Iluzornost novely

r_2100x1400_radio_praha.png

Rozhodnutí sněmovny je věnována i následující poznámka Zdeňka Vališe.

Novelu zákona považují mnozí za jakýsi všelék na situaci, která se vytvořila kolem České televize. Nově vymodelovaná televizní rada má napříště zastupovat zájmy veřejnosti a nikoli politických stran. Víra, že k tomu dojde prostřednictvím změny zákona se všem může ukázat jako čistě iluzorní. Vždyť, jak mnozí připomínají, ten zákon o České televizi z roku 1991 nebyl zase tak špatný. Už v něm se přece píše že členové rady nemají mít vazbu na politické strany. A na první televizní radu složenou z osobností a vedenou astrofyzikem Jiřím Grygarem vzpomínají dnes pamětníci div že ne se slzou dojetí v oku. Křivým slůvkem se o ní nikdo neotře.

Proč tedy začátkem devadesátých let zákon fungoval k všeobecné spokojenosti, zatímco o sedm osm let později musí být rychle novelizován v zájmu zažehnání nebezpečné krize? Sněmovna prý podle mínění řady pozorovatelů přestala respektovat jeho smysl, onen už tolikrát citovaný i vysmívaný duch zákona, který v případě volby televizní rady objevil jako první prezident Václav Havel. Kdyby se tedy současní poslanci drželi dikce zákona, jako se jí drželi jejich předchůdci, nemuseli vůbec ke konfliktu dojít. S tímto názorem bude jistě hodně lidí souhlasit. Už se ale budou lišit v názoru, zda největším neštěstím odvolané televizní rady bylo to, že její jednotlivé členy nominovaly politické strany podle volebního klíče, nebo to, že strany prostě nominovaly lidi, kteří si nemohli získat respekt jako osobnosti. A v těchto ohledech jsou zcela zřejmé rovněž slabiny novelizovaného zákona.

Nelze pochybovat, že i ten si strany vyloží podle svého. Co jim zabrání, aby si ze stovek kandidátů, které budou poslancům předloženy, opět nevybraly své přívržence? Lidi, kteří neprocházejí sítem voleb, nejsou povinni sdělovat veřejnosti svůj program a mohou tajně stranit komukoli a čemukoli. Poslanci se až do časných ranních hodin dohadovali o tom, kdo má volit a kolik členů má mít nová rada, popřípadě, zda má být rad více, ale z jejich tu erudovanějších, tu emotivnějších projevů nezaznělo, jak vlastně měřit lidské a odborné kvality členů televizní rady. A přitom v tomto bodě zřejmě poslední rada zklamala nejvíce. Nejvíce úderů a šrámů schytala v současné televizní válce Klausova ODS. Ponechme stranou, nakolik byly tyto údery oprávněné a nakolik měla jejich motivace zcela jiný původ.

Faktem je, že ODS nadhodila během sněmovní rozpravy docela zajímavou myšlenku. Jestliže ostatní politici, umělci, novináři a vůbec široká veřejnost volají po odpolitizování veřejnoprávního média, tak nejjednodušším způsobem by přece bylo svěřit volbu mediálních rad všem občanům. Například krajských voleb by se kromě politických stran zúčastnili i kandidáti na členství ve veřejnoprávních mediálních radách. A za každý kraj by byl do rady, ať už televizní či rozhlasové, zvolen ten z kandidátů, který by získal největší důvěru občanů. Jizlivé hlasy připomínající, že ODS vždy zásadově odmítala pustit veřejnost do rozhodování o důležitých otázkách a ostře se staví třeba proti referendu, svědčí spíše o tom, že Klausova strana tentokrát všechny své oponenty pěkně zaskočila. Zatím nikdo z nich nepředložil jediný pádný argument proti takovému způsobu odpolitizování veřejnoprávních médií.