Josef Michl

Je-li Jiří Čížek bytostným teoretikem, pak jeho kolega Josef Michl je chemik takříkajíc renesanční, univerzální. Skvěle to vystihuje profesor Rudolf Zahradník:

„Josef Michl to ve všech oblastech, kde pracoval, dotáhl do veliké hloubky, a že má záběr jaksepatří široký! Je oslnivý experimentátor i brilantní teoretik. Se stejnou vášní se zabývá malými molekulami i obřími molekulami. V laboratoři pracoval úžasně rychle, produktivně, spolehlivě, a nikdy se mu to chaoticky nerozbíhalo, vždycky to táhl a dotáhl přímo k cíli. Josef je mezi mými žáky, spolupracovníky a posléze přáteli mimořádný zjev, a to jsem měl štěstí na žáky a mladší kolegy! Je to fenomén v měřítku světovém. Pětihvězdičkový generál světové armády chemiků.“

Profesor Michl je pravděpodobně také v současnosti nejcitovanějším vědcem českého původu – má přes 15 tisíc citací. Přednáší v šesti světových jazycích, dalšími nejméně čtyřmi včetně japonštiny se domluví. O spolupráci s ním má zájem celý svět. On si však vybral Prahu. „Mám-li být zcela upřímný, velkou roli při výběru hrály sentimentální důvody. V této zemi jsem vyrostl, moji rodiče a zdejší učitelé, od těch na základní škole až po ty na Akademii věd, mi dali do vínku skvělý začátek. Teď se možná naskýtá příležitost něco z toho vrátit těm zdejším lidem, kteří jsou mladí dnes. A v neposlední řadě se tu moc líbí i mé ženě. Už trochu umí česky.“

Patnáctého března 1939, to byly Josífkovi tři dny, obsadilo Čechy a Moravu hitlerovské Německo. Společenský i spolkový život upadal, lidem zbyly koníčky, nejlépe ty na hony vzdálené společnosti. Na prvním místě – jako vždy v těžkých dobách – příroda.

Civilní soudce Josef Michl měl zájem o přírodní vědy odjakživa, miloval zejména astronomii, tu dokonce chtěl jít i studovat, ale poněvadž všichni jeho kamarádi z gymnázia šli na práva, nechtěl trhat partu.

Josef junior měl tedy vědu takříkajíc doma. K chemii ho přivedla paní učitelka Matoušová ze základní školy v Lupáčově ulici v Praze na Žižkově, když svým čtvrťákům demonstrovala, jak manganistan draselný zahříváním ve zkumavce uvolňuje kyslík. Jakmile se do ní přitom vnoří doutnající špejle, vznítí se jasným plamenem. „Udělalo to na mě takový dojem, že jsem si řekl: Tuhle neobyčejnou vědu chci dělat!“

K tomu mu jako na zavolanou starší kluk z domu, student chemie na technice, věnoval svou domácí laboratoř. „Měl jsem ji v takové malé komůrce bez jakéhokoli větrání. Dodneška mi není jasné, že jsem se tam neotrávil – vždyť jsem vyráběl i sirovodík, kysličník siřičitý a další jedovaté plyny!“

Foto: Evropská komise

Josef měl tři mladší sourozence, bratra a dvě sestry. Jeho experimentování nejednou pocítila i rodina, a to doslova – třeba když se do záclon, koberců a čalounění natáhl po hořkých mandlích čpící nitrobenzen. Jindy se zase všemi škvírami z bytu do okolí šířil pach sirovodíku, který ocení každý, kdo někdy naťukl zkažené vejce. K slzám však svoji tolerantní maminku dohnal jen jednou – když jí rozpustil stříbrnou lžičku. Nutně potřeboval dusičnan stříbrný.

Vedle pokusů Josef studoval chemickou literaturu. Zatím bez výběru – tak, jak na ni porůznu narazil. Na střední škole už toho věděl tolik, že mu moudrá chemikářka Havlínová, jinak postrach študáků, nechala naprostou volnost.

Otce po válce povolali do Nejvyššího soudu, ale když v roce 1953 odmítl vstoupit do komunistické strany, vyhodili ho a dosloužil jako notář. Naštěstí chemie v druhé polovině padesátých let nepatřila k oborům, které by soudruzi považovali za politicky choulostivé, snad i proto se na ni dostalo nadprůměrné množství talentů, kteří dodnes tvoří nepřehlédnutelnou sílu doma i ve světě. Naopak studium jazyků, které Josefovi šly tak, že vážně konkurovaly chemii, bylo člověku bez potřebného "kádrového profilu" mnohem nedostupnější...

