Historička: Česká věda nezaostává, jen je potřeba ji dělat poctivě

Česká věda se za posledních dvacet let zásadně změnila. To se přitom netýká jen takzvaných exaktních oborů, jako je třeba fyzika nebo genetika. I humanitní vědy navázaly cenné zahraniční kontakty a dnes už řeší podobné problémy jako všude v Evropě. Změny nastaly i u zdánlivě tak neměnné vědy, jako je historie. Jan Charvát si k mikrofonu pozval Evu Doležalovou z Historického ústavu Akademie věd. Ta mu nejprve prozradila, jak se ke svému oboru dostala.

Upálení mistra Jana Husa v Kostnici 6. července 1415

"Mým hlavním tématem jsou středověké církevní dějiny. Dostala jsem se k tomu velkou oklikou, protože když jsem začala studovat na filosofické fakultě tady v Praze, tak mne nejvíc fascinovalo 19. století a tehdy velký módní šlágr dějiny každodennosti. Pak zasáhl osud a určitou shodou okolností mi pan profesor Hlaváček, šéf katedry pomocných věd historických a archivnictví, nabídl, jestli bych nechtěla vyjet na stáž do Kostnice - a to byl ten osud. V Kostnici jsem potkala profesora Pačovského a ten mi při jedné diskusi položil zásadní otázku, když jsem k němu chodila na dějiny husitství - proč vlastně nedělám středověk. Na tu otázku jsem nebyla schopná odpovědět, začala jsem se tím naprosto vážně zabývat a můj další osud byl zpečetěn."

Pohybujete se na poli humanitních věd, tedy historie. Jak vidíte situaci v tomto obou ve srovnání se zahraničními výsledky?

"V tom nastal asi ten nejzásadnější posun po roce 1989, kdy se do českého a moravského prostředí dostávají moderní směry bádání, ale třeba i technologie daleko rychleji, než tomu bylo v dobách dřívějších. Technologiemi myslím různé databáze nebo digitalizaci pramenů, která usnadňuje vědeckou práci a umožňuje jiný pohled na věc. Kdybych to měla nějak shrnout, tak při vší úctě k tomu, že stále hledíme na Západ jako na něco vyspělejšího a pokročilejšího, nemohu říci, že by česká věda zaostávala. Tím myslím i humanitní disciplíny, jako je například filosofie nebo historie. Je zkrátka potřeba dělat ty věci poctivě a nespoléhat na to, že to nebude nikdo na Západě číst, protože i v současné době jsou výsledky přístupné zahraničním badatelům."

Eva Doležalová

Jaká země je v bádání o středověku - v medievistice - pro Českou republiku vzorem?

"Úplně nejjednodušší je zmínit Německo. České dějiny se zcela logicky vyvíjejí ve velké návaznosti na to, co se děje v Německu a potažmo v Rakousku, které ale v historickém vývoji můžeme chápat jako nedělitelnou součást české historie. Právě německá historiografie a německá moderní věda je nevýznamnějším určujícím prvkem toho, co nás ovlivňuje. Na druhou stranu dnes už se nebojíme říci, že nás ovlivňuje i ta americká historiografie nebo americké dějepisectví, které bývá právě ve vztahu k pracím, které jsou psáno o evropských dějinách, nahlíženy někdy trošku s despektem. Přece jenom už si připouštíme, že řada těch pohledů je pro nás zajímavých a že je nemůžeme jen tak šmahem smést ze stolu."

Toulky českou minulostí na stránkách Českého rozhlasu

Pokud by si krajané v zahraničí chtěli prohlédnou některé práce a trochu se poučit, co se děje v bádání o středověku, kde by mohl najít informace?

"Co se týče popularizace českých dějin, tak nejhezčí prací, kterou můžu jmenovat, jsou Toulky českou minulostí - byť možná řada mých kolegů by se mnou nesouhlasila. Myslím si ale, že to co Český rozhlas v tomto ohledu udělal, to je dílo absolutně výjimečné a mám ohlasy i od mých přátel, kteří nejsou historici a kteří to se zaujetím poslouchají. Opravdu je to tedy "číslo jedna." Abychom sestoupili o řád níž, tak potom je to nakladatelství Lidové noviny, které vydává Dějiny a současnost, což je periodikum, které prezentuje aktuální historické objevy nebo různá témata, třeba události, které mají výročí, a dává je do přijatelných souvislostí pro laického čtenáře. Opomenout nemůžu jejich řady historických publikací, které se snaží o to, aby vědecké práce tam publikované nebyly pouze supervědecké, ale byly i přesto, že udrží vědecký standard, čitelné pro běžného zájemce o české dějiny."