Málo známý romský holocaust
V tomto týdnu jsme si připomněli Mezinárodní den památky obětí holocaustu, který připadá na 27.ledna. Právě v tento den roku 1945 osvobodila Rudá armáda koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim Březinka. V minulých Historických obzorech jsme vzpomínali především na židovské oběti nacistické zvůle, tentokrát si připomeneme okolnosti romského holocaustu. V roce 2012 o něm s Janem Charvátem hovořil historik z Muzea romské kultury Michal Schuster.
Jaká byla situace Romů před ustanovením protektorátu za takzvané druhé republiky?
"S přijetím mnichovské dohody, kdy vznikla druhá republika a byly odstoupeny Sudety, došlo k velkým potížím. Romové, kteří byli na těchto územích, prchali k nám do relativně svobodného Československa. Odsud byli vraceni zpět do Německa, protože k nám jako občané nepříslušeli. To byl jeden důležitý aspekt. Radikalizoval se tisk a státní úřady. Vyvrcholilo to tím, že na počátku března 1939 bylo přijato nařízení o kárných pracovních táborech, které už byly jakýmsi předstupněm určitého radikálního řešení ve smyslu koncentrace nepohodlných skupin lidí do určitého tábora, který se nazýval "kárný pracovní." Byl to nicméně předstupeň koncentračních táborů. Už na základě Norimberských zákonů bylo ve 30. letech v Německu stanoveno, že rasovým nepřítelem číslo 1 jsou Židé a za nepřítele číslo 2 byli stanoveni cikáni a cikánští míšenci. Od toho se odvíjel postup protektorátních úřadů od března 1939. Znamenalo to, že tzv. cikáni byli postupně vyloučeni z veřejného života, navíc bylo přijato nařízení o zákazu kočování. Tyto osoby, pokud kočovaly, tak byly zákonem nepodchytitelné. Jakmile byli usazeni, tak je bylo možné sečíst, nějakým způsobem dále s nimi operovat. Zásadní zlom přinesl až rok 1942. Můžeme říci, že do poloviny roku 1942 se postupovalo na sociálním základě, postupovalo se proti tzv. asociálům, V kárných pracovních táborech a v těch sběrným Romové tvořili pouze 10 nebo 15 procent internovaných. V polovině roku 1942 bylo přijato nařízení o potírání cikánského zlořádu, které zahajovalo rasový postup proti cikánům a cikánským míšencům. Tyto osoby byly sečteny a bylo zjištěno, že takovýchto osob v protektorátu je zhruba 6500. Na základě tohoto nařízení byly vytvořeny tzv. cikánské tábory. Nesmíme je srovnávat s tábory v dnešním Polsku, nicméně úmrtnost v těchto táborech byla dvacetiprocentní. To je celkem velké číslo na tak malé tábory."
"Samozřejmě jako v jiných skupinách obyvatel se nacházeli mezi Romy odvážní lidé, kteří se nehodlali smířit s tím, co se děje. Například na Slovensku hodně pomáhali partyzánskému hnutí, protože sami Romové, kteří žili ve slovenských osadách, znali prostředí kolem, lesy a hory. Partyzánům dokázali pomoci, často byli spojky, poskytovali materiální pomoc a podobně. Zajímavý případ na našem území je případ Josefa Serinka. Pocházel z Plzeňska, byl v ledském táboře, odkud se mu podařilo uprchnout a na Českomoravské vrchovině, kde se skrýval, založil velice slavnou a úspěšnou partyzánskou jednotku, které se říkalo Čapajev. Jemu samotnému se říkalo Černý partyzán. Po druhé světové válce se odstěhoval do Svitav, kde působil jako hostinský v hospodě, která se nazývala U Černého partyzána. To je takový pro nás nejznámější příklad hrdiny, který pocházel z romského etnika."
Jaká byla situace romské menšiny na konci války v protektorátu?
"Během roku 1943 se státní moci podařilo většinu podchycených Romů z protektorátu odtransportovat do osvětimského tábora. Byly samozřejmě určité skupiny, kterým se podařilo skrývat, například uprchli na Slovensko, byli někde nasazeni na práci a podobně. Uvádí se, že z koncentračních táborů se po roce 1945 vrátilo zhruba asi jen 600 Romů, to znamená, že téměř 90 procent naší předválečné romské populace bylo vyhlazeno. Po druhé světové válce začínají větší migrační vlny Romů ze Slovenska především do oblastí pohraničních, to znamená severní Čechy a severní Morava. To souviselo s poválečným vývojem, kdy z těchto oblastí byli odsunuti Němci. Uvolnila se tu celá řada obytných míst, ale zároveň byla potřeba celá řada nových pracovníků, kteří by pomáhali při správě válkou poničené země. Navíc se také postupně začíná budovat český průmysl v těchto oblastech i v souvislosti s těžbou černého uhlí a hnědého uhlí. Byla tu potřeba celá řada nových pracovních sil. Proto často i státní náboráři objížděli slovenské osady - a nejen ty - a lákali zdejší obyvatele, aby jeli do Čech za prací. Tito lidé to velice vítali, protože na Slovensku byla ekonomická situace daleko horší než v našich zemích."
"V několika poválečných letech se stát příliš o Romy nezajímal, protože řešil jiné záležitosti. Nový komunistický režim si velice záhy uvědomil, že především kočovní Romové jsou pro něj velkým nebezpečím (to pro jakoukoliv totalitu). Lidé, kteří se pohybují mimo dohled státní moci, jsou potenciálně nebezpeční - především, když se pohybují v pohraničí a podobně. Proto byl v roce 1958 přijat zákon o zákazu kočování. Tam se vůbec slovo "cikán" nebo "Rom" neobjevilo, nicméně bylo jasné, proti komu je to namířeno. Šlo vlastně o začátek politiky státem řízené asimilace - to znamená vytvořit řádné občany, kteří by se zapojili do budování socialismu. Politika asimilace ovšem znamenala velké rozbití kulturního zázemí Romů, od 60. let k tomu přistoupila i politika řízeného rozptylu. Stát různě přestěhovával romské rodiny v rámci Československa. Tito lidé přišli samozřejmě do úplně jiného prostředí a nedokázali se s prostředím nějakým způsobem sžít. Se všemi aspekty řízené asimilace se setkáváme dodnes."
Více se můžete dozvědět v projektu Rada Praha Holocaust Romů.
Tento příspěvek je repríza. V premiéře jsme ho vysílali 3.11.2012.