Během studií na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy ho nejvíc ovlivnili tři lidé. Inženýr Jan Kopecký z Výzkumného ústavu farmacie a biochemie, nadšený syntetik, Josefa vyučil chemickému řemeslu. „Když pak přišel čas na diplomku, rozhodl jsem se dělat ji u tehdy docenta Václava Horáka, který se zajímal o fyzikální organickou chemii. Ten mi navrhl studovat mechanismus jisté organické reakce polarograficky. Za tím účelem mě přidělil svému příteli doktoru Petru Zumanovi z Polarografického ústavu ČSAV. Ti dva mě dovedli k diplomu. - Mimochodem, oba pánové později vynikli v zahraničí, žijí v Americe.“

Rudolf Zahradník, foto: Zdeněk Vališ

Po skončení diplomky vzal Horák svého svěřence za dalším kamarádem – Rudolfem Zahradníkem. „Tenhleten študent by chtěl a snad i mohl dělat kvantovou chemii...“

V roce 1961 se Josef Michl stává prvním Zahradníkovým doktorandem; začíná teoretizovat i experimentovat s netypickými aromatickými sloučeninami. Současně ovšem nechybí na žádném významnějším jazzovém koncertu v Praze, na hory mu stojí za to jet autobusem třeba na jediný den. Občas také působí jako průvodce anglicky mluvících turistů. Jednou provázel po Praze skupinu amerických studentů. Mezi nimi byla i Sara Allensworthová, studentka Cornellovy univerzity. Byli si sympatičtí, vyměnili si adresy.

„Byla to svým způsobem krásná doba, přese všechno...“ Přes co všechno, ptáte se? Koncerty i hory byly dostupné jen směrem na východ. A přístrojové vybavení laboratoří notně zaostávalo, badatelé si ho často vyráběli na koleně. Ještě horší byla izolace od světa. Jisté zlepšení nastalo během uvolnění v polovině šedesátých let. Po obhájení kandidatury věd směl Josef v roce 1965 vycestovat na dva roky do texaského Austinu. Tam se vedle pilné práce mohl také setkávat se svojí dávnou přítelkyní Sarou, nyní studentkou politických věd na Kalifornské univerzitě v Berkeley.

Podruhé vyjel roku 1968 na letní školu kvantové chemie poblíž známého střediska zimních sportů Lillehammeru. „A tam mi jednou ráno moji dva izraelští spolubydlící na pokoji zabouchali na stěnu sprchy a oznámili, že k nám přijely tanky. Byl to šok. Nevěděl jsem, co dělat. Domů mě to táhlo, ale nevěděl jsem, co tady bude. Byl jsem totiž jedním ze zakládajících členů Klubu angažovaných nestraníků a bál jsem se, že se mi komunisté budou mstít. Že už nebudu moct dělat to, na čem mi záleželo nejvíc – vědu. Po dvou týdnech rozvažování jsem se rozhodl nevracet.“

Přes Dánsko se dostal do USA. Po působení v utažském Salt Lake City a v texaském Austinu zakotvil roku 1991 v Boulderu, městě ležícím na svazích nádherných koloradských hor. Tam působí dodnes. Svoji vědeckou parketu charakterizuje takto: „Spadl jsem do propasti mezi organickou chemií, fyzikální chemií a anorganickou chemií.“

Z Michlova širokého záběru v posledních letech nejvíc vyčnívá směr, který bychom mohli obecně nazvat nanověda – věda provozovaná v rozměrech nanometrů, tedy miliardtin metru. Úžeji snad chemická nanotechnologie, tedy chemie provozovaná s jednotlivými velkými molekulami a na jednotlivých velkých molekulách – jejich typický rozměr bývá řádu jednotek až desítek nanometrů.

Idea nanovědy na michlovský způsob se zrodila o vánocích 1986 v Texasu. Do profesorské pracovny přišel student, který měl syntetizovat jistý typ exotických sloučenin pro další výzkum. Že prý se mu to nedaří, že mu tam pořád vznikají jenom nějaké polotovary. Ukázalo se, že mají tvar tyčinek, od krátkých až po relativně dlouhé.„A mě napadlo, kdyby k těm tyčinkám přibyly ještě špulky, do kterých by se daly zastrkávat, taky v molekulárních rozměrech, do nějakých dvou nanometrů, tak by vznikla stavebnice. To mě docela vzalo. Já už jako kluk náruživě sestavoval z různých stavebnic nebo z kaštanů a špejlí. Teď bych to mohl dělat z atomů a molekul!“

Na počátku stavěli ty nejjednodušší tvary, třeba tyčinky s přivařenými koulemi na koncích, tedy jakési činky. Ještě v osmdesátých letech však přišel další impuls. „Jel jsem v noci vlakem přes Itálii a nemohl jsem usnout, jak to hrozně drncalo. Jak jsem tak klimbal, napadlo mě vyrábět z těch stavebnicových molekul rotory, něco, co má osičku, setrvačník, co se může točit, co se dá pohánět – elektrickým polem, světlem, proudem plynu.“

První Michlova publikace, která zmínila takzvané molekulové rotory, vyšla v roce 1992 a otevřela chemii zbrusu novou cestu. Snad by se dala nejlépe vystihnout souslovím "konstrukce molekulových strojů".

