Historické opevnění "Na trati" bylo postaveno za 15 dnů

Historické opevnění "Na trati" se ukrývá pod velkou křižovatkou nedaleko Bohumína. Jedná se o unikátní dvoupodlažní pevnost. Název "Na trati" nenese náhodou. Dvě části pevnosti byly totiž spojené tunelem pod náspem bývalé železniční tratě.

Foto: autorka

Československo se k vybudování opevnění rozhodlo před druhou světovou válkou podle vzoru Francie, která postavila známou Maginotovu linii. Opevnění se začalo budovat právě na Bohumínsku. Strategie obrany před Německem byla taková, že republika by postupně ustupovala a čekala na pomoc zahraničních spojenců. Tomu odpovídaly i typy opevnění. Po uznání mnichovské dohody československou vládou v září roku 1938, musela připravené vojenské pevnosti armáda urychleně a bez boje opustit. Betonové objekty pak důkladně studovali němečtí důstojnici. Na Bohumínsku spolupracovali čeští stavitelé s francouzskými a proto je zdejší bunkr atypický svým tvarem, umístěním i výzbrojí.

"Uvidíte bunkr, který má kubaturu 4314 kubíků železobetonu. Zkuste si tipnout za jak dlouho to lidé mohli dokázat? Za 15 dnů v červnu 1936. Byla to firma doktora Skorkovského z Prahy, která po výběrovém řízení tento úsek stavěla a měla na postavení celého bohumínského podúseku, což je 8 objektů, 200 pracovních dnů. Když to firma nesplnila, tak měla citelné penále. Kvalita je tady taková, že po 28 dnech tuhnutí, ten beton na centimetr čtvereční v tlaku dokázal udržet 455 kilogramů s poznámkou 'než se začne drolit' nikoliv 'praskat',"

Martin Hejda, foto: autorka

přivítal nás Martin Hejda z Klubu vojenské historie Bohumín. O bunkr u Bohumína, který je od roku 2004 kulturní památkou, se klub stará už jedenáct let. Vše zde dělají jeho členové sami ve svém volném čase. Originál zvonu vytrhali za války němečtí vojáci, nahradila ho však věrná replika. Je to jedna z mála výjimek, kterou povolil Národní památkový úřad.

"Síla stěny původního zvonu byla 30 centimetrů, váha bezmála 42 tun. Vše osazováno ručně pomocí dvou kladkostrojů."

Originál zvonu vyrobeného ve Vítkovicích byl z kvalitního materiálu - chróm, nikl, molybdénová ocel o vysoké tažnosti. Nadšenci vojenské historie se snaží objekt opravit do takového stavu, v jakém byl, když jej československá armáda na podzim roku 1938 opouštěla. Dálnice D47, která se zde staví, byla naprojektována tak, aby se opevnění dotkla co nejméně.

"Měli jsme tady obrovskou povodeň, kdy celý objekt byl vyplaven, takže vše, co bylo v bunkru, bylo zničeno. Škoda bezmála půl milionu korun, a vše jsme tady museli opravovat a dávat zpět do původního stavu tak, aby návštěvníci mohli vidět, co tu děláme. Zaplaveno bylo vše do 1,8 metru výšky do horního patra."

Foto: autorka

Unikátní dvoupodlažní pevnost se skládá ze dvou částí, spojených tunelem pod náspem původně železniční trati, dnes silnice. Ve výzbroji měla několik kanónů, těžkých a lehkých kulometů. Vstup chrání vchodová střílna a také dvojice silných plechových dveří o váze zhruba 600 kilogramů. I ty měly svůj účel. Střídavým zavíráním měly zabránit tomu, aby se z objektu ztrácel přetlak a v bunkru byl dobrý vzduch.

"Teď se nacházíme ve filtrovně, což jsou takové plíce celého objektu. Vzduch je nasáván přes prachový filtr, kde je čištěn od prachových částic. Potom mohl být buď předehříván v ohřívači vzduchu, což je takový výměník tepla mezi motorem a ovzduším a nebo přes dvojici filtrů protidýmových a protiplynových a zde byl čištěn od případných chemických bojových látek. Pomocí dvojice ventilátorů je potom tlakován a rozváděn do celého objektu. Tam vzniká stále mírný přetlak a vojáci i při střelbě nebo plynovém útoku mohli pobývat v objektu bez plynových masek. To jim zajišťovalo jistý typ komfortu při tomto nehostinném prostředí."

