Ivan Klíma: Proč jsem přestal být komunistou

I. Klíma: Moje šílené století

Ivan Klíma je známý jako autor povídkových knih, románů i divadelních her. Znalec moderní české literatury nemůže pominout Má veselá jitra, Soudce z milosti, Moje první lásky, nebo divadelní hry, které byly nepřesně řazeny do českého absurdního divadla 60. let: Zámek, Mistr nebo Porota. Navíc je tento spisovatel doma i na poli literatury faktu, známé jsou například jeho čapkovské studie i publicistika. Jeho poslední publikace - vzpomínková kniha Mé šílené století přinesla autorovi Cenu Karla Čapka, kterou uděluje PEN klub, a nominaci na letošní Literu v kategorii literatura faktu.

V úvodu píšete, že vás k psaní pamětí inspirovala otázka, proč jste se vlastně kdysi stal členem Komunistické strany Československa, a určitý apel, abyste vysvětlil, co se tehdy stalo. Byl to skutečně ten hlavní motiv pro psaní pamětí?

Ivan Klíma
"To je těžko říct, ale byl to podnět. Neměl jsem to původně v úmyslu, ale rozhlasový redaktor, pro kterého jsem psal sloupky, mi říkal: Že o tom nenapíšete, to by bylo tak zajímavé téma! On to bral tak, že jsem známý tím, že jsme léta s tím režimem nějak bojoval, tak ho zajímalo, jak je možné, že jsem kdysi dávno do té strany vstoupil. Uvědomil jsem si, že má vlastně pravdu. Ale místo abych udělal fejeton na pět minut, tak jsem to pojal jako knihu přes 300 stránek. A teď ještě mám druhý díl, který na to navazuje, i když už se touhle otázkou nezabývám. Ale taky ji pořád zmiňuji, protože to byl chybný krok a i když se člověk ničeho nedopustil, pořád o tom musí přemýšlet a konfrontovat ten krok s tím, jak žije."

A měl jste tehdy, když se vás ten redaktor ptal, už pro sebe odpověď na tuto otázku hotovou, nebo jste ji teprve tím psaním hledal?

I. Klíma: Moje šílené století
"Obojí. Něco jsem věděl. Věděl jsem, v jaké době jsem tam vstupoval, co na mě působilo, že to byla doba docela jiná než dnešní, ta zkušenost byla jiná, naše generace vyrůstala za protektorátu a u mě to ještě bylo komplikované tím, že jsem byl zavřený, takže jsem po válce musel dohánět školu a neměl jsem na nic jiného čas. A pak do toho přišel únor, který člověka odstřihl od všech informací. Navíc jsme měli v rodině nějaké vysoko postavené komunistické funkcionáře, za války popravené, to byli mí strýcové, navíc tatínek byla taky členem komunistické strany, i ten fakt, že Terezín osvobodila, což byl celoživotně nejsilnější zážitek, ten konec války. My jsme čekali, že nás ještě pomlátí, v ty poslední dny války, a když přijela Rudá armáda, tak to bylo pro mě vtělení spásy. To všechno hrálo roli.

A já se tím probírám a snažím se dívat se na tu dobu očima tehdejšího dospívajícího kluka. A protože se mi zdálo, že je to třeba nějak ještě vyvážit, tak jsem po každé kapitole připsal politický esej, ve kterém už se na ten problém dívám s odstupem času, tj. ze svých dnešních zkušeností a postojů a názorů. Takže takhle ta knížka vznikala... A nesnažil jsem se omlouvat, jenom to vysvětluju a ukazuju, jak člověk už po třech, čtyřech letech, kdy jsem v té straně byl, si uvědomí ten strašlivý rozpor ideologie, kterou do něho cpali, a naprosto protichůdné skutečnosti. Tak o tom je ta knížka..."

Jak dlouhý byl proces k ukončení členství v KSČ?

Cena Karla Čapka
"Čtrnáct let, ale z toho byl člověk v opozici dobrých deset let. A ta míra opozice stoupala, ale je pravda, že když člověk zůstal ve straně a nevystoupil, tak měl možnost se daleko víc k věcem vyjadřovat, i když pořád jen v určitých mezích. V roce 1967 mě z té strany vyloučili. A protože celá kniha byla vlastně o mém pobytu ve straně, i toho, jak jsem pracoval k vyloučení, tak to byla správná pointa. Končím tím, jak se člověk cítí osvobozený, že už není členem této organizace. A pak jsem si řekl, že když už jsem se do toho pustil, budu pokračovat... První díl končí sjezdem spisovatelů a druhý začíná předjařím a Pražským jarem a sovětskou okupací. Té jsou věnovány dvě kapitoly. Pak jsem byl půl roku v Americe, tak o tom píšu, a pak o celém disentu a své účasti v něm."

Jsme teď v médiích i v literatuře obklopeni vzpomínkami na dobu válečnou, poválečnou, traumata 50. let a podobně. Je tu ale výrazný rozdíl, jestli vzpomíná pamětník, který není profesionál slova, dochází častěji k razantním tvrzením, mluvčí nebývá tak opatrný ani diplomatický, je tam ale riziko zkreslení. Vy velmi dobře víte, co píšete, budujete obrazy, které se zarývají do paměti, a pracujete s nimi vědomě dál. Je tu ale také nějaké nebezpečí, když se takto zachází se slovy?

"Každé zacházení se slovem je nebezpečné, nic není tak zneužitelné jako slov, to vidíme v předvolební kampani. Ale pokud je člověk odpovědný, tak se tomu nebezpečí snaží vyhnout a zjednodušení neplyne ze slova, ale z mysli. Pokud je člověk schopen myslet trošku komplexně a dovede se povznést nad osobní bolesti, tak se může pokusit o objektivnější pohled. Objektivní obraz neexistuje. Celé dějiny, jak je známe z historie, jsou vždycky viděny skrze nějakého historika, skrze nějakého kronikáře a jsou tedy vždycky osobní. Takže osobní prvek tam vždycky zůstává a teď jde o to, aby ho člověk měl v určitých hranicích. A že se snažím vyhýbat zjednodušení, to se snažím celý život, takové ty anblok soudy jsou většinou zjednodušené a tudíž bývají více méně i mylné. Já jsem se vlastně celý život zabýval Karlem Čapkem, který právě proti tomuto způsobu ideologického myšlení s ohromnou silou, takže v tom jsem se od něj poučil."

Máme vidět čapkovský odkaz i v té paralele, že Čapek napsal úvahu o tom, proč není komunistou a vy vysvětlujete, proč jste byl komunistou?

"Já bych řekl, že základní patos té knihy je, proč jsem jím přestal být a proč to považuju za zločineckou organizaci, v níž jsem se ocitl a v níž člověk tedy přebírá jistou zodpovědnost. I když jsem byl vždycky mimo jakékoliv funkce a žádné činy nemám na svědomí, tak ta organizace byla v podstatě zločiná, protože má na svědomí životy a svobodu milionů lidí."

Bylo obtížné vybavovat si po tolika desetiletích své tehdejší pocity a náhledy na tehdejší události?

"Tak já se zabývám většinou stěžejními událostmi a to mi zůstalo v paměti. Člověk si jak známo s postupujícím věkem lépe pamatuje ty staré zážitky než ty čerstvé, takže já jsem ještě stačil napsat druhý díl, který končí v roce 1989 a dál už si netroufám, protože si nic nepamatuju."