Lederer o Prostoru a kořenech v samizdatu

Když se před 16 lety změnily politické poměry v naší zemi, některá samizdatová periodika a nakladatelství začaly pracovat legálně. Čas prověřil jejich životaschopnost v nové situaci a pochopitelně mnohé brzy zanikly. Dnes už se setkáme jen s ojedinělými vydavatelskými aktivitami, které navazují na předrevoluční samizdatovou tradici. Patří mezi ně nakladatelství Prostor, které přiblíží v následujících minutách Vilém Faltýnek.

Aleš Lederer, syn exilového novináře a spisovatele Jiřího Lederera, založil Prostor v roce 1982 jako společensko-kulturní revui připomínající strukturou i rozsahem Svědectví. V roce 1988 začal vydávat i knihy ve stejnojmenné edici. Revue prostor vychází dodnes, také nakladatelství Prostor má své místo na českém knižním trhu. Aleše Lederera jsem se při jednom rozhovoru zeptal, jak souvisí dnes periodikum a stejnojmenné nakladatelství?

"Tak jako souvisí v tuto chvíli už hodně rozvolněně, protože původně to bylo všechno pod jednou střechou, vydávalo to jedno nakladatelství, ale protože Revue Prostor jako taková, když se na ni člověk podívá, tak je na první pohled zcela zřejmé, že to je prodělečná činnost. A bez nějakých dotací státních nebo od různých nadací to prostě nemůže samo existovat, čili dokud jsem to vydával, do té doby jsem to de facto sponzoroval. Jenomže to zatěžovalo rozpočet nakladatelství tak silně, že jsme to nakonec oddělili. Zůstalo nakladatelství jako takové pro knižní produkci a z Revue Prostor se udělalo občanské sdružení. Revue Prostor má svoji redakční radu, má svého šéfredaktora Milana Hanuše, takže Revue Prostor formáně jede po vlastní koleji. Ale kdybych se obrátil do historie, tak nebýt Revue Prostor v samizdatu, tak by nebylo ani nakladatelství Prostor, protože Revue Prostor už vycházela v samizdatu od roku 1982 a stala se impulsem pro založení tzv. edice Prostor, ještě taky samizdatové, kde jsme tehdy vydali asi 5 knižních titulů. Po listopadu se to vše otočilo do oficiální podoby. Jak ta Revue, tak nakladatelská činnost, takže jsme začali produkovat i knížky."

Připomeňte trochu ten roku 1982, jak to vznikalo?

Aleš Lederer, foto: ČTK

"Dneska to vypadá komicky, protože v těch letech bylo všechno jinak a poměřováno dnešními parametry, dnešní situací a dnešní náladou ve společnosti, tak pro mladé lidi to může vypadat až komicky. Proč jsme to tehdy všechno tak dělali, co jsme bláznili. Ale samozřejmě rok 1982 byla taková doba "temna", nebylo to moc příjemné. Bylo to v době po kamionu. To byl případ, kdy se sem dovážely knihy ze zahraničí a vybrala to StB, takže začalo zatýkání. Tak to jsou ty vnější okolnosti. Nicméně my jsme přesto cítili v takové partě na jednom večírku, já to řeknu obyčejně, byl mejdan, kde se sešlo několik lidí, popíjeli jsme do tří do rána a během té debaty zaznělo: Co kdybychom založili nějakou revue. Já jsme před tím shodou okolností s Honzou Rumlem a s Honzou Vávrou vydával revue, která se zavedla pod názvem Zebra, ale ta vycházela někdy v roce 1978-79 a pak tam byla asi dvouletá pauza. A na tomto mejdanu, kde jsme se sešli čtyři chlapi, pak jsme stáli u zrodu té revue. Tak jsme se domlouvali a říkali jsme si, jak je to všechno v čudu, co kdybychom zkusili založit nějakou revue, tak jsme se sešli znovu a znovu a asi po třech až šesti měsících příprav jsme nakonec vyšli. Znamenalo to taky vymyslet technické podmínky, jak to dělat, to nebylo jednoduchý. Takže po těchto asi půl ročních přípravách jsme nakonec vyšli na svět se samizdatovou Revue Prostor."

Původně to mělo formát A4 a bylo to dělané takovou cyklostylovanou metodou, přes plátno se to jakoby převálcovávalo na papír. To vymyslel Čuňas, Franta Stárek, který tehdy vydával Vokno. Ten samizdat pracoval nejenom intelektuálně a duchovně, nevymýšlel jenom co napsat, co vytvořit, ale i jak to vytvořit. Takže Franta Stárek vymyslel způsob... Já to přesně nevím, protože já jsem byl nejexponovanější osoba ve smyslu dohledu Státní bezpečnosti a ty klíčové úkony, které byly přísně utajené, k těm jsem neměl přístup, nevědel jsem, kde to kluci dělali, takže jsem ani neviděl, jak se to dělalo. Vím, že to bylo jednoduchý, že se vzaly čtyři prkýnka, stloukly se dohromady do tvaru okna, jakoby, do toho se natáhlo plátno, něco trošku většího než A4. tams e dávala tikařská čerň, pak se to přes to tlačilo a obtiskávalo se to na ten papír, který se musel pod to podkládat. Položil se papír, přiklopilo se to plátýnko, přetáhlo se to válečkem, aby se obtisklo to písmo, a takhle se to dělalo. Ale u této fáze výroby jsem nebyl, jak říkám, byl jsem odcloněn. Až když jsme se díky Pavlu Tigridovi technicky zdokonalili, pak už jsem výrobu zajišťoval já a byl jsem i u ní."

Dodnes se věnujete stále té samé práci. Můžete říct, co vás u toho drží?

"No, dneska, když se ty náklady vlastně podobají těm samizdatovým nákladům - myslím v počtech kopií, které se vyrábějí a které se prodávají, zejména těch, které se prodávají, člověku se akorát plní sklady knihami, které leží jako neprodané - to je holt úděl a negativní stránka tohoto druhu podnikání... Ale samozřejmě, co mě u toho drží? Člověku to dává náplň, smysl života, je to něco, čemu se věnuje od mládí a nepřímo tím hledá nějaké spřízněné duše, přízněné osoby. Protože když vydáte nějakou knihu a teď vidíte, že má příznivý ohlas ve veřejnosti a na trhu a prodává se, tak si říkáte, tou knihou jsem oslovil nějakou výseč čtenářů, výseč národa, výseč lidí, s kterými tady společně žiji v jedné zemi. Tak to je ten smysl, proč to člověk dělá, ale to je všechno ta jedna stránka. Pak je druhá stránka, ta ekonomická, a ta je teda neutěšená. Kdybych na to nahlížel těma tvrdýma byznysmenskýma očima, tak bych řekl, že nevím, proč to dělám. Protože je to, je to... hodně těžký."