Kromě ohřátého vzduchu tu už vojáci žádné jiné topení neměli a museli se spolehnout na teplé oblečení. Střídali se tu po 14 dnech, polovina byla v kasárnách, polovina tady. Bunkr u Bohumína měl pohnutou historii. Vybudovaný byl v roce 1936, o rok později vyzbrojen.

Foto: autorka

"Ale již v roce 1938 při zabrání Záolší, ty objekty připadly Polsku. Dokonce měly i svou stálou polskou osádku. V roce 1939 to připadlo do majetku Německa a objekty přestaly být využívány. Německá armáda si z toho vzala vše, co potřebovala. Ale zůstalo tady mnoho ventilačních prvků a mnoho elektrických rozvodů, které byly ještě původní. Bohužel tady v 70. a 80. letech začalo vnikat místní domorodé obyvatelstvo, které si ty ventilační plechy bralo, takže my začínali s tím, že tady zbyl jeden kus nad schody. To, co tady vidíte, se nám podařilo podle původních plánů udělat asi za tři roky."

V bunkru byla oplechovaná telefonní ústředna, aby úlomky betonu při případném útoku nezničily přístroje. Postel jen pro sebe měl v pevnosti pouze velitel. Na svoji dobu tu byly také velmi moderní splachovací záchody.

"Chápu, že v dnešní době se vám zdá záchod jako něco naprosto normálního, ale uvědomme si, že se píšou třicátá léta a v té době splachovací záchody tohoto typy neměly ani mnohé činžovní domy. Záchody se ale směly používat jen v době boje. V době míru nebo ostrahy hranice byl v týlu instalován suchý záchod."

Další cesta vede do střelecké místnosti, kde je protitankový pevnostní kanón vzor 36.

Foto: autorka

"Tato zbraň, jak jsme se dočetli, byla ve své době špička světové produkce. Dostřel 5800 metrů, na vzdálenost 1500 metrů prostřelil třiceti milimetrový pancíř. Kanon, co tu vidíte, je originální kus, který objevili členové našeho klubu ve Francii a po čtyřletém vyjednávání se získalo povolení a dovezlo se to,"

uvedl hlavní restaurátor Vladimír Konečný. Takto osazené kanóny se v pevnostech dochovaly asi čtyři. A jak tady střelba z kanónu vypadala? Pozorovatel na zvonu zjistil, kde je nepřítel, informace předal pomocí signálního semaforu do střelecké místnosti. Podle toho, co se rozsvítilo, vojáci věděli, že kam mají zamířit. Vše mohli ještě zkontrolovat dalekohledem. Ale díky tomuto důmyslnému přístroji nemuseli nepřítele vůbec vidět. Jak dodal Martin Hejda, návštěvník bunkru si může vyzkoušet, v jaké pozici musel střelec stát. Těžký kulomet váží 22 kilogramů, lehký 12 a to museli držet na rameni.

"Tady nebyli tak vysocí lidé jako my. Měli jsme spojení s panem Klamkou, který byl stálý člen posádky tohoto objektu. Bohužel již je dva roky po smrti a ten měl ve vojenské knížce při odvodu 160 centimetrů. Jejich velitel plukovník Satorie byl naopak pán na tu dobu velmi vysoký. Měl přes dva metry. Podle dobových pramenů už jen svojí postavou budil respekt."

Pevnost Na trati v Bohumíně dodnes připomíná skvělou úroveň našich techniků, projektantů a stavbařů. Pěchotní srub Na Trati - Bohumín je zobrazen i na dřevěné turistické známce. Nadšenci z Klubu vojenské historii pracují od roku 2002 i na dalším objektu - Šedá vila. Mají v plánu vybudovat expozici věnovanou novodobé armádě a historii města Bohumín.