Hřbitov bláznů – mystické místo opředené tajemstvím
Jedno z nejtajemnějších míst Prahy leží na skále na severu města nad údolím Vltavy. Od roku 1909 zde byli pohřbíváni chovanci nedaleké psychiatrické léčebny v Bohnicích i různé živly.
V zimním sychravém počasí působí místo tajemně i ztraceně zároveň. Když zvednete hlavu ke korunám stromů, máte pocit, že vstupujete do katedrály s gotickými klenbami nad vámi, které vás vedou hřbitovem. Po stranách hřbitovních cest jsou kopečky, pokryté břečťanem, které vám připadají zvláštní. Pod nimi se skrývají hroby chovanců a zaměstnanců ústavu pro choromyslné. Večer pak břečťan vytváří pocit břečťanového moře, takové vlny, které na lidi působí tajemně.
Poslední roky je hřbitov zcela uzavřen. To, že neupadl v zapomnění, je do velké míry zásluhou bývalého hasiče a dnešního místostarosty Prahy 8 pana Jiřího Vítka. „Toto místo znám od dětství, jsem místní rodák. Brali jsme ho jakou součást našeho života. Říkalo se mu „Žiďák“, protože tu byly náhrobky, které připomínaly židovský hřbitov. Jeden tady zbyl i po nájezdu vandalů v devadesátých letech. Někdy před devíti lety jsem šel okolo a viděl ten neskutečný binec, odpadky, pračky, ledničky, viděl jsem skládku a rozhodl jsem se, že to dám dohromady. Za krátkou dobu se mi podařilo odvézt skoro 40 tun odpadu. Následně jsem začal zjišťovat, proč to místo řadu lidí tak fascinuje. Začal jsem studovat historii, zjistil, že se tu protíná celé dvacáté století s historií, která ovlivnila celý náš národ.“
Na hřbitově bláznů je pohřbeno více než 4000 osob
Jiří Vítek tu čas od času pořádá komentované prohlídky. Vydáváme se s ním po nejstarších stopách, kde historie tohoto místa započala.
„Prvním pochovaným byl jedenáctiletý chlapec František Jankovský, který leží v dětské sekci vzadu u zdi. Tam je vidět, že jsou hroby výrazně menší. Přímo označit, kde je první hrob, je velice těžké. Je tady více jak 4000 hrobů, vyvrátil bych fámy, že se tu pohřbívalo ve stupních, tedy rakve nad sebou. Tady, opravdu každý kopeček je jedna rakev.“ Podle pana Vítka nebyl Ústav pro choromyslné tak bohatý a ti lidé, co zde byli pohřbeni, buď neměli být kde pohřbeni, nebo převoz by byl delší než 3 dny. V té době se muselo pohřbívat do tří dnů. Třetí den vzkříšení atd. „Například když nebožtík byl z Rakouska, Maďarska, tato léčebna spadala pod celé Rakousko-Uhersko a byla největší ve své době, tak jsou lidi pohřbeni tady. Léčebna neměla peníze, a proto se hroby označovaly železnými destičkami. Postupem času některé rodiny svým zemřelým začaly stavět náhrobky, které tady zůstaly. Vandalismus, který přišel v devadesátých letech, byl ale ohromný, takže zmizely náhrobky, které se používaly na stavby i na obrubníky a zmizely i železné destičky do sběrných surovin.“
Místo odpočinku tu našli i italští vojáci
Kromě chovanců lze na hřbitově najít i náhrobky jejich ošetřovatelů a řádových sester, místních dělníků či úředníků. Místo posledního spočinutí tu našli italští vojáci, kteří v nedalekém zajateckém táboře podlehli v roce 1916 epidemii tyfu, nebo 260 chovanců psychiatrické léčebny z Tridentu, které sem přesunuli za první světové války.
