I tehdy byl pozdní večer, 1. máj...

Foto: repro dobový tisk

První máj je svátek jara, den studentských majálesů, ale také Svátek práce, jehož historie v Česku věrně kopírovala politický vývoj své doby. Stejně tak básně a písně, které k jaru i k 1. máji patří.

Chicago, 1886, foto: repro dobový tisk
Oslavy prvního májového dne přežívají už z pohanských dob. Novou podobu jim však dalo dělnické hnutí na přelomu 19. a 20. století. 1. květen se stal v roce 1886 dnem boje za osmihodinový pracovní den v USA. Krátce na to došlo v Chicagu ke střetům s policií a následné popravě pěti předních anarchistů. Následovaly demonstrace a návrh francouzských odborářů slavit Svátek práce. Byl zvolen právě 1. květen 1890. Tisk před událostí varoval. Například Národní listy tehdy uvedly: "Nenechte otravovat naše dělnictvo, o němž víme, že jeho srdce je prolnuto láskou k zemi, v níž se zrodilo, jedem mezinárodního socialismu, který k nám přivandroval z Němec. Zakažte 1.máj. Neučte dělnictvo lenošit!"

Češi byli mezi zatčenými v Chicagu i účastníky sjezdu, který rozhodl o konání Prvního máje. Jedním ze zatčených byl emigrant, básník a redaktor anarchistického časopisu Budoucnost Josef Boleslav Pecka. Klíčového setkání se zúčastnili i delegáti české sociální demokracie Vilém Körber a Josef Hybeš, uvedl historik Jiří Kocián z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.

"To byli lidé, kteří velmi aktivně prožívali svoji dobu a opravdu to byli dělničtí vůdci v pravém slova smyslu. Velmi dobře znali podmínky dělníků a také velmi dobře dokázali formulovat představy a první požadavky. Byly to požadavky na osmihodinovou pracovní dobu a za zlepšení pracovních podmínek dělníků. Bylo to téma, které bylo velmi živé a mělo velký ohlas v dělnickém prostředí českých zemí a v tehdejším Rakousko-Uhersku."

Takhle to vše začalo. Jak vypadal první máj v České republice?

"První máj v Česku má velmi zajímavou historii. Bylo složité získat povolení, jednat s úřady. Už od konce roku 1889 panovala velká nedůvěra a obava, aby nedošlo k nějakým převratovým událostem nebo nepokojům. Byla tu společenská nedůvěra, co dělníci požadují a proč. Ze strany zaměstnavatelů tady byla obava z narušení výroby. Mnozí to chápali jako porušení pracovní smlouvy. A také úřady se obávaly, aby se 1. máj nestal něčím, co by způsobilo nějaký neklid. Teprve až množství žádostí, které šly k policejním úřadům, a to nejen v centrech jako byla Praha nebo Liberec nebo Brno, ale i v menších městech, ukázalo, že bude jednodušší oslavě nebránit, ne ji přímo povolit."

1. máj v roce 1890, foto: repro dobový tisk
Jak to dopadlo? Kde se slavil 1. máj v Praze?

"S úřady bylo dohodnuto, že se bude konat na Střeleckém ostrově. Došlo k tomu 1. května 1890. Ta nedůvěra panovala i z toho, že to byl všední pracovní den a dalo by se říct, že mezi dělníky to vyvolalo velký ohlas a podporu. Když nastal 1. máj 1890, tak bylo možné zaregistrovat dvojí ovzduší. Nadšení a radost dělníků, vůli se sejít a poradit se o svých požadavcích. Na druhé straně tu byla opatření ze strany policie, ze strany četnictva. Uvažovalo se o uvedení do pohotovosti některých vojenských jednotek. Ta Praha byla vylidněná. Bylo možné zaznamenat četníky a dělníky, kteří mířili na Střelecký ostrov, kde se sešlo několik desítek tisíc lidí a opravdu se tam proklamovaly ty požadavky za osmihodinovou pracovní dobu, za zlepšení pracovních podmínek. Zároveň to odpoledne bylo jako lidová veselice s muzikou, se zábavou. Podobně to bylo i v jiných městech. Například v Brně se sešlo kolem 40ti tisíc lidí. Co bylo důležité, ten svátek proběhl v klidu, bez nějakých sporů, kromě toho, že řada zaměstnavatelů ovšem reagovala na to, že dělníci nepřišli do práce tím, že jich nemálo bylo propuštěno."

