Letošní Cenu Franze Kafky získala Elfriede Jelinek

"Vždycky je snazší zmlátit posla, nežli si alespoň jednou poslechnout, jestli má co říct,"říká rakouská spisovatelka s českými kořeny a letošní nositelka Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinek. Tento týden na Staroměstské radnici v Praze obdržela prestižní Cenu Franze Kafky.

Letošní Cenu Franze Kafky získala Elfriede Jelinek

Elfriede Jelinek (Foto: CTK)

Když před pár týdny oznámil výbor pro udělování Nobelovy ceny za literaturu, že její letošní laureátkou je Rakušanka Elfriede Jelinek, bylo to určitě překvapení. Příjemné pro ty, kdo obdivují její literární mistrovství, hru se slovy a jejich významy, a především její odvahu a důslednost, s jakou kritizuje nedostatky konzumní společnosti. Nepříjemným pro rakouské konzervativce, které spisovatelka už desítky let dráždí. Poukazuje totiž na skrytý nacionalismus a xenofobii v Rakousku, na to, že se Rakušané nedokázali vyrovnat se svou válečnou kolaborací s nacismem, ale i na násilí páchané za záplavou pelargónií na balkónech idylických rakouských domů. Letošní Nobelova cena podle není ní "květ, který by si mohlo Rakousko vetknout do klopy".

"Jelinek samozřejmě nešetří publikum. Ona odmítá zavírat oči před realitou, odmítá ignorovat i ty nejčernější stránky reality, i ty nejhnusnější formy lidského chování nebo uvažování, a naopak se snaží na ně poukazovat. A to samozřejmě nikomu nedělá moc dobře,"

vysvětluje Jitka Jílková, překladatelka jejího románu Milovnice. Právě tady je patrné, jak ironicky spisovatelka útočí na rakouskou idylu:

"Znáte tu krásnou zemi, plnou údolí a kopců. V dálce ji lemují krásné hory. Má obzor, což jen tak nějaká země nemá. Znáte její louky, políčka a lány? Znáte její pokojné domy a pokojné lidi v nich? Doprostřed této krásné země postavili dobří lidé továrnu. Schoulena tvoří díky své hliníkové střeše krásný kontrast k listnatým a jehličnatým lesům vůkol. Továrna se choulí do krajiny. I když k choulení žádný důvod nemá, mohla by stát hrdě a zpříma. Jak je dobře, že stojí právě tady, kde je krásně, a ne někde jinde, kde krásně není. Když se na ni člověk podívá pozorně, vidí: vybudovali ji dobří lidé. A dobří lidé do ní vcházejí a zase z ní vycházejí. Poté se vlévají do krajiny, jako by jim patřila. Daří se tu spokojenosti, to je vidět."

Český překlad románu Milovnice vyšel v roce 1999. Jde o příběh dvou švadlenek, které pro sebe nevidí jinou perspektivu, nežli se vdát.

"Proto jsem taky ten název přeložila jako Milovnice, a ne jako Milenky, jak se někdy objevuje, protože si myslím, že to jsou milovnice podle vzoru pracovnice nebo jeřábnice. Ony to milování prostě mají jako profesi a jinou životní perspektivu si pro sebe ani neumějí představit,"

Cena Franze Kafky

říká překladatelka Milovnic Jitka Jelínková. Už jméno jejich autorky prozrazuje, že Elfriede Jelinek má české kořeny. Její dědeček se do Vídně přistěhoval z Moravy. Její otec jako vídeňský Žid přežil válku jenom díky tomu, že ho říše potřebovala jako specialistu pro válečný průmysl. Po válce se ale zhroutil a Elfriede byla svědkem jeho duševního rozpadu. Spisovatelku ale zřejmě nejvíc poznamenalo dětství prožité s despotickou matkou, která ji už odmalička nutila ke hře na několik hudebních nástrojů, nedokázala pro ni ale vytvořit citové zázemí. Tyto zážitky se podle Jitky Jílkové nejvíce promítají v autobiografickém románu Pianistka, který byl před několika lety také úspěšně zfilmován:

"To je vlastně příběh asi čtyřicetileté ženy, která neudělala žádnou kariéru věhlasné pianistky, jak si přála její matka. Vlastně neví pořádně, co si počít. Ví, že matka k ní má velmi svazující vztah, ale dcera se toho vztahu nemůže zbavit, nedokáže se od něj odpoutat. A není schopná navázat žádný jiný citový vztah."

