Korupce je v Česku podle lidí běžná, ovšem "lahvinku" alkoholu lékaři za úplatek nepovažují.
Slovo korupce pochází z latinského corrumpo, tedy uplácím, podplácím. Zatímco korupce před rokem 1989 měla v tuzemsku spíše podpultovou tvář, nyní jsou její podoby rozmanitější a hlavně ji lidé považují za běžnou součást svých životů. Vyplývá to z výzkumu, který na přelomu loňského a letošního roku provedla v Česku a dalších třinácti zemích střední a východní Evropy společnost GfK Praha.
Slovo korupce pochází z latinského corrumpo, tedy uplácím, podplácím. Zatímco korupce před rokem 1989 měla v tuzemsku spíše podpultovou tvář, nyní jsou její podoby rozmanitější a hlavně ji lidé považují za běžnou součást svých životů. Vyplývá to z výzkumu, který na přelomu loňského a letošního roku provedla v Česku a dalších třinácti zemích střední a východní Evropy společnost GfK Praha. Na to, jaký je stav korupčního klimatu v Česku a jaký je v tomto směru trend, jsem se zeptal Michaely Šindelářové z GfK:
"Aktuální výsledky ukazují, že korupční klima v České republice posiluje, což není příliš optimistický výsledek. Tento výzkum jsme poprvé dělali v roce 1998, kdy za samozřejmé či běžné považovala úplatky přibližně polovina dotázaných a v současné době to už jsou tři pětiny."
Ve výzkumu jste sledovali i kategorii "kdo bere a kdo dává", takže kdo v Česku bere a kdo úplatky dává?
"Náchylnější k dávání úplatků jsou lidé s vyšším vzděláním, jsou to v podstatě lidé, kteří se dostávají častěji do styku s realitou, mají pravděpodobně více korupčních příležitostí. Jde o středoškoláky, vysokoškoláky, střední generaci a lidi s nadprůměrnými příjmy."
Kde respondenti uváděli, že se nejvíce setkávají s korupcí podle sektorů?
"V České republice jednoznačně dominují úřady, které více než třetina respondentů považuje za zkorumpované. Totéž platí o státním aparátu a státních zakázkách. Následuje zdravotnictví a soudnictví. Ve srovnání s ostatními zeměmi regionu je situace v Česku odlišná, přičemž ve většině zemí dominují úplatky ve zdravotnictví."
Zaujala mě skutečnost, že přestože lidé přiznávají zkušenost s korupcí více než ze dvou třetin, tak se z tohoto jevu vyviňují a vinu dávají státu, který pokládají za zkorumpovaný. Čím si tento paradox vysvětlujete?
"To je velmi zajímavý výsledek. Lidé si myslí, že stát je zkorumpovaný, přitom sami úplatky nedávají. Je to asi tím, že se lidé distancují od státu, myslí si, že by stát měl všechno změnit, měl by se aktivněji zapojit do protikorupčního úsilí. V podstatě se domnívají, že oni jako běžní lidé nekorumpují, neposkytují úplatky, ale kdo se zapojuje do korupčních praktik, jsou naše elity, což je sice menšinová část, ale stačí na to, aby stát zkorumpovala."
Je doložitelná vůle Čechů a Češek korupci vzdorovat?
"Určitě je. My jsme to také měřili, je to součástí výzkumu, ale v podstatě jak aktivní, tak pasivní vzdor je v České republice relativně malý, ale zase v kontextu ostatních zemích na tom nejsme tak špatně. Pokud by se nějaká osoba stala svědkem toho, že nějaká soukromá firma či osoba korumpuje, tak by odvahu vše nahlásit policii mělo asi osmnáct procent populace. V případě, že by se mohli zapojit do protikorupčního úsilí účastí na demonstraci, tak tam je ochota vyšší, je to přibližně třetina občanů České republiky,"
říká Michaela Šindelářová ze společnosti GfK Praha. Výzkum také respondentům nabídl modelové situace, u nichž měli posoudit, jak korupčně silně je vnímají. Za takzvanou korupční tutovku označila přibližně tisícovka Čechů a Češek situaci, kdy majitel firmy, která usiluje o státní dotaci, nabídne úředníkovi v případě kladného vyřízení žádosti převod určité částky na účet politické strany, jíž je úředník členem. Podobně je to s luxusními zájezdy - například na safari - či s obědy. Některé situace a jevy ale v Česku za korupci většinově považovány nejsou:
"Nejtypičtějším představitelem je láhev dobrého alkoholu, kterou dáte při odchodu z ordinace obvodnímu lékaři. U toho nás trochu zmátlo to, že jde o takové malé poděkování tomu lékaři za péči, zejména byla důležitá formulace, že to je při odchodu, to znamená, že neuplácím předem, aby lékař poskytl nějakou extraslužbu během ošetření, ale je to až po skončení toho procesu. Jedna z hypotéz je, že pacient při odchodu doplácí jakýsi rozdíl v ohodnocení mezi tím, jak si myslí, že by ten lékař měl být ohodnocen a stát ho nehodnotí. Teď mluvím o těch známých případech´, kyd se hovoří o nedostatku financí ve zdravotnictví a o podhodnocení zdravotnického personálu, včetně lékařů,"
říká Ladislav Klika ze společnosti GfK Praha.