Jak reagoval tehdejší tisk před 1. májem a po něm?

"Byla tam trošku cítit ta stranická konkurence. Staročeský tisk vyzýval k opatrnosti před tímto svátkem. Naopak Mladočeši podporovali stanovisko dělníků, aby se sešli a deklarovali své požadavky."

Na první máj 1890 reagoval tehdy Jan Neruda ve stejnojmenném fejetonu:

"Byl První máj…" Račte odpustit, že začínám také já tou naší poeticky sice líbeznou, přece však jen až přespříliš otřepávanou frází! Když to ale věru tentokráte jinak nejde! Rok co rok se těch Máchových slov užívá kolem 1. máje sice tisíců a tisícůkráte po Čechách; ale letos - a teď dovolte, abych už zase užil hodně běžné, hodně otřepané fráze: já chtěl bych mít jenom tolik zlatek, kolikrát zrovna letos byla u nás slova ta pronesena, a to často jen jakoby mimovolně - jako ve snu - tichounkým šeptem. Ano: Byl První máj 1890! A kdo jej co muž dozrálý, myslivý prožil, do dnů svého života na něj nezapomene!"

Mnozí se prý tehdy před prvním májem zásobili na několik týdnů potravinami a zabarikádovali ve svých domech v očekávání revoluce. Jan Neruda se divil, že nemůže v ulicích Prahy potkat "žádné pány, žádné dámy, žádné ekypáže, ba ani drožky":

"Zvláštní den! Podivná nálada! Nikoli strach - ach ne, toho mně nepřipadla ani možnost - ale takové divné očekávání čehosi neurčitého, naprosto neznámého zachvělo také mými všemi nervy. Pocit nikoli příjemný. Pamatuji si jen na dva momenty ve svém život, kdy - ač podoba s nynějším momentem třetím nebyla takto pražádná - jsem měl pocit přece stejný: totiž před tím „něčím neurčitým, neznámým". Poprvé roku 1848, v oněch hodinách, kdy Praha byla bombardována; tu se týž pocit probouzel a udržoval mezi jednotlivými výstřely pumových hmoždířů. A podruhé roku 1866, onoho dopoledne, kdy Prusové se blížili Praze. Zvláštní den! Takový tichý, těžký, „zařezaný". Ulice se zcela jinou tváří. Žádné vyzývavé čepice buršácké. Žádné ekypáže, ba ani drožky. Žádní páni. Žádné dámy. Jenom ten, kdo musil, a mezi těmi také my, které chudá dělník klamně počítá mezi „pány", ale pravý pán dobře mezi „dělníky". Tu se pojednou začalo hrnout lidstvo směrem od Prašné brány: dělníci se ubírali z karlínské schůze na pražský tábor."

1. květen 1927 ve Zlíně, foto: repro dobový tisk
První máje pokračovaly. Vilém Körber, který stál u zrodu Prvního máje, brzy ze sociální demokracie odešel a spoluzaložil české anarchistické hnutí, které pořádalo vlastní akce. Za první republiky vstoupili do Prvních májů i komunisté. Jejich demonstrace upozorňovaly na dobové sociální problémy a často měly velmi radikální podobu. Společné akce byly pořádány jen v extrémních situacích - především v letech 1918 a 1938.

"Za první světové války nebylo možné něco takového pořádat. Proto ten 1. máj měl silný náboj radikální, sociální, protože konec války a to, co přinesla, silně radikalizovalo společnost. Zároveň ta radost ze vzniku samostatného státu dělala z Prvního máje celonárodní slavnost, celonárodní svátek bez ohledu na stranické programy nebo ideologie. Pro Masaryka, který si vážil práce, byla oslava 1. máje jako Svátku práce něco, s čím se ztotožňoval. Určitě ne v té ideologické rovině, ale určitě v rovině etické."

