S Vaculíkem v hodinách klavíru

Dnešní knihovničku věnujeme novince spisovatele, jehož jméno je spojeno s obrodným procesem 60. let. V letech normalizace působil v disidentských kruzích, vydával samizdatovou Edici Petlice. Osmdesáté narozeniny oslavil loni knihou Polepšené pěsničky. Jak vidí dnešní svět okolo? Do studia Radia Praha ho při příležitosti nové knihy pozval Vilém Faltýnek.

Ludvík Vaculík vydal knihu Hodiny klavíru. Jsou to komponované deníkové záznamy z let 2004 - 2005. Hlavní ženskou postavou je učitelka klavíru, u které autor místo svého syna bere soukromé hodiny hry na klavír. V zápiscích také reflektuje vlastní život, ale hlavní prostor věnuje dění v Literárních novinách. V zaznamenaném období Vaculík uzavírá své působení v redakci. Motiv uzavírání se ostatně v knize opakuje víckrát. Vůči budoucnosti zaujímá postoj otevřeného očekávání a soustředí se na psaní toho Hlavního, tedy svého příštího díla. Pokud jde o Literární noviny, připomeňme, že Vaculík býval redaktorem historických Literárek a když byly po revoluci obnoveny, opět se jejich přípravy účastnil.

"Literární noviny když začaly, tak byly součástí Lidových novin jako příloha. To měly veliký náklad, takový jako Lidové noviny. Ale protože nastala svoboda, tak tehdejší pokroková, progresivní redakce si řekla, že už nemusí se zabývat politikou, kterou se zabývaly ty historické literární noviny, protože využívaly svého mimořáného postavení a mluvily o věcech, o kterých se v denním tisku nemluvilo. Takže ty noviny se s úlevou začaly orientovat čistě na literauturu a literární kritiku a zájem upadal. Jednak pro Lidové noviny to byla přítěž, takže nás vykázaly a Literární noviny se ekonomicky osamostatnily a náklad klesal, klesal a klesal."

Bylo složité, uhájit nakonec existenci Literárních novin?

"Vůči komu? Bylo to velice jednoduché, protože složité to bylo za minulého režimu: vůči aparátu, vůči státu, vůči různým orgánům. Tady to bylo velice jednoduché, tady záleželo na té prosté věci, aby to čtenáři četli. A to bylo složité."

Z hlediska čtenářské obce měly staré Literárky v 60. letech usnadněnou situaci...

"Ovšem, ano, tolerovalo se jim víc a byly to vůbec nejsvobodnější noviny. A na tom stály, ne na zájmu o literaturu. Kdežto když se začaly zabývat jenom literaturou, komentáře k literatuře, recenze a diskuse s tou recenzí, tak je příliš uzavřené téma. Tak to vedlo ke krizi, o které píšu v té knížce, že se musel zvolit nový výbor, najít nový šéfredaktor, a tím se tam zabývám."

Byly Literární noviny hlavní důvod pro napsání knihy Hodiny klavíru?

"Z toho to vzniklo. Vzniklo to z nápadu, že v novinách někdo našel zajímavý příklad, že nějaká cizí autorka si psala nepravidelný deník. Vždycky když něco zajímavého ji napadlo, nebo se něco přihodilo nebo něco viděla, nebo se s někým setkala. No a z toho se utvořila velice zábavná a zajímavá dvoustrana a někoho napadlo, že to bychom přece si mohli připravit do příštích Vánoc tak, že požádáme někoho, aby si toto psal. Ale jenomže nikoho nepožádali, nikdo si to nepsal, byl jsem to jenom já. A když jsem to začal psát, zjistil jsem, že si to píšu kvůli sobě. Že nezáleží na novinách. Prostě ten účel jsem obrátil od těch novin k sobě."

Vysvětlete prosím posluchači, proč se knížka jmenuje Hodiny klavíru.

"Protože je to o tom, jak se ten chlap skoro osmdesátiletý začně učit hrát na klavír. Ví, že klavíristou nebude, udělá to z důvodu, který je tam popsaný, je to citový důvod, ale zase: začal z jakéhosi jiného důvodu, ale pravý důvod poznal, až to začal dělat. jaké pocity, myšlenky to v něm vyvolává, a protože v tom je ukryta tato kritická myšlenka: Blázne, to ses měl učit tehdy, tak z toho vyplyne: Blázne, cos tehdy měl dělat, nebo cos dělal, a neměl dělat! Prostě je to revize životopisu."

Vy chodíte do hodin klavíru?

"Nechodím, to tam taky je napsané, protože tu hudební školu potkalo to, že musela opustit ten objekt a přestěhovala se nouzově jinam, kde pro mě jako soukromého žáka nebyly volné hodiny, víte? Takže hrál jsem si doma, přehrával jsem si, co jsem se učil, bavilo mě to, a zjistil jsem, že já když budu chtět, se přece můžu učit sám. To snad děcku je třeba vysvětlovat nevím co... Kdežto já, když jsem hrál na housle a nic se mně na notách nemusí vysvětlovat, stačí jenom vůle a mohl bych pokračovat a hrát sám. Ale hraju jenom pro odpočinek. A pro zpestření."

Říkal jste: Já blázen, proč jsem to nedělal dřív. A to že to člověk začne dělat ve svých téměř osmdesáti letech, to je taky svého druhu bláznovství...

"Ano, ano, ano, blázen je furt, akorát na jiná témata. A s jinými následky."

Já jsem si jako poznámku k vaší knížce napsal: překvapuje se odvážnými, nečekanými kousky, aby zůstal mladý... Je to tak?

"Ale kdepak! Ne. Já nedělám nic, abych zůstal mladý. Co je, je."

Spisovatel Ludvík Vaculík vydal svou první knížku v roce 1958. Jmenovala se na farmě mládeže a vyšla ve Státním nakladatelství politické literatury. Bylo to osm let před Sekyrou, která Vaculíka s konečnou platností proslavila. V období mezi oběma knihami pracoval v Československém rozhlase. Nastoupil v roce 1959 a až do 65. roku byl redaktorem v oddělení pořadů pro děti a mládež. Připravoval cykly tzv. problémových reportáží. Pořady, ve kterých je uváděl, se jmenovaly Mikrofon mladých a Včera mi bylo patnáct.

Vaculíkovy reportáže známe pouze z vydaných přepisů, nahrávky byly v letech normalizace mazány. Až nedávno se mi podařilo v archivu dva pořady najít. Neznámý rozhlasový pracovník zachránil nahrávky před smazáním prostě tak, že z popisky odstranil jméno autora a název pořadu. Nezaměnitelná dikce ale reportéra prozradila, a ověřil jsem si to pak i v knize přepsaných pořadů Vidět svět novýma očima: oba tam byly. Nahrávku si po 40 letech budeme moct poslechnout znovu. Nezapomeňte si naladit naše vysílání v sobotu 17. listopadu, v den výročí Sametové revoluce, kdy na vybraných frekvencích uvedeme magazín Literární naslouchátko s pořadem Markéta touží po řece aneb Jak je život těžký z ledna 1963.