Markéta Hejkalová - Finsko@Vysočina
Spisovatelka a překladatelka Markéta Hejkalová (*1960) patří k nejznámějším osobnostem literárního světa Vysočiny. Jejím dědečkem byl spisovatel František Křelina, matkou spisovatelka Hana Pražáková. Dětství strávila s rodiči v Brně a nyní již 13 let žije v Havlíčkově Brodě, kde pořádá každoroční knižní veletrh. Vydala svoji druhou prózu Vždycky jedna noc.
Finština není jazykem, kterému by se v tuzemsku soustavně věnovalo mnoho překladatelů. Markéta Hejkalová je jednou z nich. Finsko jí učarovalo už v dětství díky otci, který jako ugrofinista v 60. letech ve Finsku pobýval. Sama posléze finštinu vystudovala a dnes se převážně věnuje překládání. Severská země je z velké části dějištěm její nové knihy Vždycky jedna noc:
"Ta knížka má dvě roviny, ale ta hlavní vypráví příběh české dívky Ilony, která se ocitne shodou náhod ve Finsku, vdá se za o mnoho let staršího Fina, managera nadnárodní Firmy. O Finsku nic neví, o tu zemi vlastně ani nestojí, a musí se s tím vypořádat a nučit se mít to Finsko ráda. Druhou rovinu představuje příběh její maminky a ten se odehrává v Brně. Já si myslím, že to je jediná moje kniha, do které se promítá moje pracovní, životní finská zkušenost. Já jsem v letech 1996-99 pracovala jako kulturní atašé ve Finsku. Na jednu stranu pro mě Finsko bylo velice blízké, mám tam hodně přátel a hodně o tom vím, na druhou stranu je to pro mě země neproniknutelná a to jsem se taky snažila v té knížce vyjádřit, jak se vůbec dá proniknout do cizí země," vysvětluje Markéta Hejkalová. Stejně jako u jiných českých autorů poslední doby, namátkou jmenujme Kolského, Platzovou nebo Rudiše, je v knize Vždycky jedna noc zřejmá potřeba vykročit z české krajiny.
"Přečetl jsem knihu, jelikož jste mi ji dala do ruky, a dověděl jsem se věci! Velice těch žen lituju! A ty děti! (...) Neopíšete žádnou psychologii a city, to tam vychází nepřímo a velice obžalobně: muži ženám připravili mužský život."
Hejkalová působí především jako překladatelka. Neplete se jí překladatelská pozornost k jednotlivým slovům do fabulování vlastních románů?
"Možná jsem se toho nebezpečí bála a dospěla jsem možná až k druhému extrému, že jsem se hodně starala o ten příběh a rozvíjení zápletky a možná jsem to slovo až trošičku - nezáměrně - zanedbávala. Vliv překladatelské profese cítím spíš při čtení jiných textů: Hodně mě zajímá právě slovesné vyjádření."
Markéta Hejkalová překládá, v roce 1994 vydala pohádkový titul Šli myšáci do světa, je autorkou cestopisné knihy o Finsku a dvou próz pro dospělé. Která z těchto poloh je jí nejbližší?
"Pro mě je vnitřně nejdůležitější próza. Překládání je na druhou stranu moje práce, které je třeba věnovat se se vší vážností. Když jsem překládala velké Walůtariho romány, to jsem měla svoje denní penzum, které jsem musela přeložit. Kniha o Finsku, to je něco mezi. Jsou tam fakta, ale zároveň vyjadřujete svoje myšlenky, které by měly českým čtenářům čtivě zprostředkovat moji finskou zkušenost. No a knížka pro děti? To bych přirovnala k próze, to bylo pro mě důležité vyjádření mé osobní zkušenosti. V tom už je mezi knížkou pro děti a pro dospělé jen malý rozdíl. Je to próza, píšu to, co mám potřebu vyjádřit."
