První pražská defenestrace před 600 lety zahájila husitskou revoluci
"Byvše nabodnuti na oštěpy a kopí rozlíceného lidu a rozsápáni, poskytovali konšelé hrozné divadlo." Tak popsal Eneáš Piccolomini, budoucí papež Pius II., masakr pražských konšelů, ke kterému došlo v neděli 30. července roku 1419 na Novoměstské radnici v Praze. Tato událost se do dějin zapsala jako První pražská defenestrace a podle historiků odstartovala husitskou revoluci. Uběhlo od ní právě šest set let.
"Předcházel jí poměrně bouřlivý vývoj, který započal pravděpodobně už upálením Mistra Jana Husa v roce 1415. Lid byl nespokojený. Nešlo přitom jen o upálení Jana Husa, ale o stále probíhající církevní reformu a o to, zda je přijímání z kalicha potřebné k dosažení spásy. Bezprostředně tomu předcházelo to, že do Čech začaly přicházet výnosy kostnického koncilu, výnosy nového papeže Martina V., které vyzývaly Čechy, aby okamžitě zanechali kacířství, tedy právě onoho přijímání z kalicha, a podpory Jana a učení Johna Viklefa. A pak se do celé situace zamíchal i římský král Zikmund Lucemburský, který upomínal svého bratra, aby se navrátil do lůna římské církve a aby také zacházel s českým lidem řádně. To znamená, aby zakročil proti kacířům. A tady pravděpodobně dochází k bodu zlomu. Nad Prahou byl pražským arcibiskupem Konrádem z Vechty vyhlášen interdikt, to znamená, že byly zakázány veškeré svátostné úkony. To byla pro život středověkého člověka absolutní katastrofa. Druhým bodem byl také spor o fary. Tento spor probíhal už dlouhou dobu, v Praze i na venkově. V tuto chvíli se ale do sporu vložil panovník, který vymezil pouze čtyři kostely, ve kterých smělo být přijímáno podobojí. A nikde jinde. Proti tomu se samozřejmě vzbouřil pražský lid. Ten byl dále radikalizován reformními kazateli, mezi kterými čelné místo zaujímal ústřední hrdina první pražské defenestrace Jan Želivský."
"Neděle 30. července 1419 začala pravděpodobně zcela standardně. U Panny Marie Sněžné, kde Jan Želivský působil, proběhlo kázání a mše, běžná liturgie s vysluhováním podobojí. Že by to ale byl standartní den, je jen zdání. Historikové, jako například František Šmahel, se domnívají, že celá akce byla tajně konspirativně připravena. Že už do tohoto kostela přišli farníci a zejména stoupenci radikální církevní reformy a Jana Želivského ozbrojeni. Posíleni jeho kázáním odešli odtud v procesí ke kostelu sv. Štěpána. Kostel násilně dobyli a pravděpodobně tady Želivský podnítil dav k tomu, aby se obrátil k Novoměstské radnici. A to z toho důvodu, že od začátku léta roku 1419 byla na Novoměstské radnici instalována nová městská rada, která byla věrná králi, měla více stoupenců strany pod jednou a která také proti kališníkům velmi tvrdě zakročila. Na Novoměstské radnici byli dokonce drženi někteří stoupenci Jana Želivského. A to byl asi moment, kdy Želivský zavelel: "Pojďme, obraťme se na Novoměstskou radnici a dosáhněme spravedlnosti pro naše bratry!" A lid ho skutečně poslechl."
"Je to velmi neobvyklé. Neděle je den božího klidu a míru, takže všichni by měli být doma. Když se ale rozšířila zpráva, což šlo velmi rychle, že byl dobyt kostel sv. Štěpána, začali se rychle scházet k jednání na Novoměstské radnici. A také se obrátili s žádosti o pomoc ke králi, resp. k jeho zástupcům, aby vyslal vojenský oddíl, který by jim pomohl. Ten ovšem už nestihl dorazit, a když potom zdálky sledoval vřavu, která krátce poté nastala, naopak zbaběle uprchl."
Jak velký mohl být podle odhadu ten dav? A byl v něm přítomen i Jan Žižka, jak se uvádí v kronikách?
"Všechny otázky týkající se počtu lidí, kteří se toho procesí mohli zúčastnit, jsou velmi spekulativní. Rozhodně můžeme mluvit o stovkách nebo tisících lidí, ale nepředstavujme si plné Václavské náměstí dnešního typu. Tehdejší Praha měla ve svém maximálním rozkvětu, to znamená v době, kdy ještě fungovala univerzita a byli tu zahraniční studenti, profesoři a mistři, ale také služebníci a obchodníci, maximálně třicet až čtyřicet tisíc obyvatel. Tudíž už tisícový nebo dvoutisícový dav budil hrůzu."
"Žižka je zachycen v pramenech, že se této akce zúčastnil. Některé mladší prameny mu dokonce připisují, že to byl právě on, kdo vedl vojenský útok. Víme, že Žižka v davu přítomen byl a rozhodně proti událostem nezasáhnul. Můžeme říct, že právě tehdy se i on sám asi rozhodoval, jakou pozici v té čerstvě vznikající revoluci, kterou budeme nazývat husitskou, on nalezne."
