Gladiátoři a ti jiní
Zlatá hokejová euforie pomalu utichá. Národ oslavil vítězství na šampionátu a všichni se radovali, že Češi jsou opět nejlepší na světě. O pohled na triumf z jiné strany se ale pokouší Zdeněk Vališ.
Ponechme nyní stranou fakt, že česká hokejová reprezentace získala nejvyšší titul už potřetí za sebou a že tedy pokračuje nejslavnější éra českého hokeje v historii, která začala před pěti lety triumfem na Olympijských hrách v Naganu. Ale ponechme také stranou, že lední hokej je převážně záležitostí severní Ameriky a Evropy a že vlastně jen v Kanadě jde o sport číslo jedna. To, že čeští reprezentanti opět stanuli na oficiální světové špičce, je prostě báječné a další slova v tomto ohledu jsou zbytečná. Každá mince má ale i svůj rub. Zlaté medaile nezískal národ jako takový, nýbrž oněch třiadvacet dříčů na ledě a jejich trenéři. Nelze samozřejmě upírat fanouškům nárok na bujaré veselí. Vždyť hokej se hraje především pro ně. Nicméně při povykování po ulicích a náměstích - Češi jsou nejlepší - by se vždy slušelo upřesnit, o které Čechy, respektive české občany jde.
Někteří pozorovatelé se snaží erupce nadšení různě ospravedlňovat. Třeba tím, že vlajkoslávy na počest hokejistů - a předtím i fotbalistů- v posledních třech letech, poprvé od listopadu 1989, znovu objevily náš vztah ke státní vlajce. Ta je v rukou fanoušků možná mimoděk součástí jejich viditelné identifikace s vlastní zemí. A totéž platí i o státní hymně v hrdlech tisíců. Takové identifikace občanů se státem se za posledních deset let nepodařilo dosáhnout žádnému politickému či občanskému hnutí. Museli to zařídit hokejisté. Jenže v tomto jevu je zároveň i cosi nezdravého. Vztah k vlasti projevovaný pouze prostřednictvím hokejových vítězství je plochý a vratký. V konkurenci evropské rodiny národních států zcela nedostatečný. Už málo se třeba Češi shodují na nutnosti uchovávat národní paměť v podobě znalosti vlastních dějin.
A ještě něco může budit rozpaky. Tvrzení o tom, že naši zlatí hoši dělají pro zemi víc než politici a vůbec všichni ostatní. To je absurdní. Hokej je lidová zábava. Určitě užitečná v tom, že je schopna odvést řadu agresivních projevů poměrně bezbolestnou formou. Hokejisté jsou bezesporu úžasně pracovití a houževnatí hoši. Ale jak může někdo srovnávat šikovný backhand útočníka, jemuž se podařilo dopravit do sítě gumový touš, s výkonem špičkového politika, vědce, či normálního zodpovědného vedoucího pracovníka? Nehledě na to, že finanční podmínky, za kterých hokejisté podávají profesionální výkony, jsou zcela nesrovnatelné i se špičkovými platy špičkových odborníků. Čest a sláva našim zlatým hochům s hokejkou, novodobým gladiátorům. Pro Česko ale určitě dělají mnohem víc ti jiní, co ho posunují nějakým smysluplným směrem.
