Jak mladé dámy z Čech cestovaly Evropou 19. století

Cestování po světě bylo ještě před sto lety téměř výhradně doménou mužů. Žena cestovatelka, která by se sama vypravila na druhý konec světa, byla naprostou výjimkou. Jednou z nich byla Barbora Eliášová, která jako první Češka na počátku 20. století navštívila Japonsko a strávila tam několik let. Už v 19. století se ale vydávaly mladé české šlechtičny nebo dívky z "lepší společnosti" na studijní cesty po Evropě. Svědčí o tom cestovní deníky Gabriely ze Schwarzenberga a budoucí malířky a ilustrátorky Zdeňky Braunerové. A právě s nimi vás seznámí Milena Štráfeldová v dnešní rubrice Češi v zahraničí:

Frankfurt, 9. srpna

"Vstávali jsme v půl osmé; když jsme dokončili svoji toaletu, šli jsme na mši svatou, ale protože byla mimořádně dlouhá, nemohli jsme zůstat až do konce, protože jsme spěchali,"

napsala ve svém deníku z roku 1840 tehdy patnáctiletá Gabriela ze Schwarzenberga. Vnučka slavného maršálka z období napoleonských válek Karla I. ze Schwarzenberga se na cestu do Německa, Holandska, Belgie a Francie samozřejmě nevydala sama. Jela v doprovodu své matky, dalších příbuzných i služebnictva. V polovině 19. století patřily takovéto cesty mladých šlechtičen po Evropě k jejich vzdělání. Potvrzuje to i Ivana Horáková, ředitelka Státní vědecké knihovny v Plzni, kde byl "Cestovní deník princezny Gabriely" vystaven při příležitosti loňských Smetanovských dnů. O schwarzenberské princezně říká:

"Byla ze šlechtického rodu a byla trochu vázána tradicí a způsobem výchovy. Skutečně si psala deníček ze dne na den, pro svou tetu, své příbuzné. Cestovala Evropou s takovým nádherným pohledem mladé dámy, která je uváděna do společnosti a navštěvuje v Evropě řadu šlechtických rodů. Je to přesně ten styl, který se potom objevil v románových podobách až někdy ve 20. letech: Můj milý deníčku, dnes píši babičce... Ona má moc hezký vztah k rodině a k rodu a taky je v deníku ujišťuje, že jim po Evropě nedělá ostudu."

Jak dlouho taková cesta mladé šlechtičny trvala?

"Myslím, že to bylo v rozmezí několika měsíců. Vždycky to bylo spojeno s pobytem na místech, která rodina doporučila, takže to byl necelý půlrok."

To vlastně do jisté míry pro tyto mladé dámy nahrazovalo univerzitní studia, že?

"Předpokládalo se, že jely na cesty se znalostí přinejmenším dvou jazyků, to znamená němčiny plus dalšího světového jazyka, zpravidla francouzštiny. Stýkaly se s nejrůznějšími společenskými vrstvami v té své třídě a byly uváděny do společnosti. A pokud rodina pořádala v té době nějakou slavnost, což byl zpravidla ples, tak vlastně sbíraly ostruhy společenského chování. Samozřejmě to také mělo další praktický účel, byly v té své sféře známy a lépe se jim nalézal ženich."

"Když jsme posnídali, opustili jsme ten krásný Frankfurt, který mám tak ráda, abychom parním vozem jeli do Mohuče. Ale protože k cestě na stanici už nebyl žádný vůz ani fiakr, nastoupili jsme do omnibusu a ocitli jsme se ve smíšené společnosti, jejíž členové měli ruce i nehty pěkně špinavé, protože ve Frankfurtu není většinou v módě mýt si ruce. Když jsme přijeli do Mohuče, znovu jsme nastoupili do omnibusu, abychom jeli do hotelu, spolu se třemi dámami se špinavými nehty, z nichž jedna byla strašně silná a vypadala jako paštika. - Pak jsme navštívili dóm plný hrobek a památek, který se mi velmi líbil a velmi mě zajímal. Viděli jsme bronzový pomník slavného Gutenberga. Odtud jsme šli na promenádu, odkud je vidět soutok Mohanu a Rýna."