V polovině listopadu 1989 Michlovi právě hostili manžele Zahradníkovy. „Vzpomínám si, že jsme se šli s Rudolfem projít po parku v Austinu a uvažovali nad tím, jak by se dala znovu vybudovat věda v zemi zdevastované dlouhou komunistickou diktaturou.“ Profesor Zahradník doplňuje: „Dumali jsme tam spolu, jestli můžeme a v jakém rozsahu zachovat ,trojsložkovou´ strukturu vědy, tedy badatelství vysokoškolské, v ČSAV a v rezortech. Přemítali jsme také, jak odstranit složky postrádající smysl, jak zrušit intelektuálně podřadné věci. Lámali jsme si hlavu, kde vzít peníze na překonání nedostatečnosti a ubohosti ve vybavení přístroji i počítači a jak překonávat často hrozné mezery ve vybavení knihoven. A přemýšleli jsme taky o tom, jak zintenzívnit kontakt vysokoškolského výzkumu s výzkumem ostatním a jak přimět průmysl, aby měl zájem nejen na obměnách známého, ale i na věcech zcela nových.“

Antonín Holý, foto: Zdeněk Vališ

Jakmile to šlo, začal profesor Michl létat do Prahy. „Zejména při prvních návštěvách jsem byl jak u vytržení. Lidé mi připadali jako skokani do vody, kteří se právě vynořili z veliké hloubky a hltají vzduch plnými doušky. Asi se marně neříká, že svoboda je jako vzduch – jeho přítomnosti si nikdo ani nevšimne, ale když chybí, je zle. Nikdy nezapomenu na inzeráty cestovních kanceláří, které tenkrát nabízely víkendové ´spanilé jízdy´ autobusem na Západ, třeba okruh z Prahy přes Brusel a Paříž do Benátek a zpět do Prahy za tři dny a dvě noci, s vlastní stravou v konzervách – něco z dnešního pohledu šíleného! A lidé to zřejmě kupovali, nemohli se nabažit toho, že získat pas je jednoduché a že směji do zahraničí bez výjezdní doložky, bez devizového příslibu i bez podpory domovního důvěrníka. A směji říkat, co chtějí, psát, co chtějí, a smát se, čemu chtějí, bez rizika, že to přijde do jejich kádrových materiálů a že děti budou mít potíže ve škole!“

Pravidelné návštěvy domova vyústily v trvalou spolupráci. Ústav organické chemie a biochemie a Ústav fyzikální chemie Akademie věd ho pozvaly, aby tady zkusil zavést molekulární elektroniku. Projekt je financován z především z peněz, které pro ÚOCHB vydělávají patenty na léčiva profesora Antonína Holého, podílejí se i další granty z Česka, USA a Německa. „Od roku 2006 čtyři měsíce z každého roku pracuji v Praze. Mám z toho velkou radost.“

I na prahu sedmdesátky pan profesor lyžuje, občas si zabrnká na kytaru staré trampské písničky. Stále také chodí po horách, jenom lezení na laně mu paní Sara s přibývajícími léty rozmlouvala. Dal na ni. Vždyť za těch téměř čtyřicet let spolu absolvovali všechna stěhování, spolu překonali i rány osudu – ze tří dětí jim dvě zemřely na rakovinu.

V roce 1986 byl pan profesor zvolen členem americké Národní akademie věd, jejíž chemická sekce obnáší zhruba 160 nejvýznamnějších amerických badatelů v oboru. Dva roky nato se stal členem Mezinárodní akademie kvantově molekulárních věd. V roce 1995 Michla přijala do svých řad Učená společnost České republiky, čtyři roky poté byl zvolen členem Americké akademie umění a věd. „Tam si mohu tykat i s básníky a filmovými hvězdami,“ podotýká s úsměvem. V roce 2005 obdržel cenu Patria, tedy „Českou hlavu v zahraničí“.

„Výsledky se získají integrací úsilí přes čas. Když je úsilí malé, dlouhý čas nepomůže, ale i když je velké, krátká doba nestačí,“říkává profesor Michl s oblibou. Jeho píle a výsledky to dokazují.