Které byly nejzásadnější První máje během první republiky?

1. květen 1938 v Liberci, foto: repro dobový tisk
"Už jsem mluvil o Prvním máji po první světové válce. Pak tu bylo výročí vzniku republiky 1928, ale ještě výraznější z hlediska celonárodního sepětí a sjednocení byl První máj 1938, který se odehrával už v takové vážné době. Vnitropolitická situace v Československu nazrávala. První máj 1938 utlumil vášně stranické a ideologické. Ty První máje za první republiky se slavily na stranické úrovni, nebo odborové centrály. Ale 1. máj 1938 měl velmi silně národní a vlastenecký národní charakter."

Skončila válka, přišel komunistický převrat, únor 1948. Jak uvedl Jiří Kocián, tehdy ještě nepochodovaly vyrovnané šiky, to se ale mělo brzy změnit.

"Bylo to nedlouho po komunistickém státním převratu, v době, kdy přešla první etapa politických čistek. Blížily se volby a komunisté měli zájem na tom, aby byla schválena i nová ústava. Zároveň měli zájem prezentovat ten nový režim jako režim, který nadále zůstal demokratickým, jen se urychlily některé kroky, ke kterým se přistoupilo po dohodě už v roce 1945. Byl zájem zklidnit tu atmosféru a dát tomu Prvnímu máji zase takový rámec celonárodní veselice, byť s jiným cílem, s heslem, že jedině komunistická strana dovede společnost k těm lepším zítřkům a budoucnosti. Samozřejmě o rok, o dva roky později se můžeme setkat už s úplně jiným charakterem 1. máje, který měl už tu podobu alegorických průvodů, bojovně projevovaných hesel a těch přesně seřazených šiků. Byly pro to zřízeny speciální komise, kdo bude mluvit, kdo by do toho prvomájového průvodu měl jít, v jaké sestavě by měli jít představitelé těch vrstev dělníků, rolníků, pracující inteligence, zástupci závodů, pionýři, ženy jako důležitá složka. V Praze byly známé ty Žižkovské ženy, které vytvářely různé alegorické obrazce a hesla při průvodech. Ta příprava byla dlouhodobá, probíhala už od počátku každého roku, a byly na to komise a funkcionáři, kteří za to byli odpovědni."

Allen Ginsberg Králem Majálesu 1965, foto: ČT24
Církev vnímala první máj v době komunismu velmi kriticky a odmítavě. Zajímavé však je, že v roce 1955 bylo připomenuto, že tato oslava práce může mít i širší duchovní rozměr. V roce 1955 byl papežem vyhlášen 1. máj jako svátek Den sv. Josefa Dělníka, který měl vést k zamyšlení. Postupně přicházela léta 60., uvolnění a studentské majálesy. Například v roce 1965 byl králem majálesu zvolen americký beatnický básník Allen Ginsberg.

"První máje v 60. letech nabírají trošku jiný charakter. Mladá generace, která přicházela do škol a do praktického života na přelomu 50. a 60. let měla trošku jinou představu než jejich rodiče. Nebyli bezprostředně spjati s událostmi roku 1948 nebo 1945. Povinné režimní rituály vnímali jako něco, co jim bylo cizí a tady na počátku 60. let ožila tradice majálesů. Dokonce ty první majálesy 1962 až 1967 byly spojovány se svátkem 1. máje a pro řadu lidí se to stalo takovým synonymem k recesi a možnost, jak na něco kriticky poukázat. To bylo něco, co ten komunistický režim pod vedením Novotného velmi nerad vnímal. A také dochází k řadě střetů a konfliktních situací mezi mladými tvůrci nebo mladými umělci a komunistickou mocí. Myslím si, že takovým přirozeným vyvrcholením zejména po 4. sjezdu spisovatelů, po strahovské stávce studentů na podzim roku 1967 a po zrušení cenzury v březnu 1968 i medializace těch deformací 50. let nebo politických procesů, první pokusy o rehabilitace, to bylo něco, co udělalo z 1. máje roku 1968 nejenom celonárodní veselici, ale i celonárodní den k zamyšlení. V Praze tehdy průvod šel od Příkopů k Václavskému náměstí. Tehdy se už připravovala stavba metra, takže Václavské náměstí nebylo přístupné a najednou se skandovala jiná hesla. Vedle portrétů Lenina, Engelse a Marxe najednou byly vidět i portréty Tomáše Garrigua Masaryka. Připomínala se první republika, řada jmen, o kterých se nesmělo mluvit. Na transparentech se objevila velmi kritická slova, kritická hesla vůči režimu a zároveň i slova podpory novému stranickému vedení. Dubček a ti další šli mezi občany, potřásali si s nimi rukama, neformálně s nimi mluvili, neměli mezi sebou tu přehradu tribuny. Tento 1. máj, podobně jako máj z roku 1938 patří mezi ty pozitivně vnímané."

