Konec demokracie v předválečném Rakousku očima mladého českého historika
Rakousko mezi dvěma světovými válkami šlo z krize do krize. Nejdříve těžká kocovina z rozpadu monarchie, provázená sociálními otřesy a růstem nedemokratických hnutí, pak hospodářská krize 30. let, která vyústila v nástup autoritativního kancléře Dollfusse, a nakonec anšlus hitlerovským Německem. Kořeny a příčiny tohoto vývoje hledá v Historických obzorech s mladým českým historikem Martinem Jeřábkem Herbert Brynda.
Sedmadvacetiletý historik Martin Jeřábek ve své prvotině analyzuje politické, hospodářské a ideologické příčiny pádu demokracie v Rakousku v letech 1932-1938. Kořeny úpadku demokracie u našich jižních sousedů sahaly podle Martina Jeřábka mnohem hlouběji:
"Musíme jít nejméně do období první rakouské republiky, ale je samozřejmě důležité vidět i souvislosti s obdobím válečným a dokonce i předválečným. Například Všeněmecké hnutí Georga von Schönerera mělo vliv na chování rakouských politických elit, na politickou kulturu, na politické smýšlení právě i toho meziválečného období. Pak tu bylo také anšlusové hnutí. Samozřejmě první světová válka a hlavně její výsledky, především rozpad Rakouska-Uherska, měly pro Rakousko dalekosáhlé důsledky. Rakousko bylo malým státem, vzniklo nově na mapě Evropy a téměř nikdo z politických elit nepovažoval Rakousko za stát, který je životaschopný. Podle knihy Andicse, "Der Staat, den keiner vollte", to byl "Stát, který nikdo nechtěl". Jenom malá skupina rakouské společnosti - a zpočátku by se dalo hovořit i o výjimkách - věřila ve schopnost Rakouska udržet se jako samostatný stát. Většina politiků jako byl například Ignatz Seippel vycházeli realisticky z toho, že taková je daná situace: složitá jak hospodářsky, tak politicky. Když mluvíme o období těsně po roce 1918, je třeba si uvědomit, že hospodářské vazby v Podunají, které před tím představovaly vlastně vazby uvnitř monarchie, byly kompletně přetrhány a situace byla navíc ztížena tím, že došlo i k politickým nevraživostem. Když se podíváme na státy střední Evropy: Maďarsko proti Československu, bylo tu nově vzniklé Polsko, strach v Československu z revizionismu, napjatý vztah Rakouska a Jugoslávie kvůli silné slovinská menšině v Korutanech a ve Štýrsku."
Rostoucí krize ale měla podle Martina Jeřábka také filozofický rozměr:
"Mezi další symptomy krize je možné označit působení filozofů, jako byl například Otmar Spann, kteří postulovali úplně jiné ideály než bylo demokratické Rakousko. Naopak ideály, které se obracely ke stavovským myšlenkám, které měly kořeny ve středověkém uspořádání, ale existovaly tam také nové komponenty, třeba komponenta nacionální, komponenta vůdcovského principu, což byly myšlenkové proudy, které určitě neprospívaly fungování parlamentního demokratického systému, byť sebelépe vybaveného ústavními institucemi."
A jaké byly samotné příčiny pádu demokracie v Rakousku? Podle Martina Jeřábka, autora knihy "Konec demokracie v Rakousku 1932-1938", jich byla celá řada:
"Ty příčiny byly krátkodobě, střednědobé i dlouhodobé. Dlouhodobé příčiny, to jsou vlastně příčiny duchovního klimatu a těch strukturálních změn po první světové válce. To je jeden aspekt. Druhý aspekt jsou hospodářské problémy, které samozřejmě byly dlouhodobého a strukturálního rázu, ale nabraly brizantních rozměrů právě v období hospodářské krize 1929-1932. Z těchto konceptů řešení krize pramenily i nedemokratické koncepty, snaha průmyslových kruhů a koncernů o omezení sociálních výdajů, která velmi nepříjemně tlačila na vládu. A dalším aspektem byly finanční záležitosti, to byla právě například kontrola rakouských financí, které byly velmi zatíženy pádem rakouské Credit Anstalt. Takže jsme hovořili o těch ideologických příčinách: rozdíl mezi největšími tábory, sociální demokracií a křesťanskými sociály, to byl jeden aspekt, hospodářské aspekty a politické aspekty. Politická krize byla odstartována po květnu 1932, po nástupu Engelberta Dolffusse, který vládl s převahou jednoho hlasu a byl nucen dělat taková politická rozhodnutí, aby se země dostala z hospodářské krize. Je třeba zajímavé, že jeho poradcem byl Ludwig von Misses, jeden ze zajímavých a významných liberálních ekonomů, ale otázka je, jakým způsobem šla taková krize řešit. Engelbert Dolffuss volil cestu autoritativního režimu, ale musíme si samozřejmě klást otázku, který z vlivných státníků té doby dokázal své zemi nabídnout nějakou schůdnou alternativu východisek z hospodářské krize,"
uzavírá mladý historik Marin Jeřábek.
