Generační obměna s otazníky

O víkendu proběhly poslední krajské konference sociální demokracie, na nichž vládnoucí strana zvolila osobnosti, které ji povedou do sněmovních voleb v červnu příštího roku. Pozorovatelé vesměs hovoří o vítězství protivníků bývalého předsedy Miloše Zemana. Jak uvádí Zdeněk Vališ, pro voliče bude asi důležitější vědět, jaký charakter strana generační obměnou získává.

logo ČSSD

Už před týdnem po prvních primárkách pozorovatelé většinou konstatovali, že v sociální demokracii to skutečně vypadá na odklon od zemanovské éry. Lidem, nějak spjatým s bývalým předsedou, se nepodařilo zvítězit ani v jednom kraji. Čelní pozice kandidátek naopak často obsadili kritici Zemana, mladí ministři, kteří se do vlády dostali teprve nedávno, či prostě nové neokoukané tváře. Viděno ještě z jiného úhlu, svůj boj o přízeň straníků prohrály na celé čáře ti, kteří nemají moc dobrý image, jsou podezřelí z korupce a chovají se arogantně.

Na druhé straně bodovali ve stranických řadách nositelé mladší, modernější a laskavější tváře sociální demokracie, nezatížení žádnými skandály a aférami. Právě tento fakt vedl třeba komentátora jednoho pravicového deníku k laskavému zamručení, že to, co ostatní strany jenom hlásají, to sociální demokracie dělá. Chce se prezentovat novými tvářemi a čistýma rukama. Po uplynulém víkendu je už zřejmé, že tzv. nezemanovci v primárkách celkově zvítězili. A také je zřejmé, že více než třetina kandidátů sociální demokracie na volitelných místech jsou pro vrcholovou politiku nováčci.

Nový stranický předseda Vladimír Špidla se netají tím, že mu výsledek primárek vyhovuje. Každá strana, jak řekl, se proměňuje v toku času a každá strana se samozřejmě proměňuje i se změnou na místě předsedy. Špidla si pochvaluje, že v sociální demokracii se postupně prosazuje nová generace a nejsou to prý nezkušení amatéři. Jisté náznaky generační obměny, pravda, nastaly už za Zemanova předsednictví. A patří k nim určitě i samotný odchod Zemana z šéfovského postu, předem oznámený a skutečně také realizovaný, a to bez nějakého vnějšího tlaku. Odchod coby záhadný jev nevysvětlitelný v českých poměrech běžnými postupy a zvyky. Publicista Ondřej Neff si v této souvislosti zaspekuloval, že třeba jednou bude v Česku stát pomník s nápisem Muži, který odešel, aniž musel - vděčný národ.

Pohyb v sociální demokracii ovšem může také vyvolávat různé otazníky. Je to sice nejstarší česká strana, ale 40 let ztracené kontinuity nelze ničím nahradit. Ani exilová sociální demokracii nezanechala na tváři té dnešní žádnou výraznější stopu. Například filosof Erazim Kohák, někdejší emigrant a podle vlastních slov celoživotní socialista, v nedávném rozhovoru pro Lidové noviny poznamenal, že jeho strana je karikaturou skutečné sociální demokracie. To je docela výstižné tvrzení. Do sociální demokracie vstoupili po listopadu 1989 lidé z různých vrstev a z různých důvodů, třeba i tací, kteří cítili, že jim ujel vlak v jiných tehdy úspěšnějších stranách. A proto až dosud není sociální demokracie příliš jasně strukturována. Mezi jejími členy jsou diametrální rozdíly například ve vztahu k minulosti a způsobům vyrovnání se s ní. To, že u sociálnědemokratických politiků dochází ke generační výměně je jistě pozitivní jev. Otázkou ale zůstává, zda voliči z tohoto trendu vůbec poznají, jaký programově ideový charakter strana získává.