Moser - klenot českého sklářství oslavil stopadesátiny

Závěr roku se kvapem blíží, a to bývá také čas pro všelijaká ohlédnutí a bilancování. My to dnes uděláme tím, že si připomeneme jedno 150. výročí. Jaké? Vydejte se s námi do Karlových Varů na návštěvu proslulé firmy Moser.

Právě před sto padesáti lety si v lázeňském městě Karlovy Vary otevřel dílnu a obchod brusič skla Ludwig Moser. Aniž to mohl tehdy tušit položil základy firmy, jejíž výrobky se stanou vyhledávanou značkou císařů, králů, maháradžů, emírů, představitelů politického světa i světových celebrit. A samozřejmě všech milovníků špičkové rukodělné výroby, precizního zpracování, mistrovského designu, netradičního způsobu zušlechťování skla dekorativním broušením, uměleckou rytinou a zdobením zlatem i platinou.


Ludwig Moser
Prvního velkého uznání se Ludwig Moser dočkal v roce 1873. Na Světové výstavě ve Vídni mu byla udělena Medaile za zásluhy. Další ocenění na sebe nenechalo dlouho čekat. Ve stejném roce mu byl udělen titul dvorního dodavatele vídeňského císařského dvora. Stříbrná medaile z ´výstavy století´ v Paříži v roce 1900 už jen potvrdila pozici karlovarské firmy jako předního evropského i světového výrobce luxusního dekorativního skla. Odkaz zakladatele firmy rozvinuli ve dvacátých letech minulého století synové Ludwiga Mosera. Firma zaměstnávala až tisíc lidí. Do historie sklárny se zapsal především Leo Moser. Pak ale přišla třicátá léta.

„Rodina Moserů odešla ze sklárny v polovině třicátých let.“

Hovoří člen současného managementu firmy Josef Slunečko.

Foto: autor
„Byly tam dva důvody. Jeden čistě ekonomický. Třicátá léta silně poznamenala světová hospodářské krize a firma se dostala do velkých problémů. Rodina Moserů musela prodat akcie akciové společnosti bance Union. Nechala si symbolicky jenom pět procent. Potom před příchodem fašismu do Československa odprodala zbytek akcií. Potomci rodiny Moserů i Leo Moser bývalý ředitel odešli do zahraničí, aby si doslova uchránili holý život.“

Válku přežila firma jako německý státní podnik. V roce 1946 se pro změnu stala československým státním podnikem. Po pádu bývalého režimu zde tedy nebyly žádné restituční nároky. V roce 1991 vznikla v rámci privatizace akciová společnost Moser, kterou vlastní a řídí český management. S potomky zakladatele firmy ale udržuje vřelé styky.

„Ludwig Moser měl velké množství potomků. A ti jsou dnes po celém světě, ve Spojených státech v New Jersey, v Brazílii, v Austrálii. Když jsme slavili 140. výročí sklárny, byly tady vnučky Mosera. Tyto dámy z New Jersey působí v úplně jiné oblasti, učí. Všichni potomci do jednoho jsou ale hrdi na to, že jejich jméno zůstává, dále symbolizuje rozkvět sklářství, který byl založen právě Ludwigem Moserem. Letos jsme měli čest přivítat zde pana Mosera s manželkou a sestrou z Austrálie. Přijeli v září na výstavu, která byla v Umělecko průmyslovém muzeu. Byli na vernisáži a potom se setkali s našimi klienty v naší prodejně v Praze Na příkopech. Bylo to milé setkání, zavzpomínání na kořeny rodiny, na tradici.“


Foto: autor
Sklárny Moser musely po válce překonávat stejné potíže jako další sklárny v pohraničí.

„Tady byli němečtí skláři. Po válce odešli němečtí skláři v odsunu do Bavorska, kde pokračovali v různých sklářských dílnách. Historie firmy ale neskončila. Z vnitrozemí, z Moravy, ze Slovenska, dokonce z Jugoslávie sem přicházeli skláři a začali se vlastně učit tomu novému řemeslu. Do úrovně nějakého mistrovství to trvá většinou deset, patnáct let. Zázrakem je, že sklárna tento otřes přežila.“

Foto: autor
Všichni zkušení němečtí skláři ale přece jen neodešli, respektive nebyli nuceni odejít. I v emocemi nabité poválečné době muselo být rozumně uvažujícím lidem jasné, že bez německých odborníků se sklářství v pohraničí na nohy nepostaví. Ostatně i současný mistr-sklář Zdeněk Drobný dodnes s láskou vzpomíná na svého vynikajícího učitele pana Schmidt - Kunze.

