Jana Ungrádová učila češtinu naše krajany v Argentině
Možná to překvapí, ale jednou z nejpočetnějších krajanských komunit ve světě jsou Češi žijící v Argentině. Podle odhadů žije v této jihoamerické zemi až 30 tisíc lidí, kteří mají české kořeny. Od roku 2004 za nimi český stát vysílá učitele, kteří zde vyučují češtinu. Jako první zde působila Jana Ungrádová. Je hostem dnešní krajanské rubriky Mileny Štráfeldové:
Češi přicházeli do Argentiny už v prvních desetiletích 20. století. Byli to především drobní zemědělci a řemeslníci. Usazovali se hlavně v provincii Chaco, kde je dodnes zřejmě nejpočetnější česká komunita. Teprve po 2. světové válce do Argentiny zamířili i větší podnikatelé, obchodníci nebo intelektuálové. Dnes jsou Češi už roztroušeni po celé zemi. Do Buenos Aires se za nimi v posledních dnech roku 2004 vypravila učitelka češtiny Jana Ungrádová. O svých zážitcích nedávno vyprávěla na setkání "krajanských" učitelů v Praze. Českým krajanům v Buenos Aires slouží například sdružení Český dům:
"To je nové sdružení, které založili mladí lidé v roce 2001. To jsou třicátníci, kteří si najednou nostalgicky vzpomněli na kořeny svých předků a založili Český dům. Nejdříve neměli žádné jiné prostředky nežli počítač a webovou stránku, postupně ale jejich aktivity narůstaly. Spojili se souborem českých folklorních tanců Sokol, který působí také v Buenos Aires, a spolu začali pořádat různá setkání. Například o vánocích mají samozřejmě jesličky, zpívají koledy, a když jsem tam byla já, tak také poprvé organizovali pálení čarodějnic a stavění májky. Bylo to velmi pěkné, zorganizovali to asi padesát kilometrů za hlavním městem na ranči, kde si to opravdu velmi dobře připravili. Z literatury si našli i legendy o čarodějnicích, taky se náležitě čarodějnicky ozdobili, postavili májku a soubor Sokol tam zpíval a tancoval. Pak se samozřejmě setkávají o státním svátku a na takové velké akci se jich schází kolem tří set. Na taková velká setkání pozvou i představitele z jiných krajanských komunit z Argentiny. Mají k tomu české jídlo, které několik dnů předem vaří, doma pečou štrůdly a tak dále."
"Pozvou hudbu z Chaca, ze severu Argentiny. To je asi 1200 kilometrů od Buenos Aires. V Chacu funguje už léta hudba Malá Strana. Ti přijedou, hrajou při zábavě a dámy doma našijí takové malé zástěrky, kupují si je pak při zábavě a dávají je svým tanečníkům. Králem zábavy je pak ten, kdo má nejvíc zástěrek. Tancovali vesele, pivo teklo proudem a nohy jsem měla pěkně pošlapané, protože ty polky tancujou trošku jinak."
Češi v Buenos Aires mají i své vlastní rozhlasové vysílání:
/ukázka z českého vysílání v Buenos Aires/
Jana Ungrádová však neučila češtinu jen v samotném Buenos Aires. České krajany navštěvovala i v provinciích:
"Do Santa Fé jsem dojížděla jak do Rosaria, tak do města Santa Fé, učila jsem v obou spolcích. Navštívila jsem Chaco, protože mne velmi zajímalo, jak tam česko-slovenská komunita žije, protože Chaco bylo místo, kde bylo na začátku 20. století největší soustředění česko-slovenské obce. Dodnes tam běžně slyšíte češtinu, tam se udržela. Byla jsem v Saenz Peňa, kde se také učí čeština. Spolek tam organizuje různé akce. Když se něco pořádá, tak tam ženy zase napečou cukroví a prodávají je, aby získaly nějaké peníze. Tam mají dokonce ještě budovu, která je z těch slavných dávných dob, kde mohou organizovat svá setkání. Do Rosaria jsem jezdila učit jednou za měsíc tři dny. Tam byla intenzívní výuka po večerech, protože všichni tam byli zaměstnaní, pracovali a jinak nemohli. Spolek tam má svou budovu, kterou koupil v nedávné době, a dnes ji za pomoci českých peněz opravuje a dává do pořádku."
Kurzy češtiny, ve kterých učila paní Ungrádová, navštěvovali téměř výlučně naši krajané. Jak ale paní učitelka vzpomíná, byly tam i výjimky:
"Do Českého centra v Santa Fé jsem taky jezdila učit. Tam se přihlásilo asi dvanáct /lidí/, skončilo jich sedm, takže tam byl také nějaký odpad. Jedna dívka se hlásila na hodiny švédštiny. Přišla na první hodiny češtiny a říkala: jé, to je čeština? Já jsem se hlásila na švédštinu! Pak ale říkala: já tady zůstanu, mně se to líbí. Čeština se jí zalíbila a musím říct, že nebyla krajanka, ostatní byli krajani, ale vedla si úplně nejlépe."
