Když novináři článek nestačí
Na redakčním stole Viléma Faltýnka se tentokrát sešly dva knižní tituly. Kniha rozhovorů Rostislava Sarvaše se známými osobnostmi umění, filosofie a vědy Nevšední setkání a Rošangol, kniha Jaromíra Štětiny a Petry Procházkové, inspirovaná situací v Afghánistánu. Co mají společného? Snad jen to, že jejich autoři jsou novináři, kteří se rozhodli vymanit se z pomíjivosti denního tisku a svoje texty vydali knižně.
Novinář známý především z časopisů Koktejl a Reflex či knihou o Karlu Gottovi shromáždil do svazku svých rozhovorů slavné a populární osobnosti českého kulturního a vědeckého života. V Sarvašových invenčně vedených rozhovorech lidé jako M. Horníček, A. Born, J. Grygar, E. Krumbachová, Z. Mahler, O. Vávra, I. Passer, V. Bělohradský a další na neobvyklé otázky dávají často neobvyklé odpovědi.
"Byl jsem zaměstnaný v časopisech Reflex a Koktejl a dělal jsem rozhovory. Unikátní na tom je, že jsem je dělal v unikátní době. To byla léta 1991 - 95. V té době byli ti lidé nesmírně otevření, protože jsme zažili nějakých 50 let, kdy jsme se nemohli vyjadřovat, a ve chvíli kdy to prasklo, začali se ti lidé otevírat a vyjadřovat, a měli pocit, že se mají otevírat. Já jsem měl rozhovor s Ivanem Passerem, který 25 let nedal nikomu rozhovor. On svolil, přijal mě v Los Angeles ve vile Grety Garbo, ale řekl, protože tehdy dokončil film Stalin, bude to jenom o Stalinovi. Nakonec z domluvené hodiny byly čtyři hodiny, a řekl mi opravdu zajímavé věci. Dnes lidé uvažují jinak. Podívejte se do Mladé fronty nebo někam, je zajímavé, že se naprosto vytratil duchovní rozměr. Lidi nejvíc zajímá, kolik vyděláte, kdo s kým, jak to děláte, ale aby to bylo o něčem, co vás trápí, co cítíte, jaký je váš duševní rozhled - to tam není - a jako by to tam ani nemělo být!"
Sarvaš hovořil i s osobnostmi, jejichž minulost není z pohledu dneška jednoznačně přijatelná. Jak se Sarvašovi podařilo získat jejich výpovědi?
"Já jsem ve své době, v tom roce 1991, patřil mezi novináře, kteří chtěli všechno vědět, když se ta možnost otevřela, a byl jsem nesmírně drzý. Dokonce jsem dělal rozhovory s těmi, kdo propadli dějinami, s Jiřinou Švorcovou, s bývalými komunistickými prominenty. Záhy jsem zjistil, že to je střašně jednoduché, v této vypjaté době někoho napadnout, a já jsem začal přistupovat ke všem těm svým osobnostem jako k pacientům. Ne že bych se pasoval na doktora, ale na spolupacienta, prostě nechtěl jsem jim ublížit. Investigativní žurnalistika jde tvrdě po věci, a já jsem už nechtěl ubližovat, chtěl jsem znát diagnózu. A oni to ucítili a otevřeli se mi."
Jedním ze zpovídaných byl i filmový nestor Otakar Vávra.
"Otakar Vávra, ten se mi prostě vyznal z toho, že prostě chtěl pracovat, ať to bylo za nacistů, za komunistů, ať je to teď... Měl možnost odjet do Ameriky, ale on, protože to je velmi racionální člověk, tak pochopil, že by tam nebyl hvězda, tady je hvězda, tak chtěl být tady hvězdou dál, a za každou cenu chtěl pracovat. Byl to celý jeho život. Tak pro to udělal všechno,"říká autor knihy Nevšední setkání Rostislav Sarvaš.
Petra Procházková, autorka knihy Aluminiová královna a spoluautorkou knihy Utřete tělesné šťávy píše o lidech, jejichž složité osudy bývají pro evropana většinou těžko pochopitelné. O obou knihách jsme v našem vysílání informovali. V závěru loňského roku vyšla další kniha, napsaná společně s Jaromírem Štětinou Rošangol. Afghánské povídky "Adžamal" (Petra Procházková) a "Svět podle Hobbese" (Jaromír Štětina) jsou "reportáží" z místa, které oba autoři poznávali bezprostředně několik měsíců. Jaký je současný Afghánistán? Jak se žije tamějším rodinám, dětem, ženám? Odpověď podávají autoři v příbězích dvou žen-matek. Petry Procházkové se ptám, jak se v její práci doplňuje literární a žurnalistická práce.
"Ono se to spíš ruší, protože na literární činnost člověk potřebuje klid, sednout si někde na židli a sedět. A mně to s tím sezením na jednom místě pořád nějak nejde. Ale teď mám smlouvu s nakladatelstvím Lidové noviny na větší knížku o afghánských ženách, což by měla být úplně čistá beletrie. Ale k tomu já jako novinář potřebuju osobní zážitek. Mimo jiné proto jsem tam teď na tři měsíce jela. Nasbírala jsem si desítky rozhovorů se ženami, vybírala jsem z jejich vyprávění ty lidské osudy, abych mohla napsat nějakou větší knížku."
Vraťme se ke knize Utřete tělesné šťávy. Jak dopadl osud hrdinky té vaší poloviny knihy?
"To opravdu nevíme. Já jsem se o to pak zajímala a vím, že celou anabázi přežila. Kam ale zmizela, to neví nikdo. Což je pochopitelné, protože kdyby bylo místo jejího pobytu známu, byla by ohrožena na životě, protože nad ní visí ten zákon krevní msty. Předpokládá se, že z Čečenska odjela a někde se rozplynula v Rusku. Z věznice ale nakonec odešla a exekuce nad ní vykonána nebyla, takže to jsem celkem ráda."
A ta vaše nová knížka, kterou jste teď vydala?
"Nová knížka se jmenuje Rošangol, zase jsme ji vydali u Fedora Gála. Je to vlastně něco podobného, jen je z afghánského prostředí. Ta první byla úplně čečenská. Rošangol je hrdinka povídky Jaromíra Štětiny. A je to taky naše kamarádka. Ten osud je v beletrizované podobě jiný, ale náměty si bereme ze skutečného života. Já si to nedokážu úplně vymyslet jako nějaký spisovatel."
Jak se doplňujete v té knize se Štětinou?
"Nijak. My to píšeme úplně samostatně a odděleně. Jen si to samozřejmě řekneme, abychom nepsali o tom samém, ale jinak si ani v průběhu psaní svoje práce nečteme. My máme pohled na svět tak rozdílný, že se nemůžeme překrývat, to vím jistě. Věděli jsme, že chceme tuhle knihu udělat, věděli jsme, že chceme, aby tam byly dvě povídky, ale neseděli jsme spolu u počítače."
