Kostel svatého Havla v Praze
Naše pravidelná procházka za zajímavostmi České republiky dnes povede jen několik stovek metrů od budovy rozhlasu a to do kostela sv. Havla na Starém Městě. Kázali zde například Husovi přechůdci a návštěvníci tu najdou i jedno z nejvzácnějších sousoší Kalvárie. Více už Zdeňka Kuchyňová.
"V dějinách jsou většinou ti Husovi předchůdci odbyti jedinou větou. Většinou se píše, že jako první poukázali na některé nedostatky tehdejší společnosti, ale byli méně radikální než Mistr Jan Hus. Není to zcela přesné. Konrád Waldhauser byl dokonce mnohem radikálnější, než Mistr Jan Hus. Při kázání tady v kostele sv. Havla veřejně označil tehdejšího císaře a krále Karla IV. za antikrista, což je z hlediska dějin nevídaná událost a kdyby byl Karel IV. reagoval tak, jak v 19. a zejména ve 20. století reagovala většina režimů, kdyby ho nechal popravit, tak by se z Konráda Waldhausera stal mučedník a možná by do dějin vstoupil spíše on, než Mistr Jan Hus. Karel IV. v podstatě došel velmi moudře k závěru, že když ho nechá být, tak si ho nebude nikdo zvlášť všímat a nakonec upadne v zapomnění a to se také stalo."
V kostele působil i sám Mistr Jan Hus. Kázal zde i jeden z jeho přátel a později úhlavních nepřátel Štěpán z Pálče. Právě k tomuto muži se vztahuje věta, která zazněla ve zfilmované husitské trilogiii, a sice "že bývalý přítel je nejhorší nepřítel".
Kostel je zasvěcen sv. Havlovi, což není v České republice příliš běžné.
"To jméno Havel je odvozeno od původního latinského Galus, pocházející z Galie. Byl to poustevník irského původu, který se dožil skoro sta let. Na počátku 8. století působil v dnešním Švýcarsku a legenda říká, že sv. Havel vyléčil medvěda, který měl trn v noze. On mu ho vytáhl, nohu ošetřil a medvěd mu z vděčnosti dokonce pomáhal stavět kostel. To jméno Havel bylo ve své době typické jmého křestní. Dneska se prakticky jako křestní nevyskytuje. Naopak je to dost rozšířené příjmení."
Havel se dříve jmenovala celá řada šlechticů. Například manžel svaté Zdislavy z Lemberka. Ale vraťme se k samotnému kostelu. Není zcela jasné, kdo je autorem architektonických plánů. Dlouhá léta se stavba připisovala Karlovi Luragovi. Pravděpodobněji to však byl jeho žák Domenico Orsi. Na vnitřní výzdobě se podílela celá řada českých barokních umělců. Hlavní oltářní obraz pochází z roku 1696 a je oslavou karmelitánského řádu.
"Je to práce jednoho z nejvýznamnějších českých barokních malířů, kterým byl Jan Kryštof Liška. Byl žákem a současně nevlastním synem dalšího velice významného barokního malíře a to byl Michael Leopold Wilmann. Ten mu umožnil na své náklady velkou studijní cestu do Itálie, takže Jan Kryštof Liška, když přichází do českého prostředí, tak přichází jako sebevědomý umělec a začíná malovat pro celou řadu zákazníků jak církevních, tak světských. Co je ovšem velice zajímavé a nepříliš často rozšířené, je to, že tady na tomto obraze se setkáme také s portrétem tehdejšího panovníka Leopolda I.. V pravo jsou jeho dva synové. Jsou zde zobrazeni proto, že Leopold I. je považován za faktického zakladatele sousedního karmelitánského kláštera."
Autorem většiny soch v kostele je Matěj Václav Jäckel, ale najdeme tu i barokní skvost - od nejznámějšího českého barokního sochaře Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa. Je to sousoší Kalvárie, které působí velmi emotivně. Sochám například kanou z očí slzy. Toto sousoší je uváděno ve všech publikacích, které jsou věnovány českému baroknímu sochařství.
"Před 20 lety byla vydána monografie Brokoffa a na titulní stránce je socha sv. Jana Evangelisty právě z této skupiny Kalvárie. Sochařská skupina začíná už anděly. Jak vidíte podle těch gest, tak ti andělé nás vlastně zvou, abychom přistoupili právě k té Kalvárii. Oni nás jakoby uvádějí do vlastního děje. Obecně se považuje Brokoff za méně expresivního než Matyáš Bernard Braun, ale tato skupina Kalvárie je právě ona výjimka která potvrzuje pravidlo."
V kostele svatého Havla je pohřben jeden z nejznámnějších barokních malířů a to Karel Škréta. Toto místo připomíná náhrobní deska s erbem. Karel Škréta se narodil doslova několik metrů od kostela. A to roku 1610 v Týnské uličce, což připomíná pamětní deska. Jak uvedl Stanislav Marchal, pohřben zde byl 1. srpna roku 1674.
"Po bitvě na Bílé hoře byl nucen i se svojí matkou opustit Čechy. V Itálii původně maloval spíše motivy světské, nicméně konvertoval tam ke katolické víře a začal malovat řadu obrazů s náboženskou tématikou. Mimochodem u Karla Škréty je vzácné to, že jako u málokterého malíře je drtivá většina těch pláten zachovaná. On se potom z Itálie do Prahy vrací jako katolík a stává se nejvýznamnějším představitelem českého barokního malířství. Desítky let maluje pro celou řadu církevních řádů, ale současně pro ty nejvýznamnější šlechtické rody a jeho díla naleznete v celé řadě zámků a kostelů. Neví se přesně datum jeho úmrtí, ví se datum pohřbu. V letošním roce nedávno to bylo 330 let od jeho úmrtí."
