Martin Stranka. V Česku ho skoro nikdo neznal, v zahraničí sbíral prestižní ceny
Kdo a odkud je ten fotograf? Tak se ptaly zahraničí titulky novin, když fotografie Martina Stranky získaly ta neprestižnější ocenění. Svá díla představil na výstavě v pražském Mánesu.
Jeho fotografie získaly cenu Sony World Photography Awards za rok 2018 a obhájily ji i v roce 2019. Jeho díla byla známá během předchozích 14 let, kdy začal vytvářet uměleckou fotografii, více v zahraničí, než se dostala k českému divákovi. Galerie Mánes dala znovu svůj velký výstavní prostor výstavě, která tu už jednou byla. Ta minulá začala prvního března roku 2020 a skončila přesně za deset dní. Tehdy měl její ukončení na svědomí Covid-19.
Martin Stranka není vystudovaný fotograf. Jak jste v sobě našel chuť fotografovat?
"Ona si našla mne. Já jsem se k fotce dostal jiným způsobem než většina, a to je i ten důvod specifického rukopisu. Já jsem před patnácti lety přišel o blízkého člověka. Byla to pro mne situace obracející život vzhůru nohama. To byl moment, kdy hledáte nějakou pevnou půdu pod nohama. Netuším, proč jsem nesáhl po nějakém jiném nástroji, prostě bylo to něco, co mi dávalo smysl."
Vy jste dosáhl skvělého výsledku, prosadil jste se v zahraničí, kdo si vás našel?
"Nejdřív to asi byly spíš ty okamžiky, kdy začaly přicházet nabídky ze zahraničních galerií, třeba i menších. Zlomem pro mne bylo newyorské nakladatelství, které mne oslovilo, abych jim zpracoval několik obálek na knihy.
To byla doba, kdy začínaly sociální sítě. Samozřejmě u nás v Čechách jsou portály, ale na mne to nefungovalo, protože to byla samá kritika. Já jsem fotku nikdy nestudoval, to znamená všichni se do vás pouští, aby vám vysvětlili, co děláte špatně, což u člověka, který tvoří, ne proto, aby se někde něco vystavovalo, ale je to forma terapie po té ztrátě, tak mě to ještě víc zraňovalo. Utekl jsem na zahraniční portály. Tehdy tam byla obrovská komunita lidí od malířů, sochařů, fotografů, a byla neskutečně otevřená. Ta změna byla velká. Já jsem pochopil, co to je pohybovat se najednou mezi lidmi, kteří s vámi tak nějak koexistují."
První část té výstavy, to jsou spíš takové fotografické koláže.
"Je to tak. Pro mne fotografie byla vždycky prostředek k nějakému sebevyjádření. Před těmi deseti lety, to co v zahraničí bylo už normální a běžné v těch galeriích, v té výtvarné fotografii, tak tady bylo náročné vysvětlit, co ta výtvarná fotografie, kolážovaná věc, vlastně obnáší. Ale i tak jsou tady fotky půl napůl. Něco je kolážované ze dvou fotek třeba. Jsou tady fotografie, Circle Of Life, pilot s květinami, a hned vedle auto s květinami, to je všechno na jeden záběr fotografie. Pro mne to je jenom cesta."
Nová část výstavy je dělaná jiným způsobem.
"U série „Boyhood“, jsem opravdu rád, že jsem mohl ukázat lidem, že ta tvorba dál pokračuje. Já už jsem dnes schopen vytvářet kolem té jedné fotografie klidně třicetičlenný tým, opravdu náročně, produkčně to vytvářet."
Vy jste utekl do zahraničí v podstatě, když to budeme takhle říkat, a teď jste se vrátil sem a s velkým úspěchem. Těší vás to?
"Těší. Opravím jedno slovo. Já jsem tam neutekl. Ono mne to tam vytáhlo. Já jsem extrémní patriot, já miluji Čechy. Já miluji jak národ, tak tu mentalitu naší, já miluji tu zemi. Všechny fotky jsou foceny v Čechách a trošku na Slovensku. Když po vás začnou sahat galerie v zahraničí, tak prostě jdete tam, kde ten zájem je. Tam se často plnily rozhovory titulky: „V Čechách ho nikdo nezná a v zahraničí úspěch.“ Člověk musel nejdřív uspět v zahraničí, aby si ho tady začali všímat, což je škoda. Ne kvůli mně, ale že v Čechách je řada šikovných mladých lidí, ke kterým spousta lidí nemá ten vizionářský přístup, že by vycítili ten talent a ty lidi jim utečou."
Ten talent může mít kdokoliv, ale dostat se pak na nějakou špičku je velký problém. Chce to asi cílevědomě za tím jít. Protože když si to člověk hodně přeje, tak to asi dokáže.
"To mi berete slova z úst, myslím si to taky. Fotka „Dreamers And Warriors“, pilot se sýkorkami je přesně tohle to téma. To jsou ty snílci a bojovníci. V té sérii bojů, tam jsou dva kluci v tělocvičně a jmenuje se to „Heroes“. Jeden je fyzicky mnohem méně zdatný než ten druhý. Zase je to pro mne jenom téma toho, že tím hrdinou může být úplně kdokoliv. Tam to trošku symbolicky je v té fyzické rovině, ale já to spíš beru v té duševní."
Vy jste vlastně získal další prostor, abyste ještě dokončil a rozšířil tu výstavu.
"Přesně tak. Série „I Foud The Silence“ vznikala čtrnáct let. Mám trošičku pocit, že je to pomyslně uzavřené téma. A já jsem věděl, že tu výstavu potřebuji ještě dodělat, za těch deset dní první výstavy to spousta lidí neviděla. Já jsem už mezitím s těmi výstavami zase utekl do Orlanda, na Floridu, kde ta situace v ten moment mohla být lepší. Ale já jsem věděl, že se sem prostě musím vrátit a znovu otevřít. Člověk si může říct, všechno špatné je k něčemu dobré, a vznikal začátek té série „Boyhood“, protože to pro mne bude na dlouhou dobu téma, ke kterému se budu vracet."
