Krajané v Argentině se česky učili na zkouškách Paličovy dcery
Až do Argentiny se loni za českými krajany vypravila učitelka Hana Hanušová. Ve městě Saentz Peňa na severu země je učila česky, místo klasických učebnic však používala text Tylovy Paličovy dcery. Krajané ji tu nakonec sehráli v divadle, které si sami opravili.
"Oni to jsou vlastně českoslovenští krajané. Stěhovali se tam totižtěsně před vznikem a těsně po vzniku Československa,"
upřesňuje Hana Hanušová. Do oblasti nazývané Gran Chaco, která je vzdálena asi dvanáct set kilometrů na sever od argentinského hlavního města Buenos Aires, se ale ještě před první světovou válkou vystěhovaly tři desítky rodin z jihomoravských Velkých Bílovic.
Velký počet imigrantů z Československa mířil do Chaca ve 20. letech minulého století. Do celé Argentiny se tehdy podle statistik přistěhovalo až třicet tisíc osob. Město Saenz Peňa se stalo největší českou kolonií.
"Ve 20. a 30. letech se tam přestěhovalo daleko víc rodin. Počet obyvatel se odhadoval na víc než pět tisíc. Mezitím se železniční kilometr 176 změnil na opravdové městečko Roque Saenz Peňa a první, co českoslovenští imigranti udělali, že si tam postavili školu."
Samotná škola v Saenz Peňa už neexistuje, vyučování skončilo kolem roku 1949, místo ní tu ale je krajanský spolek. Podle Hany Hanušové totiž Češi v Argentině nechtěli ztratit nic ze své původní kultury.
"Oni pochopili nebo měli v sobě, že si musejí udržovat svou vlastníidentitu, aby se nerozpustili mezi Bulhary, Ukrajinci, Argentinci, Italy, Španěly a dalšími národnostmi, které se v tom městečku objevily."
"Oni tam žijí na farmách, které se španělsky jmenují chacras. Ty farmy jsou obrovské, od pěti set hektarů výše. Žili tam víceméně izolovaně a někteří tak žijí dodneška."
Před dvěma lety přijel do Argentiny - po delší odmlce - první český učitel. V Saenz Peňa založil dětský sbor, se kterým nacvičil české koledy. Hana Hanušová na jeho práci mezi krajany chtěla navázat, proto už před odjezdem do Latinské Ameriky hledala texty a učební pomůcky, jak krajanům ve třetí nebo čtvrté generaci češtinu co nejvíce přiblížit:
"Písničky a koledy - to je velice stará slovní zásoba, která se do doby počítačů nebude asi moc hodit. A jak je budu učit gramatiku, když jsou tam žáci od pěti do pětasedmdesáti let? Tak jsem si říkala, že s nimi zkusím číst buď nějaké kratší články nebo něco, kde je dialog. A našla jsem deník Čecha, který cestoval do Latinské Ameriky zhruba v době jejich babiček a dědečků. Byl to pan Carlos Vesely nebo Karel Veselý, vídeňský krejčí. Napsal si český deník a jeho vnuk, který žije dnes v Německu, mi ten deník zapůjčil."
"Mezi těmi hrami se vyskytla i Paličova dcera. A když jsem vybalovala krabice s pomůckami, vypadla mi jako první. Ze začátku se jim to nechtělo ani číst, protože neumějí /česky/ číst ani psát, přesto česky dobře rozumí a taky dobře česky mluví. Ve skupině těch nejpokročilejších nebo těch, co nejlépe uměli česky, jsem si přece jenom vytipovala /pár lidí/, aby alespoň četli dialogy. Takže asi za dva měsíce se naučili jakžtakž číst a za další měsíc jsme tu hru přeložili." Přestože se amatérští divadelníci při nacvičování Paličovy dcery měnili a některé role se musely zkoušet znovu, zhruba dvacetičlenný divadelní soubor nakonec dovedl Tylovu hru k premiéře. Tyl by se ovšem musel smířit s tím, že kvůli osazenstvu souboru musela paní učitelka Hanušová přepsat některé postavy z mužských na ženské a že trochu pozměnila i samotný konec hry:
"Rozárka Valentová se svým milým Antonínem v Tylově hře nakonec odjíždí do Severní Ameriky, do země, kde je svoboda. Naše Rozárka pochopitelně odjížděla do Chaca pěstovat bavlnu a sóju."
Krajanům se nacvičování Paličovy dcery líbilo tak, že ze svých farem přijížděli do Saenz Peňa i dvakrát týdně, sami si přitom vyráběli kulisy, kostýmy, museli dokonce i upravit dávno neužívaný divadelní sál:
"Když jsem tam přišla na začátku, tak na jevišti byl sklad rozbitých židlí. Oni ale všechno uklidili, všechno vymalovali, udělali nové osvětlení i oponu. Vydaly se tři brožury o historii českého amatérského divadla v Saenz Peňa. Na to všechno se pochopitelně musely vybrat peníze."
Pomohl i půlmilionový dar, který českým krajanům v Saenz Peňa věnovalo české ministerstvo zahraničí na opravu budovy bývalé české školy. A premiérou Paličovy dcery činnost divadelních ochotníků v Chacu zřejmě nekončí. Hana Hanušová si za devět měsíců svého působení v Argentině vybrala nejen své nástupkyně, které povedou tamní soubor dál, ale už teď chystá další představení. Bude jím dramatizace Rybovy České mše vánoční:
"Hraná i v kostele, protože českoslovenští imigranti si pochopitelně postavili i kostel."
Čeští krajané v Saenz Peňa ale mají i další plány. Při nacvičování Paličovy dcery sbírali i dokumenty o českém a slovenském přistěhovalectví do Chaca. V budoucnu by z nich mělo vzniknout muzeum československých imigrantů. A ještě jednu málo známou památku na bývalé Čechoslováky paní Hanušová v severní Argentině objevila:
"Je zajímavé, že právě v tom městečku Roque Saenz Peňa jsem na hřbitově našla hrobku bratra Milana Rastislava Štefánika. Bratr generála Štefánika byl v roce 1948 československým diplomatem v Buenos Aires, a když zjistil, že se moci ujala komunistická strana, vzdal se veškerých svých funkcí, odjel tisíc dvě stě kilometrů na sever a žil až do smrti jako evangelický misionář v Saenz Peňa. Umřel až v 70. letech 20. století. Jeho hrob byl zapomenut, ale američtí Slováci na konci 70. let věnovali nějaké finanční prostředky, aby ten hrob vypadal důstojně."