1. květen 1968, foto: repro dobový tisk
A první máj rok poté?

"První máj rok poté se myslím nekonal. Byl jen na úrovni setkání na závodech. Byla velká obava, aby nedošlo k nějakým protestům proti tomu, co se tady stalo po 21. srpnu 1968. Zároveň to byla doba, kdy komunistická strana byla ve stavu neobnovy, nenormalizace. V roce 1971 po nástupu Husáka už řada lidí byla odejita z veřejného a polického života, ale i ze svého zaměstnání po čistkách v komunistické straně. Nová moc se vrátila k mnoha aspektům režimu před rokem 1968. Cítila se pevnější a mohla obnovit podobu toho 1. máje celostátně kontrolovaného, řízeného Svátku práce. První polovina 70. let jako by se znovu tak trochu vrátila padesátá léta s tou povinnou účastí, pevně plánovaným programem prvomájových oslav. Až teprve v 80. letech se atmosféra uvolnila, byť ty průvody byly pořád řazené a chodily tam ty sestavy vojáků, milicionářů a dělníků."

Jak se vůbec hledali ti vyvolávači hesel?

"To byli profesionální funkcionáři propagandistických komisí na úrovni sdělovacích prostředků nebo rozhlasových studií. Tam často nastávaly zmatky v organizaci. Jak už to bylo trošku volnější, tak se často vyvolávala hesla nebo se hovořilo o někom, že jde v průvodu, když tam třeba šel někdo úplně jiný."

Foto: repro dobový tisk
Normalizační První máje byly masovými slavnostmi, projevy funkcionářů z tribuny a nakonec lidová veselice. Množství transparentů, létajících balónků, a mávátek průhledných 'třepetalek'. Přišel rok 1989. Ještě před listopadem na festivalu nezávislé hudby Wroclav kriticky zpíval o prvních májích Vlastimil Třešňák. I když režim "reálného socialismu" řadě lidí prvomájové oslavy znechutil, po roce 1989 se našlo dost názorových proudů, které se rozhodly se k některé z prvomájových tradic přihlásit.

"Ten návrat byl také zajímavý, bylo to v atmosféře velmi rozjitřené a zároveň v atmosféře velkého nadšení a také velkého očekávání v květnu 1990. Řada lidí vstoupila do politiky prostřednictvím velkých občanských sdružení. První máj roku 1990 měl velmi barevnou podobu. Na jedné straně takové pokusy o stranickou podobu. Tehdejší komunistická strana, která byla v silné defenzívě, si přesto nenechala ten Svátek práce ujít. Pro řadu lidí se stal 1. máj opravdu dnem klidu a dnem happeningů, které reagovaly na pád režimu a toho, co přinášel, to si myslím, že zůstalo v řadě dalších let."

Máme více než dvě desetiletí po prvním máji v roce 1990. Jaký je prvním máj dnes?

"První máj dnes? Já mám pocit, že se výrazně projevuje možnost lidí věnovat se zábavě a odpočinku, ale je i řada sportovních akcí. Na Prvního máje můžeme dnes vidět manifestovat jiná programová seskupení, často v těch extrémních politických a ideových podobách. Často mají první máje i podobu střetů. První máje posledních let mají velmi široké spektrum náplně."

Pozvání k mikrofonu Radia Praha přijal historik Jiří Kocián z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.


Repríza z 1.5.2012.