Eva Jiřičná: Vždycky doufám, že zítra udělám lépe to, co jsem dnes zkazila

Je nejvýznamnější současnou českou architektkou, většina jejích návrhů se ale realizovala ve Velké Británii a ve Spojených státech. Z Československa odešla brzy po studiích, po srpnu 68, a přes dvacet let žila v Londýně. Do Česka se znovu vrátila až po listopadu 89. Její značku dnes nese například Oranžerie v Královské zahradě na Pražském hradě, přestavba kostela sv. Anny na Starém Městě pražském, pražský hotel Josef, ale i nové Kongresové centrum nebo Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. Chystá se také postavit "rejnoka", tedy koncertní halu v Českých Budějovicích podle návrhu Jana Kaplického. Za šíření dobrého jména České republiky ve světě získala Eva Jiřičná od ministra zahraničí Karla Schwarzenberga letošní prestižní Gratias agit.

Eva Jiřičná

"Já jsem velice vděčná. Člověk je vždycky vděčný, když dostane jakoukoliv odměnu. Ale má taky pocit viny. Já si toho o sobě moc nemyslím. Já vím, že mnoho mých kolegů by asi v podobné situaci obstálo daleko lépe, ale neměli příležitost. Já jsem měla to štěstí, že jsem dvacet dva let pracovala, zatímco moji kolegové tady opravdu neměli co dělat. Museli dělat všechno možné mimo architekturu, protože jim nikdo nedovolil něco dělat nebo se něčeho účastnit. Takže je to takový smíšený pocit."

Když jste odcházela z republiky, nebylo vám dovoleno se vrátit?

"Já se upřímně přiznám, že se mne to nijak nedotklo, protože jsem si naivně myslela, že to nebude dlouho trvat. Když jsem dostala to oznámení, tak jsem si říkala: za dva měsíce se to vyřeší! Takže v tom prvním roce jsem byla ráda, že mám co dělat. Starala jsem se o svého bratra, který se tam učil angličtinu a který se rozhodl, že se nevrátí zpátky, protože měl strach, že ho pošlou na tři roky na vojnu a že mu nikdy nedovolí studovat. Byl o hodně mladší nežli já. Tak já jsem to vůbec nebrala vážně. Říkala jsem si, že možná na Vánoce zpátky nebudu, ale na příští Vánoce už ano. A teprve pomalu to člověku dochází. Až pak jsem si myslela, že se už nikdy nevrátím. Když se nám poprvé podařilo dostat maminku za hranice... Svou sestru jsem neviděla dvaadvacet let! Ale pořád jsem doufala, že se to stane. To ale bylo takové, jak se říká, wishfull thinking, když si přejete něco nedosažitelného. A pak najednou, přes noc, se všechno obrátilo. Když jsem se vrátila poprvé, tak jsem zjistila, jak je celá Československá republika zdevastovaná. Co ještě fungovalo předtím, než jsem odešla, za těch dvaadvacet let najednou nefungovalo. Ale to nadšení a celá ta skupina lidí kolem Václava Havla ve mně vzbudily znovu takovou energii! Já jsem si nejdřív říkala, že se jim nebudu plést do řemesla. Pak jsem ale zjistila, že je možné se do něčeho zapojit, třeba učit studenty. Že je nakonec důležité, aby ten, kdo tu příležitost měl, mohl něco předat dál. Já jsem strávila daleko víc času v Anglii než v této republice. Prakticky celý můj profesionální život je v Anglii. Přesto ale mám pocit zodpovědnosti za to, co se tady děje. I když tu jsem jen málo, přesto jsem ráda, když někdo něco vyhraje, něco docílí. Ty kořeny jsou asi přece jenom někde spojeny."

Vybavíte si, co byla první zakázka, kterou jste získala v Anglii? Co jste navrhovala?