V roce 1915-16 došlo k evakuaci na území Rakouska-Uherska v Itálii. Bylo evakuováno i 260 italských pacientů z tamní léčebny a 40 z nich zemřelo tady v léčebně na tyfovou epidemii. „Tady je i pár náhrobků, ale většinou jsou poškozené nedochované. A po stranách kaple jsou boxy, kde byly pamětní desky z mramoru, na jedné straně v italštině a druhé v češtině, které financoval Benito Mussolini a které tu byly umístěny v roce 1932 za přítomnosti tehdejšího italského velvyslance. V roce 2018, sto let od konce 1. světové války, jsem pro italskou vládu vypracovával jména 48 Italů a vše co jsem o nich zjistil, protože o tom vytvářeli publikaci,“ vypráví Jiří Vítek, který bohaté znalosti čerpá mimo jiné z kroniky bohnické léčebny od pana Pomykače nebo knihy zemřelých nacházející se v archivu Hlavního města Prahy.
Legenda o Gavrilu Principovi
Existuje řada spekulací a domněnek, že na bohnickém hřbitově je pohřbený i Gavrilo Princip, jehož výstřely ukončily 28. června 1914 život následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho těhotné manželky a staly se rozbuškou k rozpoutání první světové války. Bosenského atentátníka dělilo od dvacátých narozenin pouhých 27 dní. Ty mu zachránily život, jako mladší dvaceti let totiž nemohl být popraven. Vyfasoval proto nejvyšší možný trest, dvacet let žaláře, které si odpykával v Malé pevnosti v Terezíně, kde zemřel na tuberkulózu v dubnu 1918.
Oficiálně je pohřbený právě tam, ale pan místostarosta se kloní k teoriím o spočinutí na místním hřbitově. „Tady se konal pohřeb za účasti vojáků z terezínské pevnosti. Proč brzy ráno, proč na místě, kam lidi moc nechodí? Proč mezi blázny, protože asi byl blázen. Jenom blázen zastřelí následníka Ferdinanda d´Este. Pohřbili ho na místo, které se nestane pietním, protože když potřebujete, aby někdo zmizel z očí, tak ho uložíte tak, aby na něj nebylo vidět. Hrob odkryli po První světové válce a ostatky odvezli do Sarajeva. Myslím si, že na tom něco je. Koncem osmdesátých let ředitelka Bohnické léčebny to brala jako jasnou věc, kterou měla z vyprávění ověřenou.“
Satanské obřady
Jsme uprostřed hřbitova, kde se kříží cesty. Tady byl velký dřevěný kříž na podstavci, který protínal kříž v kapli. „Nechal jsem udělat asi čtyři repliky, ale všechny byly zničeny a ukradeny. Zbyla tady ohořelá část dřeva. Nechávám jí tu“, říká Jiří Vítek. V těchto místech v osmdesátých letech probíhaly první satanské rituály, což u lidí vytváří tajemno a lidi toho druhu to přitahovalo. „Několikrát tu zasahovala policie. Bylo to v době, kdy v Americe vyšla satanská bible. Tehdejší veřejná bezpečnost udělala zátah na lidi, co tu byli, zatkli je. V té době byl ještě ostrý zákon na hanobení pietního místa. Pak kvůli tomu byl soud.“
Po levé straně od středu jsou zvláštní vánoční hroby. 12 nebo 15 hrobů leží jiným směrem a v nich jsou pohřbeni lidé, kteří se narodili nebo zemřeli na vánoce. Například tu vidíme hrob Marie Hejzlarové se shozeným náhrobkem, zemřela 24. 12. 1920. „Vedle jsem našel úlomky z dalších náhrobků, na kterých je, že se narodil nebo zemřel ve vánočním čase. Asi to nějak souvisí s křesťanstvím, ale nedokážu to rozklíčovat.“
Když půjdeme po levé části hřbitova tak vidíme náhrobky, které připomínají židovské. Najdeme na nich hebrejská písmena.
