Jak se jedlo na jihu Čech v 19. století, prozradí kniha Doudlebsko v kuchyni i u stolu
Spousta zelí, škubánky, knedlíky. Na stolech šlechty i skřivánci a pěnkavy. Tak vypadalo stravování na jihu Čech ve druhé polovině 19. století. Přibližuje ho knížka Doudlebsko v kuchyni i u stolu.
Jak uvedl její autor, historik Jan Šimánek, nejčastějším jídlem na jihu Čech byly škubánky, což je těsto z mouky a vařených brambor.
"Jedly se na sladko i na slano. Dělaly se z nich šišky, placičky a k nim většinou kysané zelí. Nebo se sypaly mákem, druhý den se ohřívaly. Dalším oblíbeným pokrmem byl tzv. šmorn, jídlo, které se peklo v troubě, česky trhanec a pak nejčastější byly knedlíky. Knedlíky se zelím, bramborové knedlíky s žitnou moukou, které byly poměrně tuhé. Ty se dělaly denně třeba bez masa, hlavně u sedláků, aby se ti pracovníci v zemědělství dobře nasytili při té náročné práci."
Díky knížce si můžete některé recepty i vyzkoušet, třeba doudlebské ušaté koláče nebo trhanec. A když už jsme u pečení, zatímco dnes máme vánočku spojenou hlavně s Vánocemi, v Doudlebech dostávaly ženy v šestinedělí vánočky dlouhé i 1,5 metru.
"Vánočka se nepekla jen na Vánoce, u nás na jihu Čech se jí říkalo calta. Od toho je i řemeslo caletník, který pekl sladké pečivo. Ta vánočka se nosila šestinedělkám, aby se najedla nejenom ta maminka, která nemohla v té době vařit, protože tzv. ležela s miminkem v koutě a právě ty sousedky a kmotry jí přinášely jídlo, aby se najedla celá rodina, často početná."
Svým vyprávěním přispěly kuchařky, které se narodily za první republiky
Historik Jan Šimánek nabízí i pohled do kuchyní před sto a více lety. Jak vypadaly, jak se vařilo na farách, o svatbách, posvíceních, jak se stolovalo, pekl chleba nebo nakládalo zelí. Sbíral vzpomínky od osmi desítek pamětníků i z kronik.
"Hlavně jsem se snažil zachytit vyprávění těch posledních pamětníků, hlavně žen kuchařek, které se narodily ještě za první republiky. V době než přišla kolektivizace, tak se ve všech rodinách pekl u nás na Doudlebsku chléb doma. Nakládalo se zelí, každá rodina si krmila jedno nebo dvě prasata. To byl základ pro stravu, která byla především skromná. Nejedly se tak smažené věci, nebyl pestrý výběr zeleniny. Zase se ale snědlo veliké množství toho kysaného zelí nebo i čerstvého za celý rok."
K pochoutkám patřila i pěnkava
Čtenář se tak dozví, že venkovské hospodyně uměly ještě v raném novověku připravit jen pět až deset prostých pokrmů. Jedlo se proso, čočka či hrách, později převládly brambory. Do roku 1900 se polévky i snídaly, hlavně u sedláků. K pochoutkám na panských sídlech patřilo i zpěvné ptactvo.
"Zpěvné ptactvo byla taková pochoutka a od toho raného novověku až do toho 17. a 18. století. V 19. století už tolik zpěvných ptáků nebylo, jen určité druhy, pěnkavy, jeřábci a potom v roce 1871 vyšel zákon, kterým bylo chytání zpěvného ptactva zakázáno. Ale v některých oblastech, třeba v Podkrkonoší se to ptactvo stále chytalo tzv. na lep. Nám to dneska připadá až šokující, ale když si vezmete, že ještě ta stará generace pamatuje, že se chytali raci v říčkách, a že se raci vařili, tak to bychom taky dnes už nikdo neudělal, že bychom chytli raka a uvařili ho. To prostě přináší ten dobový vývoj."
Kapitola Stravování v dobách zlých zavede čtenáře do válečných dob, kdy třeba muž dostal vytoužené místo na dráze, protože žena věnovala přednostovi vzácnost, vykrmenou husu. V jedné z kronik farář roku 1712 psal, že je taková bída, že lidé hlídají zaseté obilí, aby jim ho nikdo neukradl.
"Kapitola pak končí stravováním v době kolektivizace, kdy postavení hlavně těch velkých sedláků bylo komplikované. Byl na ně nátlak, aby vstoupili do Jednotných zemědělských družstev. Byly u nich domovní prohlídky, a když se našel hrnec sádla zatajený, tak se dělal velký proces, veřejný lidový soud a ti sedláci byli potrestáni."
Proč právě Doudlebsko?
A proč si pro svoji knihu vybral Jan Šimánek právě Doudlebsko v jižních Čechách?
"Doudlebsko je mým teritoriem, ve kterém bádám. Já odsud pocházím a bydlím přímo v obci Doudleby. Jsem tam hluboce zakořeněn. Už asi 350 let tam bydlí naše rodina Šimánků. To Doudlebsko je pozoruhodné tou lidovou kulturou, protože leží v oblasti, která je ze tří stran obklopena německy mluvícím obyvatelstvem. Samozřejmě zde docházelo k tomu ovlivňování tím německým obyvatelstvem, ale zároveň to podnítilo zachování těch tradic, jako byl třeba doudlebský kroj, který byl odlišný od způsobu oblékání tzv. na blatech, severněji na jihu Čech."
Související
-
Česko na talíři
Jak se připravují speciality české kuchyně? Jak se vyrábí tradiční ležák, co nesmí chybět v dobrém chlebu, jaké jsou druhy knedlíků nebo jaký je typický český zákusek?