Gabriela ze Schwarzenberga v deníku popisuje i zážitky z německých lázní, Bruselu nebo Paříže, řadu míst zachytila na svých kresbách, začala dokonce psát i román Misaël a Alice. V pouhých osmnácti letech ale zemřela a zůstal po ní jen svazek dopisů, kreseb a zápisků, který je dnes uložen ve Státním oblastním archivu v Třeboni.

Zdenka Braunerová, dcera významného pražského advokáta a poslance Františka Augusta Braunera, se na cestu do Itálie vydala v roce 1883. Tehdy jí bylo 25 let. Z jejího Cestovního deníku vyplývá, že se zajímala hlavně o výtvarné umění, navštěvovala galerie, muzea, chrámy i kláštery a všude studovala staré mistry. V deníku ale zachycuje i běžné každodenní události, které dokreslují, jak taková cesta mladé ženy z bohaté patricijské rodiny probíhala:

Florencie, 6. března, v úterý:

"Odpoledne jsem si s Annou vyjela do Bagno. Chodily jsme po sadech jako na sto mil od velikého města vzdálených. Malé domky s cypřiši jako jesličky a krajina velmi utěšená, všechno samá kultura, ale kultura, co netlačí. Ti lidé žili před třemi sty lety zrovna tak jako dnes; je to primitivní. V trávě plno narcisů a dětí. K večeru vrátily jsme se domů. - Po obědě jsme měly malý konflikt s jednou osobou, o níž jsme si myslely, že je Ruska, a oslovily jsme ji rusky. Rozlobila se na nás a nyní je mi líto, že snad nevinně, všetečně jsme se dotkly velmi citlivého místa. Musí to být ňáká (!) potrhlá osoba nebo nešťastnice."

Siena, ve čtvrtek 15. března

"Z okna máme nejkrásnější vyhlídku, co si jen mohu pomyslit. Nemohla jsem si včera představit, jak Siena vypadá, když v půlnoci jsme se v kočáru tloukly k našemu hotelu. Ráno otevřu okenice a daleko, na kolik mil, vidím horizont. Siena je na několika kopcích a vypadá tak starožitně, jako by 4 nebo 500 let se zde ani lidi ani stavby nebyli změnili. Smutné poetické město, dekadence v nejvyšší míře. - Odpoledne šla jsem s Annou do dómu. Ten se mi velice líbí. Fasáda je bohatě skulpturama zdobená a nahoře mozaiky. Ještě krásnější je vnitřek s kazatelnou od Niccola Pisana."

Řím, v úterý 20. března

"Vatikán a kostel sv. Petra. Dnes najednou vidím, co Řím je, a mám strach, jestli to vše dovedu strávit. Vnitřek kostela je kolosální, momentálně na mne ale velikost jeho nepůsobila, teprve za chvíli, po delším procházení na mne z toho přišla hrůza. - Pak jsem šla s Annou podívat se do Ghetta; mnoho úzkých špinavých uliček, plných karakteru a malebnosti. Koupila jsem trochu starých látek."

I Cestovní deník Zdeňky Braunerové byl v rámci Smetanovských dnů vystaven ve Státní vědecké knihovně v Plzni. Pokračuje autorka výstavy Ivana Horáková:

"Já jsem tam Braunerovou vzala proto, že to byla žena, která potom jako starší výrazně překročila ten model poslušné manželky. Stala se jakýmsi garantem česko - francouzských styků. Její deník mne zajímal, protože jednak kreslila a má tam nádherné skici Itálie, Pompejí, sama sebe nakreslila na břehu v Benátkách, ale zmínila tam také návštěvu knihovny, kde viděla jenom řadu starých spisů. Jí to připadalo fádní, přitom to ale byla cenná sbírka ve Vatikánu. A její sloh na cestách byl úžasně současný, svižný. A pak jsou tam nádherné charakteristiky z hlediska současné vlny turismu. Jak si objednávali gondoly a loďky a vždycky se k nim připojovali buď Němci, nebo Italové, Angličané či Francouzi, kteří také cestovali. Ve valné většině to byli malíři, takže je vidět, že to středomořské slunce a pověst Itálie jako pokladnice antiky platila. Koneckonců i pro naše umělce, Chittussiho a Mánesy a řadu dalších, to mělo velký význam."

Delší dobu pak strávila Zdenka Braunerová ve Francii, kde studovala malbu a grafiku. Stala se jednou z nejvýznamnějších českých malířek přelomu 19. a 20. století.