„On vedl první mé kroky, vštípil mi do hlavy, jak mám se sklem pracovat, abych porozuměl, co to sklo ode mě vůbec chce. On si mě vybral už v učení. Asi poznal, že pro to mám vlohy. Při práci jsem hlavně nesměl mluvit. Jeho heslo bylo, že ten, kdo mluví, nedělá. Měl takovou německou disciplínu. Muselo se chodit včas do práce, nesmělo se zaspat, nesmělo se zbytečně marodit. On tady v té sklárně dělal od svých dvanácti let. Němci tak předávali Čechům své umění.“

Josef Slunečko, foto: autor
A co němečtí skláři, kteří se většinou usadili v Bavorsku? Byli a jsou pro dnešní firmu Moser velkou konkurencí? Josef Slunečko si to nemyslí.

„Vytvořilo to samozřejmě určitou konkurenci. Konkurence se ale dá brát jako vážná, když je na stejné úrovni. Tady je značka, v Bavorsku je adekvátní značka, naštěstí pro Mosera ne světově rozeznatelná. Výrobci v Německu jsou menší výrobci. Určitě jsou šikovní jako skláři či rytci, ale Moserovi nekonkurují. Ti bývalí skláři už jsou asi dávno v důchodu a jejich potomky nebereme jako konkurenci. Spíše se snažíme spolupracovat, vědět o sobě, navštěvovat se. Když přijedou bavorští skláři sem, jsou ohromeni zručností a šikovností našich sklářů. Jsou oblasti, které oni už dávno zapomněli, a tady se to ještě nějakým způsobem udržuje a kultivuje.“

Konkurence v podstatě neexistuje už proto, že Německo tvoří jen malou část exportu Mosera. Ten směřuje převážně do zámoří a do Ruska.


Zdeněk Drobný, foto: autor
Mistr-sklář Zdeněk Drobný nikdy nelitoval toho, že si zvolil v podstatě rodinné povolání.

„Tady pracovali maminka, tatínek, strýc, teta, mám tady i syna. Jsem hrdý na to, že jsem tady.“

Vzpomíná si na nejhezčí zakázku, na které pracoval?

Zdeněk Drobný, foto: autor
„Asi nejhezčí zakázka, kterou jsem dělal, byla pro nějakou princeznu, už ani nevím, jakou. Dělali jsme pro ni nádherné růžové skleničky. Ty skleničky, když se dělají, jdou strašně pomalu, je to hodně náročné, člověk se musí plně soustředit na práci.“

Budoucnosti se Zdeněk Drobný neobává.

„Jsme jediní na světě. Lidé budou chtít kupovat takové věci. Budou muset, protože to nikdo jiný nebude umět. Projel jsem spoustou skláren, ale nikde jsem neviděl práce, jaké se dělají u Mosera. Všude se různě nastřihává, ale tady se všechno klasicky obkládá, jako před sto padesáti lety. Pouze se pro nás změnily nástroje. Máme například lehčí píšťaly, máme lepší uhlíkový materiál ze Švédska. Nářadí máme kvalitnější, než měli tehdejší mistři. Jinak to ale děláme furt stejně.“


Vladimír Skála, foto: autor
Od sklářských pecí a tamních kouzelníků se žhavou hmotou se teď přesuneme do vedlejší budovy. Tam sídlí jiní odborníci, jejichž řemeslná zručnost se podílí na světové slávě značky Moser. Tomuto místu vévodí Vladimír Skála, mistr-rytec.

„Právě vidíte začátek práce na jednom z nejdražších rytých bloků v naší továrně. Jmenuje se Ježíš uzdravuje nemocné. Jedná se o biblický motiv z obrázkové knihy od Gustava Dorého. Je to figurální rytina, prováděnou do hloubky. Je to takzvaná pozitivní rytina. Dalo by se říci, že je to už mistrovské dílo, kterému potom také odpovídá cena. Práce ne tomto kuse trvá dva a půl měsíce. Cenu v korunách ani neznám. Teď jsem se ale vrátil z Tchaj-wanu. Tam byla cena za tento kus asi dva miliony čtyři sta tisíc tchajwanských dolarů. Přepočtěte si to podle kursu.“

Dobře, dělá to asi jeden milion, tři sta šedesát tisíc korun.

„Na samém začátku práce stála ta obrázková bible, ze které jsem vybral určité motivy. Dělal jsem motiv Potopa 1, Potopa 2 a potom motiv, který právě vidíte. Z toho obrázku si musím vytvořit lineární kresbu na pauzovacím papíře. Ta se perforuje a kresba se přenáší na čistý skleněný blok stejným způsobem, jako to dříve dělali krejčí. Vezme se křída a potře se papír s perforovanou kresbou. Potom už stačí jenom perko, tuš, nakreslit to a pak spoustu času a spoustu karborundových, diamantových a měděných koleček. Hlavně je třeba čas a zručnost.. těch dva a půl měsíce.“

Foto: autor
Jak se z člověka stane mistr-rytec?

„Někdo se s tím asi narodí a někdo třeba ani po třiceti letech u firmy zůstane stále jen průměrným rytcem. Člověk se musí učit každý den, zdokonalovat se a nacházet nové a nové finesy. Já pracuji u firmy 32 let, čtyři roky jsem byl na sklářské škole, takže dělám do skla 36 let. A pořád ještě nacházím věci, které neumím, které je potřeba se naučit. Takovým způsobem by měl po stupovat každý. Dnes je problém v tom, že lidé jsou málo trpěliví. Chtějí dělat okamžitě mistrovská díla, na které vlastně ještě ani nemají technickou zručnost, a potom to podle toho vypadá.“

Foto: autor
Vychováváte si nějaké následníky?

