Hnutí Stonožka, které založila Češka žijící v Norsku, pomáhá ve válečných oblastech světa

Běla Gran Jensen

Vybavení pro nemocnice a dětské domovy v Česku i na Slovensku, pomoc pro školy postižené katastrofálními povodněmi v r. 1997, sanitky pro země bývalé Jugoslávie, rekonstrukce škol ve válkou zničené Bosně a Kosovu, ale také sbírka pro děti v oblasti postižené tsunami a v posledních letech i školní pomůcky pro děti v Iráku a v Afghánistánu. Celkově pomoc za desítky milionů korun. Tak by se ve stručnosti daly shrnout výsledky práce Hnutí Stonožka, které v roce 1990 založila Češka žijící v Norsku Běla Gran Jensen. Hnutí Stonožka získalo letošní cenu Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky ve světě.

Běla Gran Jensen
Všechno vlastně začalo slibem. Když paní Běla Gran Jensen po letech prožitých v norském exilu navštívila v roce 1990 tehdejší Československo, slíbila v jedné české nemocnici, že se pro ni pokusí získat pomoc. První finanční prostředky se sešly díky prodeji dětských malovaných vánočních přání. Dnes v Hnutí Stonožka pracují tisíce dětí a stovky učitelů na školách v České republice i na Slovensku, v Norsku, v Polsku i v Kanadě. Stonožkové děti přijal papež Jan Pavel II. i bývalý generální tajemník OSN Kofi Annan. Od r. 2000 spolupracuje Stonožka s českými mírovými sbory ve válečných oblastech světa. A čeho si paní Běla Jensen na činnosti Stonožky nejvíc váží?

"Já si myslím, že to vůbec nejúžasnější je to, že letos 10. března jsme oslavovali už sedmé výročí spolupráce s českou armádou, s mírovými jednotkami, a 12. června jsme oslavovali 17 let Stonožky."

Co se za tu dobu podařilo? Jestli se to vůbec dá vyčíslit...

S Kofi Annannem..
"Já myslím, že dneska už se to vyčíslit nedá. My jsme se snažili dát, co jsme mohli, na www.stonozka.org. Do roku 2000 jsme pomáhali všem českým nemocnicím a ještě stále pomáháme, loni jsme byli třeba v Sokolově. Já si ale myslím, že nejdůležitější je pomoc dětské psychiatrii, protože bohužel v dnešní době si nikdo neuvědomuje, jak strašně důležitá dětská psychiatrie je. Je jí stále víc a víc potřeba. A pak si myslím, že je to právě to, že stonožkové děti mohou pracovat, aby pomohly svým kamarádům, které bohužel postihla válka."

Ve kterých válečných oblastech zatím Hnutí Stonožka působilo?

"Myslím, že všude, kde jsou naši vojáci. Je to celý Balkán, tedy Bosna a Kosovo, pak jsme samozřejmě byli v Iráku, v Basře, a teď jsme v Afghánistánu."

Kde to podle Vás bylo nebo je dosud nejtěžší?

"To je strašně těžká otázka. My jsme udělali knížku Létáme spolu do války a já musím říct, že když jsem viděla poprvé Hambarine v Bosně, kde během jednoho sobotního odpoledne, za tři hodiny, padlo 2889 baráků a jsou tam jenom ruiny, myslela jsem si, že to bylo to nejhorší, co jsem viděla. Dneska si tím nejsem vůbec jistá. Už podruhé jsem byla v Basře a to je příšerné. V té Bosně má člověk alespoň pocit, že tam je snad nějaká naděje. Znovu se tam staví a strašně mi imponují lidi, jak jsou rozumní a jak se snaží. Opravdu někteří z nich se tak ryze snaží, aby se nějak domluvili a aby to mohlo fungovat. Ale v té Basře je to beznadějné. Irák - to je příšerné, to je úděsné."

To znamená, že tam ti lidé naději vůbec necítí? Věří někdo, že to tam v nejbližších letech nějak slušně skončí?

"Já si myslím, že ne. Abych byla upřímná, já tam tu naději nevidím. Já si vůbec neumím představit, co by to mohlo změnit. Mluvila jsem s jedním britským generálem a on sám mi řekl: Bělo, nikdo neví, jak tuhle otázku vyřešit."

Jak tam ti místní lidé Vaši pomoc přijímají?

"To bylo úžasné. Nejkrásnější story, kterou mám, je ta, když jsem tam byla naposled. Naše vojenská policie, která cvičí iráckou policii, nás požádala, zda bychom nevybavili sto dětí do školy. Jak víte, stonožkové děti jsou úžasné, takže samozřejmě sehnaly školní tašky, naplnily je pastelkami, pery a pravítky, ořezávátky, bloky, všechno to bylo kompletní. A ještě poslaly nádherné hračky. Tam musí samozřejmě člověk dávat pozor, takže jsou to většinou plyšáci nebo autíčka a takové věci. A když jsem mezi ty děti /v Basře/ přišla, tak se mne bály. To bylo pro mne asi to nejhorší."

A znáte důvod?

"Znám, protože já jsem byla bílá. A pro ně ti, kdo jsou bílí, vraždí. Ti pouštějí ty bomby. To bylo příšerné. Naštěstí je ale pánbůh na mne hrozně hodný, takže děti pomalu ale jistě zjistily, že já nejsem ta, která zabíjí, a že to myslím dobře. Tak jsem se jim snažila vyprávět o stonožkových dětech, co dělají. Nakonec to skončilo tím, že se mi děti posadily na klín, od těch malých jsem dostala i pusinky. A když jsem pak odjížděla z té základny, přišel ke mně britský plukovník a řekl: Madame, já bych Vám strašně chtěl poděkovat. Já už jsem tady osm měsíců a to je poprvé, co jsem viděl štěstí."

A co naši vojáci? Jak s Vámi spolupracují?

Pak jsem ale poznala, že opravdu jsou tak úžasní. Oni jsou strašně populární a lidi je mají rádi, protože ti vojáci mají pokoru a mají pochopení pro to strašné utrpení. A když jim třeba služba končí ve čtyři a máme nějaký společný projekt se Stonožkou, tak opravdu jdou i po té čtvrté hodině a pracují třeba do deseti večer, aby pomohli přestavět školu nebo aby nám pomohli postavit hřiště. Dlouho jsem přemýšlela, čím to je, že jsou nejlepší, a pak jsem na to přišla. Oni měli stejné paní učitelky, co stonožkové děti."

Já vlastně nevím, jestli bych Vám neměla přát, abyste co nejdřív skončili...

"Vím, co myslíte."

Přála byste si to?

Musím ale říct, že nejkrásnější by bylo, kdyby Stonožka nemusela pomáhat. Protože válka je úděsná, a jak končím tu knížku: my vlastně děláme i krásné věci, ale zítra spolu znovu musíme letět do války! Někdo je vinen!"

Knihu Létáme spolu jen do války, která mapuje spolupráci Hnutí Stonožka s českou armádou ve válečných oblastech světa, napsaly z velké části samy stonožkové děti. Je v ní ale i dopis kardinála Miloslava Vlka. Píše v něm:

"Vojáci v obrněných tancích, neprůstřelných vestách, s helmami na hlavě - a naproti nim děti... Koho by kdy napadlo, že právě oni budou velmi úzce spolupracovat, aby pomohli v místech, kde jiní vojáci a zbraně ničili dětem právo na šťastnou budoucnost! Ti, co tuto knihu napsali, to dokázali..."