Jiřina Rybáčková se z exilu v USA vrátila po čtvrt století, dnes píše o Americe knihy
Žila jsem sedm let ve středověku a bylo to krásné, říká o sobě exilová spisovatelka a publicistka Jiřina Rybáčková. Po tu dobu totiž ve Spojených státech připravovala rozsáhlou encyklopedii středověku. V americkém exilu strávila dvě desetiletí, dnes už však znovu žije a pracuje v Česku. Její knihy o Americe mají u čtenářů velký ohlas. Více se už dozvíte v pravidelné krajanské rubrice Mileny Štráfeldové:
"Odcházela jsem v roce 1969. To ještě byla hranice průchodná, takže jsem odcházela velmi civilizovaně. Jela jsem na letiště a odletěla do Francie. Potom jsme jeli do Ameriky."
Přesto začátky v Americe nebyly právě jednoduché. I když Jiřina Rybáčková tvrdí, že nemuseli prodávat po domech knoflíky, žili zpočátku velmi skromně. Naštěstí brzy našli práci ve svém oboru, její manžel jako chemik a paní Rybáčková získala místo na univerzitě v Princetonu. Pracovala zde postupně jako sekretářka, výzkumná asistentka, editorka a nakonec jako vedoucí latinsko-amerických a španělských sbírek univerzitní knihovny. Po zhruba deseti letech se ale rozhodla univerzitní půdu opustit a najít si práci v nakladatelství:
"Udělala jsem velikou kampaň, napsala jsem asi tři sta dopisů. Bylo to ještě před érou počítačů, takže každý dopis byl psaný zvlášť. Chodila jsem na všelijaké kurzy a školení a nakonec jsem se chytla drápkem v jednom nakladatelství. Pak se to začalo rozvíjet, takže během 80. let to bylo asi třicet nakladatelství, pro která jsem pracovala jako externí redaktorka."
Za nejkrásnější práci, která ji v tomto období potkala, považuje přípravu třináctisvazkového slovníku o středověku:
"Bylo tam tisíc čtyři sta autorů, v podstatě intelektuální smetánka Ameriky a západní Evropy. Já jsem vlastně sedm let žila ve středověku a to bylo krásné."
Jako tisíce jiných exulantů ve Spojených státech, i manželé Rybáčkovi s velkou radostí sledovali dění v Československu v listopadu 1989. Počátkem 90. let stačila Jiřina Rybáčková ve Spojených státech ještě napsat knihu o pádu komunistických režimů v Evropě, která se dočkala několika vydání a v USA měla velmi dobrý ohlas. Přes čtyři roky vedla také americko - československou nadaci, která do Československa poslala knihy a počítače za zhruba pět milionů dolarů. v roce 1993 se ale Rybáčkovi rozhodli pro návrat do Česka:
"V něčem to bylo docela krušné. Ne sice tak, jako když jsme přijeli do Ameriky se sedmi dolary a se dvěma kufry a nic jsme nevěděli. Když jsme přijeli do Česka, měli jsme víc věcí a taky víc než sedm dolarů. Zase jsme ale byli starší, život jsme už měli uspořádaný v takové skládačce, jako jsou puzzles. Ty dílky zapadají do sebe. Teď jsme ale přijeli sem a všechno se nám to rozházelo. Museli jsme si život uspořádat jinak. A já myslím, že se nám to podařilo. Líbí se nám tu a jsme tady spokojení."
I v Česku se Jiřina Rybáčková pustila do nakladatelské práce a psaní knih. V roce 1996 vydala publikaci Amerika v zrcadlech, což je encyklopedický přehled Spojených států, který doplnila spoustou osobních postřehů. Současně v nakladatelství Albatros připravovala český překlad encyklopedie Larousse. Koncem roku 2004 jí v Praze vyšla zatím poslední kniha Svět zvaný Amerika:
"Je to vlastně taková kronika prezidentské volby v roce 2004, což byla jedna z nejdůležitějších prezidentských voleb v posledním půlstoletí. To je ale jenom ta menší část knihy, její větší část jsou medailónky, postřehy, přehledy o nejrůznějších oblastech amerického života, od vzniku spolků a vlastenectví po náboženství a tak dále."