Jak to na radnici přímo probíhalo? Konšelé se tam vlastně ocitli v pasti…
"Je to přesně tak. Konšelé byli uzavřeni v Novoměstské radnici a mohli se odtud dostat jen s pomocí armády, vojenské jednotky, kterou by jim panovník poslal. A k tomu nakonec nedošlo. Dav vedený Janem Želivským prolomil vrata do Novoměstské radnice a začal ihned jednat. Tady se právě ukazuje, že ta akce byla dopředu připravená, protože nešlo o jakousi potyčku, která skončila nešťastnou náhodou vyházením konšelů z oken. Nejstarší historické prameny říkají, že skutečně dole pod okny už byly připraveny zbraně, na které byli konšelé vyhazováni. Oni neměli sebemenší šanci takovou situaci přežít."
Jak na to všechno reagoval král Václav IV.?
"To je vlastně ta nejdivnější otázka, kterou nejsme schopni z pramenů zodpovědět. Král v podstatě v Praze už nepobýval. Víme, že z mnoha politických i osobních důvodů se obával o svůj život. Sídlil na Novém hradě v Kunraticích, což je asi hodinu jízdy na koni. Čili do akce by už asi zasáhnout nestihl. Pravděpodobně už ale ani neměl sílu situaci ovlivnit. Pouhých sedmnáct dní poté, tedy 16. srpna, král umírá. Neví se, jestli to byl záchvat mrtvice nebo jiný kolaps organismu. Pravda je, že panovník už nijak situaci neovlivnil. Spíš ji paradoxně ovlivnil svou smrtí. Po jeho smrti se o práva na český trůn přihlásil Zikmund Lucemburský, pravý dědic českých zemí, který se skutečně krátce poté prohlásil za českého krále. Část české a moravské šlechty ho také přijala a holdovala mu jako českému králi. Český stát ho ale krátce poté na čáslavském sněmu v roce 1421 odmítl a nastává dlouhá doby, kdy se české země ocitají bez krále. A svou smrtí vlastně Václav IV. otevřel pole pro husitskou revoluci a pro události, které potom zemi poznamenaly politicky, nábožensky i ekonomicky."
"Existují dva prameny, kterým můžeme téměř spolehlivě věřit. Jedním z nich je známá kronika Vavřince z Březové, které dnes říkáme Husitská kronika. Ta je sice poněkud skoupá na vlastní popis události, přesto se z ní dozvídáme, k jakému násilnému aktu došlo. Víme zhruba, kudy ten průvod šel, známe hlavního aktéra, což byl Jan Želivský. Ten ale pravděpodobně nejvěrnější a nejdetailnější popis se dochoval ve Starých letopisech českých. Tam jsou zmíněna i jména konšelů, kteří byli z radnice vyhozeni. Tak se dozvídáme, že tato událost měla jedenáct obětí."
Jedním z těch, kdo o defenestraci psali, byl ale i Eneáš Piccolomini...
"To je kronika, kterou mají historici rádi neradi, protože je to vlastně způsob propagandy. I když bychom neměli toto slovo používat pro středověké prameny. Víme ale, kdo byl Aeneas. Víme, že to byl budoucí papež, člověk věrný římské straně. Pro Čechy ale měl jistou slabost, ovšem pro dávné období, které dával do protikladu s tím, co se v Čechách dělo v době husitské. Adoroval dobu Karla IV. a dával ji do protikladu k úpadku, ke kterému podle něj došlo za doby vlády jeho syna Václava IV. a za doby bezvládí a neuznaného krále Zikmunda Lucemburského. I on popisuje různé husitské události, právě i události z pražské radnice, jsou ale popsány většinou zmatečně a on do nich přidává i své osobní pocity. Tam snad ani nemůžeme mluvit o konkrétních faktech. Takže vycházet z něj jako z věrného historického pramene může být velmi ošidné."
"Stala se opravdu mezníkem, protože je chápána jako zlomový bod, od kterého počítáme husitskou revoluci. Stačí se zamyslet nad tím, co se bezprostředně v Praze dělo. Tato událost nebyla nikdy zapomenuta. A také byla jistě využívána i jako propaganda, protože se poukazovalo na stoupence kalicha jako na kruté bojovníky, kteří neváhají svou protistranu fyzicky zlikvidovat. Pak tu ale byla i ta druhá část propagandy, která zesílila zejména od 19. století, kdy se ukazovalo na sociální aspekty těchto událostí. Do centra pozornosti se dostává chudina, což se hodilo politice a propagandě nejen v 19., ale zejména ve 20. století. Chtělo se ukázat, že bohatí měšťané, šlechtici, panovník i preláti jsou opravdu symboly zkaženosti ve společnosti, a že musí přijít chudý lid, který narovná poměry. A najednou ta událost vypadala zcela opačně, protože ukazovala, že když lid vezme spravedlnost do svých rukou, je to správné. A obávám se, že v této poloze je tato událost vnímána i ve známém Vávrově filmu. Takže s každou událostí musí být zacházeno velmi citlivě, musí být vykládána v kontextu. My ale víme, že tato událost žije svým vlastním životem, ve výtvarném umění, v literatuře a hlavně ve filmu, který se stal tím hlavním přenašečem historických událostí do dnešní doby."
První pražská defenestrace z roku 1419 ovlivnila české i evropské dějiny na celé půlstoletí. Bouřlivá situace spojená s husitskými válkami se uklidnila až za vlády "husitského" krále Jiříka z Poděbrad. Není to však jediná taková událost, která zasáhla do evropských dějin. Při druhé defenestraci v roce 1618 byli z oken Pražského hradu vyhozeni místodržící Slavata a Martinic. Byl to nejen začátek stavovského povstání v Čechách, ale také první krok ke třicetileté válce, která rozvrátila celou Evropu.