Jedním z mála zachovalých náhrobků patří matce dvou dětí Marii Tůmové. „Zasadil jsem tu japonský javor, je tu už tři roky. Ona zemřela na diagnózu úbytek mozku, což bude asi těžká schizofrenie. Zemřela v roce 1912. Měla štěstí, že se dostala sem do léčebny, protože v té době tu byly pro tehdejší nemocné relativně dobré podmínky. Ošetřující lékař tu byl dr. Schwartz a na náhrobku je znak kameníka Wolfa."
Zednářská mohyla?
Dalším místem obestřeným tajemstvím je mohyla postavená roce 1918. „Byla věnována všem vojákům bez rozdílu národnosti, kteří zemřeli za První světové války. Má na sobě prvky, které opět vytváří jakési tajemno. Nahoře je na jedné straně omega a na druhé alfa. Alfa je vytvořena, že vám připomíná klasický zednářský znak. Jsou tu různé věci, které jsou pro badatele fantastické, například tři kapky ačkoli všude jsou dvě. Někdo se tu díky symbolice snažil do mohyly vrtat a věřil, že v ní něco najde, což nepředpokládám. Máme tu třeba tři tůje, které vytváří trojúhelník, což je symbolika zednářů. Neříkám, že je to něco tajemného, zednáři byli velicí patrioti, kteří investovali hodně peněz. Jedním z nich byl například Alfons Mucha. Proč by nemohli financovat třeba mohylu věnovanou padlým vojákům? Pro spoustu lidí je to zajímavé. Z druhé strany tu byla latinská písmena. Zemřeli pro zem, zem jim budiž lehká, nahoře byla plaketa. Všechno bylo ale zničeno a ukradeno.“
Hřbitov kulisou pro Amadea
Jsme u kapličky postavené na konci roku 1928, lemují jí veliké tůje, které vytvářejí pocit, že na vás kaple k sobě přitahuje. „Kaple měla střechu, zvonici, ale v roce 1988 jí někdo zapálil. Okolo jsem to uklidil já. Uprostřed byl jednoduchý dřevěný kříž.“ Ponuré tajemné místo, na kterém se rok od roku podepisuje zub času, se stalo kulisou pro film Miloše Formana Amadeus.
„Přímo tady se odehrávala poslední scéna, kdy vyjíždí rakev alejí. Tady stojí dva muži v pláštích a prší a Amadea házejí do hromadného hrobu, to je tady.“
Byla tu i Margaret Tchatcherová
V roce 1996 sem při návštěvě Prahy zavítala i bývalá britská premiérka „železná lady“ baronka Thatcherová. „Místní zahrádkáři vzpomínali, jak sem přijely nablýskané limuzíny. Ona vystoupila v elegantním kostýmku z auta. „Nadvakrát však hrob netrefili, takže museli jet do hospody pro Tetovaného Ferdu. To byl místní starý kriminálník, jenž svého času popíjel s bývalým správcem hřbitova a věděl od něj, kde je kdo pochovaný. Prý slíbil, že jim to za basu rumu ukáže. Jeli, koupili, ukázal… A dobře, protože podle nějakého vyznamenání či prstenu skutečně poznali, že našli správný hrob,“ vzpomíná Jiří Vítek. Vyzvednuté ostatky si Železná lady odvezla do Británie. Údajně patřily někomu z dobrodružných předků jejího manžela Denise, který tu skončil jako zajatec z první světové války.
Historicky tu proběhly tři exhumace, dva byli nějací ruští vojáci, ty si odvezla Ruská federace a tato byla třetí.
Boj o záchranu
Místostarosta Jiří Vítek (Patrioti pro Prahu) se o hřbitov dál stará. I při naší prohlídce odklízí odpadky, které tu zanechávají bezdomovci nebo nahodilí návštěvníci, kteří přelézají zdi. V současnosti jedná o jeho převodu ze státu na hlavní město a potažmo na Prahu 8. Chce ubránit romantický nádech proti modernizaci, aby tam nevznikly lavičky, lampy na solární energii a zámková dlažba. Chce zachránit rozpadající se kapli, a hlavně zachovat genia loci tohoto místa.