V této knize věnuje Jiřina Rybáčková krátkou kapitolu i českým krajanům v Americe. Na několika stránkách zmiňuje alespoň ty nejznámější. Připomíná, že prvním člověkem z Čech, který přistál u amerických břehů, byl chemik a metalurg Joachmi Gans, který pobýval na území dnešní Virginie a Severní Karolíny v roce 1585.
"Traduje se, že někdy ve čtyřicátých letech 17. století dostal Jan Ámos Komenský nabídku, aby přijel do Ameriky a stal se prezidentem Harvardovy koleje, dal však přednost Švédsku. Prvním Čechem trvale usazeným v dnešních Spojených státech byl pobělohorský exulant Augustin Heřman. V roce 1644 žil v Novém Amsterodamu, dnešním New Yorku, působil jako obchodník, diplomat a kartograf. Jeho mapa Viorginie a Marylandu mu vynesla nejen uznání, ale i pozemky v dnešním Marylandu, které nazval Bohemian Mannor, tedy České panství,"
píše Jiřina Rybáčková ve své knize Svět zvaný Amerika. V 18. století do Ameriky přicházeli Moravští bratři, tedy potomci Jednoty bratrské. Ti měli sice české kořeny, jazykově a kulturně to už ale byli spíše Němci. Po víc než sto let se zabývali misionářskou prací mezi Indiány. Některá jejich jazykovědná a sociologická díla o indiánských kmenech mají platnost dodnes.
"Dva významní čeští emigranti přišli do Ameriky v první polovině 19. století. Karel Postl, známější jako Charles Sealsfield, z Popic u Znojma na Moravě vystudoval u Bernarda Bolzana, stýkal se se zednáři a v roce 1823 uprchl před metternichovským pronásledováním nejdřív do Curychu a pak do Ameriky. Procestoval celé Spojené státy a napsal o nich v roce 1827 knihu Spojené státy Severní Ameriky jaké jsou. Napsal také několik románů a po návratu do Evropy v roce 1858 uvedl na evropskou literární scénu indiánskou tematiku. Druhým významným Čechem v Americe v tomto období byl Jan Nepomuk Neumann z Prachatic, který působil v letech 1852 až 1860 jako čtvrtý biskup Filadelfie a proslavil se hlavně svou organizační schopností. Díky ní bylo postaveno 80 nových kostelů a 100 škol. Roku 1977 byl prohlášen za svatého. Je to jeden ze sedmi českých světců a první mužský americký světec."
Tolik alespoň na ukázku z knihy Jiřiny Rybáčkové. Od roku 1997 také přispívá do čtrnáctideníku českých a slovenských krajanů v Americe Americké listy. Jejich čtenáři tu pravidelně nacházejí její Malý dopis z Prahy. Vydavatel Amerických listů Petr Bísek z New Yorku si své noviny bez jejího fejetonu už prý ani neumí představit:
"My se s Jiřinkou známe z dřívějška, když tady žila. Potom se vrátili a na pár let jsme ztratili kontakt. Ale já jsem věděl, jak píše, tak jsem ji pak požádal /o příspěvky do novin/. Ona ale říkala, o čem má psát a že nebude mít čas... Je to totiž velice aktivní žena, je neuvěřitelné, kolik toho stihne. Náměty jsou vyloženě její, já jí nechávám volnou ruku, jenom občas něco navrhnu. Je to od kultury dokonce až ke sportu. Mám tu v knihovně různé knížky a podíval jsem se například na Nerudovy fejetony, a než jsem dal Peroutkovu přítomnost do vhodnějších rukou, tak jsem si četl i Peroutku. Mám tady i Karla Havlíčka Borovského. A víte co? Je to samozřejmě moje osobní zanícení pro Malý dopis z Prahy Jiřiny Rybáčkové, ale ona je na úrovni Nerudy!"
