Jaroslav Peprník: anglista navzdory všem protivenstvím
V České republice se dnes 9 z 10 dětí učí anglicky. Je to ale relativně nový trend. Po drtivou většinu historie kralovala mezi cizími jazyky v českých školách z pochopitelných důvodů němčina, ve druhé polovině 20. století ruština. Jaroslava Peprníka, dnes emeritního profesora Univerzity Palackého v Olomouci, angličtina kdysi dávno okouzlila natolik, že jí zasvětil celý život. Zde je jeho příběh.
„Neměl jsem od počátku nějaký cíl, že bych se zvládl anglicky naučit. Ale když jsem viděl jakési pokroky, že se v angličtině můžu srovnávat se školskou francouzštinou a udržovat s ní krok, dodalo mi to odvahy.“
„Díky tomu, že mi ještě nebylo osmnáct, nemusel jsem jako spolužáci pracovat na nočních směnách a dvanáct hodin denně. Musel jsem pracovat je deset hodin a tak mi ještě trochu energie k učení zůstalo. Jen nevím, kde jsem k tomu hledal soukromí, protože nás na světnici bydlelo 8.“
Přestože Jaroslav nikdy neměl učitele, ve studiu angličtiny vytrval a v roce 1945, kdy se znovu otevřely vysoké školy, se rozhodl v započatém úsilí pokračovat a přihlásil se na Masarykovu univerzitu v Brně. Zkoušky se tehdy neskládaly, školy se otevřely pro všechny mladé lidi, kteří na ně kvůli válce nemohli. A Jaroslav se směle zapsal na angličtinu a dějepis.
Pílí a houževnatostí si vydobyl renomé vynikajícího studenta. V roce 1947 ho ministerstvo schválilo jako vhodného kandidáta na Letní školu Londýnské univerzity. V roce 1948, kdy moc v Československu převzali komunisté, stačil Jaroslav ještě do Británie vyjet a po skončení kurzu ji procestovat autostopem. Bylo jasné, že do anglicky mluvící země se v dohledné době znovu na dlouhou dobu nepodívá.
Na vojně u "pétépáků"
„Teprve asi po dvaceti lety jsem se dozvěděl proč. Zeptal jsem se na to spolužáka z Ivančic, který se stal komunistickým právníkem a soudcem, ale byl ochotný pomoct, protože dbal na krajanské vazby z dětství a mládí. On si vyžádal můj spis a pak mi velmi uctivě řekl: ‚Ty máš v posudku, že jsi důvodně podezřelý ze špionáže pro Velkou Británii!‘“
Směje se dnes trochu hořce profesor Peprník. Několik let u „pétépáků“ bylo evidentně cenou za studentskou cestu po Británii a časté návštěvy Britské rady. Tato kulturně vzdělávací byla komunistům samozřejmě trnem v oku, ale nechali ji v zemi působit byť s omezenými možnostmi. Rada zvala do Československa na přednášky literáty a akademiky a pro studenty a učitele angličtiny byla i v dobách nejhlubší totality zdrojem autentických materiálů pro studium a výuku.
Na Palackého univerzitě
Jaroslav Peprník tedy začal v Olomouci učit v roce 1954. Po Stalinově smrti tvrdý ideologický nátlak na akademické půdě mírně polevil. Nestraníci jako on mohli učit, ale nesměli být jinak moc vidět a slyšet. Peprník se takové filozofie držel a v tichu a klidu si pečlivě a soustavně shromažďoval podklady pro publikace, nejdřív odborné a potom pro psaní učebnic.
Publikační průlom pro něj znamenalo ideologické uvolnění v šedesátých letech. Skripta pro výuku angličtiny lékařů vyšla v roce 1966 v Olomouci. Byla didakticky velmi kvalitní a přetištěné kreslené vtipy z britského humoristického časopisu Punch, jim dodávaly atraktivitu. I proto se podle nich začalo učit i na Karlově univerzitě v Praze a to pro tehdy ani ne čtyřicetiletého Peprníka znamenalo značnou prestiž.
„Já jsem se v životě do ničeho nikdy necpal. Cokoli jsem v životě mimořádnějšího dokázal, tak mne k tomu někdo postrčil.“
„Vedoucí katedry měl ctižádost, aby taková učebnice vznikla, ale svěřil to jedné kolegyni. Mně řekl: ‚Ty si napíšeš dost odborných článků, nepotřebuješ mít ještě skripta. Ona, chudák, nemá nic.‘ Jenomže když mu přinesla první tři lekce, stal jsem se autorem já,“ směje se skoro uličnicky dnes 92 letý Jaroslav Peprník. Režim mu sice umožnil stále častěji publikovat, ale to neznamenalo, že by mohl mít nějaké vyšší akademické ambice. Zůstával skromným asistentem a docentem a řádným univerzitním profesorem byl jmenovaný až po pádu komunismu. Dnes už je samozřejmě v důchodu, ale jako emeritní profesor dál pravidelně dochází na Filozofickou fakultu Univerzity Palackého. Dává konzultace studentům i kolegům. Jen málokterý z nich tuší, že s angličtinou začal jako samouk a kvůli válce a změnám režimu, dodnes nemá formální maturitu z angličtina ani jiného předmětu.