"První práce byla ve státní kanceláři, kde byly dva tisíce architektů. Tam jsem seděla v rohu a víceméně jsem se snažila dělat, jak jsem se to naučila, krásné výkresy. Poněvadž my jsme všichni byli vytrénovaní dělat krásné obrázky. Můj šéf mi ale řekl, ať to raději dělám rychle. Že to nemusí být krásné, musí to ale jít okamžitě do výroby. Tam byli prakticky samí cizinci, to byl první rok. Já jsem se ale za ten rok trošku otrkala, udělala jsem si nějaké přátele, seznámila jsem se s tím, co se děje v architektuře, vůbec kdo je kdo. Byla to doba, kdy přišla invaze, já jsem se rozcházela se svým prvním mužem, můj bratr emigroval a já jsem za něj byla víceméně zodpovědná. U sedmnáctiletého kluka nikdy nevíte, co se stane. On se ale povedl, udělal v Anglii doktorát a vede teď ústav výzkumu rakoviny ve Švýcarsku, v Curychu. Byla to ale těžká doba a já jsem potřebovala pracovat. Proto jsem od té firmy odešla, protože tam nebylo dost práce. Pak jsem pracovala na velkém projektu v přístavu v Brightonu na jihu Anglie. Tam jsem se seznámila se statiky, odborníky a s celou skupinou lidí, kteří tenkrát stavěli poválečnou Anglii. To už je 44 let, co tam jsem. A to mi začalo otevírat dveře do různých oblastí, o kterých jsem nikdy ani nesnila, že bych se tam vůbec mohla dostat. Já jsem k sobě strašně přísná, ale nejsem ctižádostivá, abych s někým bojovala nebo se ho snažila odněkud vystrčit. Takže asi proto, že jsem nebyla nikomu příliš v cestě, byli ke mně lidi hrozně hodní."

A jaká byla vaše první privátní zakázka?

Kongresové centrum ve Zlíně

"Ta úplně první, jako to už bývá v životě, byla ta, že za mnou přišla paní, kterou jsem potkala při otevírání jednoho obchodu, a zeptala se mne, co dělám. Já jsem řekla, že jsem architekt. Bylo to v období, kdy jsem neměla vůbec žádnou práci. A ona mi říkala, že taky potřebuje architekta. Byla to žena člověka, který vlastnil několik tehdy ještě malých obchodů. Tak jsem přišla k nim domů a oni mne požádali, abych v jejich bytě přemístila příčku mezi dvěma ložnicemi, kde spali jejich dva synové. Jeden měl velkou ložnici a druhý malou. Tak moje první zakázka byla posunout příčku. Já jsem samozřejmě vůbec nevěděla, jak to udělat, takže ta žena se rozbrečela, když to bylo hotové. Tak se jí to nelíbilo! Její muž pak ale byl mým prvním klientem a až do jeho smrti jsme byli všichni nejlepšími přáteli."

Co byla nejčastější práce, na co jste se specializovala?

"Já jsem se nikdy nechtěla specializovat na nic. Jsem vždycky ráda, když za námi někdo přijde. Mně vůbec nevadí, jestli navrhu nohu od stolu nebo přístav v Brightonu, knihovnu nebo filharmonii ve Zlíně. Mně velikost projektu nic neříká. Já se přiznám, že jsem takový blázen, že si opravdu nevzpomínám na projekt, který bych dělala nerada. Právě za to jsem ale strašně vděčná, že jsem skutečně celý život dělala to, co mám ráda. Někdy to máte raději, někdy trochu míň rád, já to ale opravdu nedovedu dát do nějakého měřítka. Vždycky, když někdo přijde a něco od nás chce, jsem upřímně vděčná, že nám dává důvěru a pustím se do toho s plnou vervou. A nemusí to být velký projekt."

Rejnok podle návrhu Jana Kaplického

Řada architektů má nějaký dům snů. Máte taky svůj dům snů? Kdybyste měla naprosto volnou ruku, jak by takový dům snů vypadal?

"Já jsem z toho možná už vyrostla. Když je člověk mladý, tak vždycky chce udělat něco velikého. A pak, když má příležitost něco většího udělat, tak zjistí, že celý život je víceméně taková cesta. Pořád se učíte, pořád poznáváte, pořád se seznamujete s jinými lidmi. To se nikdy nezastaví. Takže já opravdu nemám sen. Já jen vždycky doufám, že zítra udělám lépe to, co jsem dnes zkazila. Myslím, že u toho bych zůstala."