Fotbalové osudy

Petr Kouba, foto: ČTK
0:00
/
0:00

V dnešní sportovní rubrice Vám přiblížíme osudy tří fotbalistů, kteří si zahráli i v národní reprezentaci: jeden už skončil definitivně, druhý má minimální šanci se do ní opět dostat a třetí teprve začal. Čeho dosáhli a kam směřují? To už Vám řekne Josef Kubeczka.

Petr Kouba, foto: ČTK
Letos šestatřicetiletého Petra Koubu znal v polovině devadesátých let minulého století snad každý kluk u nás. Byl to jeden z nejlepších českých brankářů vůbec. Prvoligovou kariéru začínal v pražských Bohemians, hvězdné období prožil začátkem 90. let v pražské Spartě. Byl tehdy jedničkou i na Letné i v národním týmu. Po stříbru na Euru ´96 v Anglii odešel do španělského Real Club Deportivo de La Coruna, kde však byla velká konkurence a Kouba neměl šanci chytat. Poté odešel na hostování do německého Kaiserslauternu, kde se ovšem zranil. Jeho hostování ve Viktorii Žižkov vypadalo o něco lépe. Po skončení smlouvy v La Coruni odešel do Jablonce, odkud se vrátil do Sparty, s níž letos opět vyhrál ligu. Letos kariéru aktivního fotbalisty definitivně ukončil. Jak sám řekl při oslavách mistrovského titulu, hrát nebude ani v nižších soutěžích.

"Ne, už nechci, protože si myslím, že v nejlepším přestat je to správné motto. Uvidím, co bude dál, ale na hřiště už se nechystám."

Jeho rozhodnutí skončit s aktivním fotbalem uspíšilo i zranění kolena.

"Samozřejmě to byl jeden z důvodů, proč jsem skončil. Měl jsem už také nabídku trénovat gólmany u nás ve Spartě, dorostenecké a u B-mužstva, tak že se to tak hezky sešlo. Já už jsem více méně celý rok s klukama trénoval, byl jsem trenér, a u A-mužstva už jsem nebyl. Ty oslavy mistrovského titulu už sleduji tak nějak spíše jako divák a fanoušek. Jsem ale samozřejmě rád, že to tak dopadlo, že jsem zase vyhráli i přidali další korálek na tu naši šňůru titulů."


Radek Bejbl je o tři a půl roku mladší než Petr Kouba, ale v reprezentaci spolu hráli. S fotbalem začínal ve svém rodišti, v Polabanu Nymburk, odkud přes Mladou Boleslav přestoupil v roce 1989 do pražské Slavie. Právě tam jeho hra gradovala na tolik, že ho vynesla až do reprezentace. Patřil mezi opory celku, který ve finále evropského šampionátu 1996 vybojoval na Wembley stříbrné medaile. Úspěch na Euru´96 přinesl Bejblovi angažmá ve španělském Atléticu Madrid. Od roku 2000 byl hráčem francouzského Racingu Lens, pak se vrátil domů, do Slavie jako její kapitán. Nyní, po vypršení smlouvy u "sešívaných", opět odchází do zahraničí, tentokrát do Rapidu Vídeň, v němž hrával legendární Josef "Pepi" Bican či později autor bělehradského "dloubáčku" Antonín Panenka. A co si Radek Bejbl slibuje od angažmá v Rapidu?

"Já si od toho slibuji především to, že tato nabídka pro mně v současné době představuje velkou sportovní výzvu. Proto jsem se nakonec rozhodl tu nabídku přijmout. Kdybych řekl, že o Rapidu vím hodně, tak to bych asi lhal. Něco vím, ale podrobnější informace zatím nemám, Zřejmé je asi to, že kluci, kteří tam působili, udělali českému fotbalu dobré jméno a myslím, že to v letošní sezóně završili ziskem mistrovského titulu."

Radek Bejbl se už musel učit španělsky i francouzsky, nyní je před ním pro změnu němčina.

"I tohle beru jako další výzvu, protože jsem si moc dobře vědom toho, že bez toho, abych se naučil ze začátku alespoň základy a později ten jazyk vylepšoval, není možnost se plnohodnotně uplatnit. Proto to beru jako výzvu a zároveň nutnou samozřejmost, kterou budu potřebovat prostě v práci."

Radek Bejbl sám přiznává, že na reprezentaci už příliš nepomýšlí.

"Tak to si myslím, že už je asi pryč. Jak už jsem řekl, tuto nabídku beru jako velkou sportovní výzvu. Chtěl bych Rapidu splatit tu důvěru, kterou do mně vložil, za možnost přestoupit k ním, že mi nabídli dvouletou smlouvu. Myslím si ale, že reprezentační výzva - ta už je pryč."


Jan Polák (vpředu), foto: ČTK
U Jana Poláka je naopak reprezentační výzva velmi aktuální. Do velkého fotbalu nakoukl v Brně. Odtud v roce 2002 zamířil na sever Čech, co Slovanu Liberec. V první lize nastoupil ve 161 utkáních s bilancí devíti branek. V roce 2002 byl členem reprezentace do 21 let, která ve Švýcarsku vybojovala titul mistrů Evropy. Na kontě má i pět startů za reprezentační "áčko". Debutoval v něm jako vyjukaný osmnáctiletý mladík před šesti lety v Polsku, o rok později si ještě jednou zahrál na turnaji v Hongkongu, ale pak čekal na reprezentační pozvánku pět let marně. Dočkal se až letos v únoru při přípravě ve Slovinsku a hned dal gól. Totéž zopakoval v dalším duelu kvalifikace proti Finsku a třetí zásah přidal v důvěrně známém libereckém prostředí v kvalifikačním utkání s Andorrou, když zvyšoval na 7:1. Nyní přestoupil z Liberce do bundesligového 1. FC Norimberk. Splnilo vaše angažmá v Liberci to, co jste od něj očekával?

"Začátek nebyl ideální, ale potom určitě jo. Chtěl jsem se dostat do zahraničí, a to se mi podařilo. To, za čím jsem šel do Liberce, se mi splnilo. Škoda, že jsem nehrál o titul a že se to teď trošku zvrtlo i s těmi poháry, ale jinak jsem spokojený."

Norimberk nepatří k bundesligové špičce, a tudíž ani nehraje evropské pohárové soutěže. Nebylo lepší ještě počkat na jinou, atraktivnější nabídku?

"Nevím, myslím, že pořád je to bundesliga, a ta je ceněná výš než česká liga. Pro rozjezd to stačí, podle mých poznatků bych mohl hrát pravidelně, a to se v bundeslize nepodaří každému. Rozhodlo i to, že v tom celku jsou Češi, že zájem klubu byl obrovský, opravdu mně chtěli a chtěli mně dlouho. I to mně přesvědčilo. Chtěl mně i trenér, a to u takových klubů někdy bývá tak, že vás chce manažér a trenér o tom neví. Rozhodovalo i to. Čekat jsem už nechtěl, chtěl jsem to vyzkoušet. Uvidíme, ale doufám, že udělám dobře."