Miroslav Ivanov: Justiční vražda aneb Smrt Milady Horákové

Mezi velké postavy české historie se zapsala předválečná politička Milada Horáková, kterou komunistická vláda ve vykonstruovaném procesu na začátku 50. let odsoudila k trestu smrti a popravila. Dlouhá léta se o ní nesmělo pravdivě mluvit, a když po roce 1989 padla politická tabu, snažili se mnozí bílé místo v paměti národa zaplnit. Patřil mezi ně i spisovatel literatury faktu Miroslav Ivanov, autor mnoha bestsellerů na literární a historická témata. Jeho kniha Justiční vražda aneb Smrt Milady Horákové letos vychází 17 let po prvním vydání znovu.

Milada Horáková
Milada Horáková byla pražská rodačka a vystudovala práva na Univerzitě Karlově. Od roku 1926 byla členkou Československé národně socialistické strany. Na komunistický puč v únoru 1948 reagovala tak, že rezignovala na svůj poslanecký mandát v parlamentu, rozhodla se ale neemigrovat a byla stále politicky aktivní. V září 1949 ji zatkli a označili za vůdkyni hnutí, které chce svrhnout komunistický režim. Proces s Miladou Horákovou a s jejími dvanácti kolegy byl zinscenován jako veřejný "politický proces". Horákovou s třemi dalšími senát odsoudil k trestu smrti oběšením. Poprava byla vykonána 27. června 1950. Příčiny, průběh, pozadí a důsledky tohoto politicky narežírovaného procesu vylíčil Miroslav Ivanov ve své knize. Justiční vražda je otřesným svědectvím o politických procesech a o atmosféře 50. let.

"Samozřejmě že Miladu Horákovou představuje jako výraznou političku, pozitivně laděnou, velice lidskou. Ten moment lidskosti je u Milady velice silný a ten on podtrhuje."

líčí historička Zora Dvořáková, která byla kolegyní Miroslava Ivanova v Klubu autorů literatury faktu.

Ivanov se jako spisovatel proslavil už v 60. letech a za svůj život napsal přes 3 desítky titulů. Mezi jeho nejslavnější patří Historie skoro detektivní o bílých místech z české literární historie, Tajemství RKZ, ve které pátral po původu rukopisů Královéhradeckého a Zelenohorského, Důvěrná zpráva o Karlu Hynku Máchovi, kde odhaloval složitou povahu zakladatele moderní české poezie, Požár Národního divadla aneb Příliš mnoho náhod o příčinách požáru Národního divadla. V zahraničí ho proslavila kniha Atentát na Reinharda Heydricha, kterou vydalo New Yorské nakladatelství McMillen s opcí do 16 zemí světa. Do stejné tématické linie jako Atentát, motivované osobními zážitky a popravou Ivanovova otce za heidrichiády, patří A hořel snad i kámen o vyvraždění Lidic nacisty a také Justiční vražda.

Miroslav Ivanov mohl v 90. letech svobodně obrátit pozornost k doposud zamlčovaným kauzám. Kniha o Miladě Horákové vyšla už v roce 1991 a je zřejmé, že na ní musel začít pracovat bezprostředně po politických změnách a otevření archivů. Podle Zory Dvořákové měla rychlá Ivanovova práce své výhody, i omezení.

"Podařilo se mu dostat se k některým archivním materiálům a studoval je jako první. V té době už existoval Klub Milady Horákové, kde byli v předsednictvu lidé, kteří Miladu Horákovou ještě pamatovali, například František Přeučil. Oni mu mohli poskytnout také řadu osobních vzpomínek. Myslím, že se to snažil udělat velice solidně, poctivě, těch osobních vzpomínek je tam dost. Když já jsem později začala zpracovávat Miladu Horákovou, tak jsem bohužel některé ty pamětníky nezastihla, protože už nežili. Takže jsem se já sama musela opírat o to, co se podařilo zazanamenat Miroslavu Ivanovovi."

Vy jste řekla, že ta kniha vznikala narychlo. Myslíte, že se to na ní nějak podepsalo?

"Totiž to je tak, tenkrát ty archivy nebyly ještě otevřeny v takovém rozsahu, jako dneska. On věděl o určitých materiálech, chtěl se k nim dostat, ale nebylo to vždy ještě možné."

Taky má v závěru kapitolu, kde sleduje zahraniční ohlas té události.

"Mladé frontě Dnes se podařilo teď zkontaktovat Olgu Hrubou, která ještě žije v Americe, která byla mezi těmi představitelkami ženského hnutí v čele s Růženou Pelantovou, které odešly po Únoru do exilu, a když se tu potom toto dělo, ony tam vyvinuly velké úsilí na její záchranu, kontaktovaly nejrůznější politiky, např. Churchilla, významné vědce jako Einsteina, obrátily se na Eleonoru Roosweltovou, a chtěly, aby se braly za život Milady Horákové. To se i stalo. Existuje telegram Alberta Einsteina Gottwaldovi, kde prosí, aby byl uchován život nejen Milady Horákové, ale i dalším třem odsouzeným k trestu smrti. Ovšem na rozhodnutí Klementa Gottwalda to žádný vliv nemělo."

Zora Dvořáková už o Horákové jednu knihu napsala, nyní připravuje novou. Vyjde k výročí jejího narození na konci roku a přinese fotografie a dokumenty, které se dosud považovaly za nezvěstné.

Miroslav Ivanov je považován za zakladatele žánru literatury faktu u nás. Podle předsedy Klubu autorů literatury faktu Karla Richtra vedou kořeny Ivanovova přístupu až k Egonu Ervínu Kischovi, ale přínos Ivanova je zcela osobitý. Ivanov sám to popsal v rozhlasovém vysílání krátce před svou smrtí v roce 1999:

"Já jsem si uvědomil, že chci-li získat zájem mladého člověka, musím to téma postavit nekonvenčně a hledat nezvyklý úhel pohledu. To jsem netušil, že se jednou tomu mému psaní bude říkat literatura faktu. Já jsem nechtěl psát čistou beletrii, nechtěl jsem psát ani populárně naučnou literaturu, tak se z toho postupně vyklubalo něco, čemu se dneska říká literatura faktu. V roce 1964 jsem v dovětku k jedné své knize, kde jsem měl charakterizovat, co píši, jsem nevěděl, jaký český název použít, tak jsem to nazval non-fiction. A daleko po letech, když se mě na jedné besedě ptali, co říkám Trumanu Capoteovi. Já jsem říkal, že ho neznám podrobně, že znám jen jednu jeho knihu Chladnokrevně. Capote ji otiskoval postupně časopisecky v roce 1964 a poprvé ji nazval non-fiction literatura. Jinými slovy, ne že by si to tady Ivanov vymyslel, nebo někdo na Západě, ale asi ta čtenářská psychika volala tenkrát po něčem, čemu jsme dneska dodatečně začali říkat literatura faktu."