Modré blues Martina Mainera

Martin Mainer, Blues, foto: Miroslav Krupička

V Nové galerii na pražských Vinohradech byla zahájena výstava Martina Mainera. Představuje na ní své nejnovější obrazy a nese název Blues Woods.

Martin Mainer,  foto: Wikipedia / NoJin CC BY-SA 3.0
Jak název napovídá, Mainer se na svět tentokrát podíval modrýma očima. V názvu Blues Woods je ale zašifrováno víc. Blue znamená nejen modrý, ale také smutnou bluesovou náladu či hudbu. Autora prý název napadl, když se díval na zápas anglického klubu Chelsea, jehož hráčům se říká rovněž Blues.

A tmavá modř na plátnech teče proudem. Doslova. Mainer použil jako metodu stékanou barvu, jejíž výrazné kontury mají při pohledu zdálky schopnost naplno rozehrát divákovu fantazii: na obrazech tak vidíme lesy, stromy, hory, ale také ostrovy, vodu, řeky, to vše pod hávem posmutnělé, chladivé až mrazivé nálady. Názvy obrazů tomu napovídají: Bílé ostrovy, Sever, Tři řeky, Noc, Zimní vody…

Martin Mainer,  Blues,  foto: Miroslav Krupička
Stékanou barvu použil Mainer poprvé před několika lety při malování obrazu Červená řeka a potom znovu v loňském roce. Jak popisuje v katalogu, od kamaráda Pepy Herčíka získal velké balení tiskařské modré barvy. Na již hotovou modrou kresbu začal nanášet tmavou lazuru, která původní kresbu překryla. Vzniklo kouzlo nechtěného. Přidával více modré a barvu nechal stékat. Obraz postavil vzhůru nohama a potom dále domalovával. Tak vznikaly řeky, vodní plochy a hluboké lesy. „Bluesovým“ obrazům se věnoval téměř celý loňský rok.

Martin Mainer,  Bílé ostrovy,  foto: Miroslav Krupička
A ještě jedno slovo je obsaženo v názvu výstavy: woods – tedy stromy, dřevo ve všech jeho podobách, které autor použil přímo jako výtvarný materiál. Posbíral větve z poražených stromů a na obraze se jim „pokusil vdechnout nový život.“ Nutno říci, že se mu to povedlo. Tmavé krabaté větvičky, upevněné na velkých bílých plátnech působí až bizarně a nabývají mnoha významů. Jeví se jako hmyz (kudlanka nábožná), pokroucená trpasličí nebo zvířecí tělíčka. To vše dohromady ale tvoří jakousi znakovou soustavu. Tím spíš, že kratší dřívka připomínají exotická písma, rozsypaný čaj, v němž si může zkoumavý divák číst. Název jednoho z obrazů – Dopis – jistě není náhodný.

Martin Mainer,  Dopis,  foto: Miroslav Krupička
Poloha experimentu a nové inspirace není Martinu Mainerovi vzdálená. Patří ke známým autorům střední generace. V současné době vyučuje malbu na AVU a stále tvoří. Vystavuje od poloviny 80. let. Jeho dílo se pohybuje na pomezí klasiky a abstrakce, ale vždy se smyslem pro určité tajemno. Jeho tvary mohou být geometrické, biologické nebo přímo orientální, vždy s použitím široké škály barev. Mainer má dar zaujmout na první pohled, což se mu daří i v Nové galerii. Mimochodem Nová galerie je vskutku nová. Vznikla loni v říjnu v Balbínově ulici v Praze a provozuje ji Mainerova žena Nina Hedwic. Program je sympatický – stát se prostorem pro komunikaci, sdílení, spolupráci a prezentaci umělců různých generací… Za dva měsíce stačila uspořádat dvě výstavy – úvodní hromadný START, kde se představilo 7 malířů, a REVERZE – přehlídku díla Vladimíra Vély a Miro Polácha. Blues Woods je třetí výstavou a dobrým startem do nového roku.