Louňovice pod Blaníkem

Dnes se vydáme na Blaník, ve kterém se skrývají bájní rytíři. Ale k Blaníku se vztahuje i řada jiných pověstí a nedaleké Louňovice jsou rodištěm skladatele Jana Dismase Zelenky. Na Blaník se vydala i Zdeňka Kuchyňová.

Louňovice pod Blaníkem

"V hoře Blaník je skryto vojsko. Čeká, až bude českému národu nejhůře, aby vyjelo z hory a porazilo nepřítele Čechů. Až se přežene velká krvavá bitva pod Blaníkem, za které vyjedou vojska z hory a zahubí nepřítele, pak nastane znovu mír a šťastné doby pro obecný lid."

Blaník

To je ona známá pověst o blanických rytířích, která vznikla mezi lidmi v 15. století. Nerovný boj prý tehdy podstoupil český pán Zdeněk Zásmucký. Opevnil se tehdy na vrchu Blaník a rozpoutala se krvavá řež. Zdeněk Zásmucký i se svými druhy padl. Když chtěli lidé pochovat mrtvé, nikoho nenašli. Pastýři vyprávěli, že viděli vojsko v drahém brnění a zbroji vjíždět do otevřené hory, kde spatřili nádherné komnaty. K rytířům se náhle přidal i svatý Václav se svou družinou. Také se povídá, že místní lidé blanické rytíře několikrát vrátili zpět do hory, protože si říkali, že není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Branou do Blaníka je údajně Veřejova skála, která je označená na turistické cestě. Jak dodal náš průvodce Miloš Lehký, podle pověstí se do Blaníku zatoulala i jedna z místních děveček.

"Děvečka byla poblíž Blaníku, když k ní přišel statný rytíř a požádal ji, jestli by jej mohla následovat. Zavedl ji do nitra hory, kde ji požádal, jestli by jim tam mohla uklidit. Za odměnu si mohla vzít smetí, které tam nametla. Ale děvečka hned jak vyšla ven z hory, smetí vyhodila. Když přišla potom domů, tak se všichni v okolí divili, kde se tak dlouho zdržovala. Jí to připadalo jako jeden den, ale ve skutečnosti to měl být celý rok. A když si vyprášila svoji zástěru, z nějaké kapsičky jí vypadl kus toho smetí, ze kterého se stalo zlato a ona přišla o velkou odměnu."

Rozhledna na Blaníku, foto: Štěpánka Budková

Podobným způsobem se mluví o kováři, který se dostal do nitra hory a rytířům koval koně. Místo týdne tam byl několik let a považovali ho za ztraceného. Na Blaníku najdou turisté i rozhlednu, která je patrně už třetí v pořadí.

"Ta současná pochází z roku 1941, což je dost zajímavé, že na začátku 2. světové války bylo vůbec možné takovouhle stavbu otevřít, ale máme kolaudační list. Je to dřevěná stavba vysoká asi 28 metrů a je to typ husitské hlásky."

Blanické rytíře připomínají i Svatováclavské slavnosti. Letos v září to bude už 9. ročník. V průvodu rytířů vyjíždí i svatý Václav, který se zúčastní mše, promluví ke shromážděnému lidu a zahájí slavnostní odpoledne. Na slavnosti, při kterých nechybí hudba v zámeckém parku, vystoupení tanečnic a šermířů, jezdí lidé ze širokého okolí. Louňovice pod Blaníkem, které mají několik set obyvatel se tak pravidelně rozrůstají o několik tisíc lidí.

Vrch Blaník, foto: CzechTourism

Nejstarší dějiny dnešních Louňovic jsou spojeny s osudy ženského premonstrátského kláštera, který byl založen na začátku 12. století v tehdy pusté krajině pod dvěma vrchy - Velkým a Malým Blaníkem. Zanikl až za husitských válek a později vesnice připadla pražskému arcibiskupství. Chloubou místních je zámek, ve kterém je expozice věnovaná archeologickým výzkumům. Hora Blaník byla totiž osídlena mnohem dříve, už před začátkem našeho letopočtu. Žili na něm lidé tzv. halštatskolaténské kultury a zanechali po sobě pozůstatky opevnění. Jiní lidé tu nechali naopak poklad, který objevil roku 1962 místní občan Ivan Kudlík s doktorem Pavlem Radoměřským. A jak se sem dostal? V bouřlivém období roku 1611 táhla krajinou vojska pasovských a v této době ukryl některý z louňovických poddaných svůj majetek na Velkém Blaníku a ten tam na Ivana Kudlíka čekal několik staletí.

"Při práci v lese našel na zemi nějaké staré penízky. Asi tři, strčil je do kapsy, vzal to domů a nic se nedělo. Až za dva nebo tři roky, když byl pan doktor Radoměřský v místním hostinci, dali se do řeči a mluvili o starých penězích a tenhle pán se pochlubil, že něco takového našel. Tak vzali vojenskou minohledačku a šli na místo. Náhodou se jim to podařilo a v kořenech bylo rozmístěno 622 stříbrných mincí."

Pod kořeny stromu byl poklad uložen ve džbánku a dnes je uložen v depozitáři Národního muzea.

Louňovice pod Blaníkem mají i svého slavného rodáka. Hudebního skladatele Jana Dismase Zelenku, který tu má pomník. Jeho otec byl louňovický kantor a varhaník ve zdejším kostele. Jeho syn odešel jako mladý na studia.

Louňovice pod Blaníkem, foto: ŠJů, CC BY-SA 3.0 Unported

"Zakotvil v Drážďanech, kde působil jako kontrabasista a také skladatel. Ale vlastník toho panství, kde Zelenka žil, zakázal jakékoliv rozšiřování a publikování jeho skladeb."

Originály skladeb, které zůstaly zachovány, jsou uloženy v Drážďanech a postupně se zveřejňují. V Louňovicích je i spolek Jana Dismase Zelenky, který pořádá každý rok hudební festival Podblanický podzim.

Blaník zasáhl i do novodobých dějin. Roku 1968 místní zorganizovali opětovnou jízdu k Národnímu divadlu. Z Blaníku totiž pochází obrovský kámen do základů Národního divadla. Děti v roce 1968 došly na horu a přinesly z Blaníku hlínu. Ta byla uložena do schvánky a naložena na vůz, který táhlo čtyřspřeží. Jak cestou přibývalo zastávek, přibývalo i vozů, až jich jelo na Prahu pět. Zastavily se na noc na Pankráci v restauraci Na paloučku.

"V poledne v neděli vyjížděly tři autobusy s místními lidmi z Blaníku a jely do Prahy. Tam všichni vytvořili průvod a šli od toho Paloučku až k Národnímu divadlu s hudbou. A večer bylo slavnostní představení na počest podblanických občanů."

Jak dodal Miloš Lehký, na voze tehdy přivezli do Prahy i model Blaníku, který vyrobil pan Kupsa z Ratají u Vlašimi a dodnes je umístěný ve Vlašimském muzeu Podblanicka.