsme přesvědčeni, že tento systém není v deficitu. Deficit z něj dělá vláda a pokud nepřistoupí ke svým reformám, do deficitu se ani nedostane."
Místopředseda sněmovny, představitel vládních lidovců Jan Kasal komunistům oponuje: "Není to výmysl politických stran, je to důsledek demografického vývoje v České republice."
reaguje komunistická poslankyně Ivana Levá na navrhovaný posun důchodového věku na 65 let a zvýšení počtu odpracovaných let z 25 na 35. Sociální demokraté jsou z tohoto pohledu opatrnější, například nevidí problém ve zvýšení věkové hranice pro odchod do důchodu na 65 let, pokud se například studium bude nadále jako tzv. náhradní doba počítat mezi "odpracovaná" léta a pokud povinná délka pojištění nevzroste až na oněch 35 let. Podle ministra Nečase ale přístup ČSSD vytváří prostor pro možnou dohodu. "Zvyšování délky odpracovaných let je pro nás už v současné době na maximu a dál už ne,"
Problém je spíše v tom, že změna důchodového věku je sice součástí reformy, nicméně sama o sobě není reformou, jen úpravou v rámci stávajícího systému, říká ekonomka Markéta Šichtařová. Při postupném stárnutí obyvatelstva, daném prodlužováním lidského věku a stále nižší porodností za několik desítek let připadne na jednoho důchodce jeden pracující. Při tzv. průběžném financování důchodců ze současných odvodů pracujících tak začas buď budou příliš malé důchody nebo pracujícím po odvodech na důchody zbude příliš málo. Řešením je tedy přesun spoření na penzi do soukromé sféry a jeho rozložením na tři oporné pilíře, říká ředitelka společnosti Next Finance Markéta Šichtařová.
Markéta Šichtařová
"Trojpilířový systém je takový systém, kdy každý člověk je financován, dá se říci, ze tří různých zdrojů peněz. Tím prvním zdrojem nejčastěji bývá sám stát, který tady ovšem hraje takovou marginální roli. On ten stát zajišťuje, aby se nikdo nepropadl do naprosté bídy, aby - dá se říci - neumřel hlady, když to řeknu obrazně. Tedy tento vlastně první pilíř nezajišťuje člověku žádný velký komfort. Potom je tady ale druhý pilíř, a ten už je založen na zapojení soukromých penzijních fondů. Každý člověk si povinně musí spořit do nějakého fondu, který si sám vybere, a v tomto fondu na jeho hromádce se peníze postupně rozmnožují a investují na kapitálovém trhu. No a třetí pilíř je vlastně úplně shodný s tím druhým až na to, že je dobrovolný. Pokud si chceme spořit dobrovolně, můžeme doufat, že budeme mít ve stáří peněz více. Pokud jsme třeba tak movití, že máme majetek, o kterém víme, že ho můžeme na stará kolena prodat a peníze získat, tak se připojišťovat dobrovolně třeba vůbec ani nemusíme."
Je to jediné řešení nastávající situace, říká Šichtařová, i když připouští, že navrhovaný systém obnáší určitá rizika. Jaká přesně a jak jim případně předcházet, o tom si v naší rubrice povíme víc za týden.