Například v dalším románu Vyděděnci vyvraždí dva pubertální sourozenci, kteří jsou sice neobyčejně inteligentní, nedokážou se ale vyrovnat se svým sociálním původem, celou svou rodinu. Elfriede Jelinek je také autorkou řady kontroverzních divadelních her. Mezi ně patří například Mračna.Domov, Hra o sportu nebo Dílo, které nedávno uvedl vídeňský Burgtheater na scéně pražského Národního divadla v rámci devátého ročníku Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Hra kritizuje rakouskou společnost za bezohlednost vůči přírodě. Jejím symbolem se pro Elfriedu Jelinek stala stavba vodní elektrárny v Kaprunu. Její hry se ovšem tradičně psaným dramatům podobají jen pramálo:

"Původně psala hry, které ještě měly podobu klasického dramatu, jako například Co se stalo, když Nora opustila manžela, aneb Opory společností. Tam ještě figurují jednotlivé postavy, najdeme tam dialogy, ale v těch novějších hrách, řekla bych počínaje hrou Mračna.Domov, se už s jednotlivými postavami nesetkáváme, ale setkáváme se s tzv. textovými plochami. To jsou vlastně takové kaskády, vodopády slov a každý režisér má tu svobodu, aby si pro ta slova našel postavu, aby si ji z nich vymodeloval, aby třeba jednu roli hráli tři herci. Ona prostě dává režisérům velmi volnou ruku v tom, jak s jejím textem mají zacházet."

Eldriede Jelinek tak samozřejmě rozděluje divadelní publikum na své oddané příznivce i zarputilé odpůrce. Čeští diváci na představení Díla v Národním divadle však podle Jitky Jílkové zareagovali velmi vstřícně a dlouho tleskali.

Právě za literární mistrovství i nekompromisní kritiku společnosti získala Elfriede Jelinek letošní Nobelovu cenu. Není to ale jediné ocenění, které se jí dostalo. Pražská Společnost Franze Kafky ještě před vyhlášením Nobelovy ceny oznámila, že letošní Cenu Franze Kafky získává právě Elfriede Jelinek. Na jejím udělení se porota nakonec dohodla jednomyslně, přestože předseda českého PEN klubu Jiří Stránský, politický vězeň z 50. let, měl dlouho výhradu ke komunistické epizodě v životě spisovatelky. Ke svému členství v rakouské komunistické straně Elfriede Jelinek v nedávném rozhovoru pro Lidové noviny řekla:

"Vstoupila jsem do ní, protože jsem si v Rakousku, které je navzdory sociálnědemokratickým vládám extrémně konzervativní zemí, přála ve vládě levicovou protiváhu. Chtěla jsem prostě dostat do parlamentu pár komunistických poslanců, což neznamená, že bych byla schvalovala praxi v zemích reálného socialismu."

Slavnostního předání kafkovské ceny 1. listopadu na Staroměstské radnici v Praze se Elfriede Jelinek, stejně jako ceremoniálu udílení Nobelovy ceny, ze zdravotních důvodu nezúčastnila. Jelinek je první ženou, která cenu kafkovské společnosti dostala. Předchozími laureáty ceny jsou Američan Philip Roth, Ivan Klíma a maďarský spisovatel Péter Nádas. Ocenění kromě deseti tisíc dolarů dostávají sošku, jež je zmenšenou podobou pražského Kafkova pomníku, který vytvořil Jaroslav Róna.