„V podstatě lidé, co tu jsou, jsou mojí žáci. Od roku 1990 se tady bohužel vystřídala spousta mladých lidí, kteří nevydrželi. Zbylo tady jenom takové torzo toho, co sklárnou prošlo. Ti už ale asi vydrží. Jsou to lidi, kteří mají opravdu zájem dělat toto řemeslo nejen kvůli vydělávání peněz. O tom to také trošku je, mít k tomu kladný vztah a lásku ke sklu, nemá to být jen prostředek k vydělávání peněz.“

A kam všude už se Vladimír Skála podíval, aby se přímo na místě seznámil se specifickými požadavky zákazníka?

„Začínal jsem ještě za totality v roce 1986 na Světové výstavě Expo ve Vancouveru. Potom po roce 1989 jsem pravidelně jezdil deset let do Ameriky, Kanady, Austrálie, Singapuru. Teď jezdím spíše do Asie, to znamená do Japonska, Tchaj-wanu. Díky řemeslu jsem navštívil země, kam bych se normálně jako turista nepodíval.“


Moser byl a je značkou luxusu. A to je dnes obrovská výhoda. Uspět na trhu přesyceném všelijakými lacinými sériově vyráběnými šunty vesměs asijské provenience se dá jen v luxusu. Náročná klientela chce špičkovou rukodělnou výrobu, precizní zpracováním, mistrovský designem, netradiční způsoby zušlechťování skla, uměleckou rytinu. A jak se pozná Moser na první pohled nebo dotyk? Otázka pro Josefa Slunečka z managementu firmy.

„Jak se pozná Moser? Prvním znakem, když vidím skleničku nebo vázu, vidím hranovaný brus, fasetovaný brus. U kalíšku tomu říkáme třeba papežský brus nebo károvaný brus, jako například u souboru Splendid. To jsou typické ostré hrany, protože vylešťujeme mechanicky obroušení hrany. Hrana je ostrá, na rozdíl třeba od olovnatého křišťálu, kde poslední operací je leštění kalíšku v kyselině. U nás se to všechno dělá mechanicky, protože nemáme olovo ve skle. To je tedy takový první rozdíl. Když vezmete skleničku Mosera, tak vás napadne, že je strašně lehká. To je také důsledek toho, že nedáváme olovo. Pochopitelně jsou tam takové věci jako typické dekorace, které Moser používá. Kromě toho brusu je to zlacený ornament nazývaný oroplastika, kde je emblém nebo pás, který je v dnešní době nějakým způsobem vypískován a ručně nanášené zlato je vyleštěné. To je docela symbol Mosera. Další kapitolou je samozřejmě rytina, která svědčí o tom, že jde o sklo od Mosera.“

A co barvy?

„Barvy jsou samozřejmě velmi důležité. Máme širokou škálu barev. Každým rokem přidáváme barvu. Letos jsme rozšířili barevnou škálu o tři barvy, protože jsme zavedli do sortimentu výroční kolekci repliky historických moserovských objektů, váz z konce 19. století až do roku 1943. Tři nové barvy obnáší smaragd, tmavý rubín, zlatý rubín. Rozšiřujeme tedy barevnou škálu, ale ještě k tomu přidáváme barevné kombinace na jednom výrobku. Znamená to, že výrobek dnes můžete vidět třeba ve třech čtyřech barvách, což je také fantastické. Tady samozřejmě utíkáme konkurenci. Snažíme se zase jít vlastní cestou, něco ukázat, být tím lídrem na trhu. Oni nás malinko kopírují, ale my musíme být vždy o krok před nimi.“

Jak už bylo řečeno, Moser je bezolovnatý křišťál. Na tom, že je sklo lehké a přitom tvrdé jako skála a třpytivé jako olovnatý křišťál, má bezesporu zásluhu tajná výrobní receptura.

„Každá sklárna si samozřejmě chrání své receptury, to, jakým způsobem se mísí sklářský kmen, ať už jde o čiré nebo barevné sklo.“

Nad složitou chemickou skladbou sklářského kmenu ale nakonec stejně vítězí lidská práce.

„Naši zákazníci samozřejmě oceňují nejen kvalitu čirého skla, suroviny, ale ještě více oceňují kvalitu přidané hodnoty, lidské práce, protože ta mizí z výrobků konkurence. Tam, kde konkurence sleduje trend snižování nákladů nahrazením lidské práce strojem, to snadno poznáte na tom výrobku. Vidíte hned, jestli na to sáhla lidská ruka nebo stroj. A my jsme tady, abychom ten uvolněný segment trhu hned obsadili a nabídli naše výrobky, zpracované lidskou rukou.“


Na značku Moser jsou zaměstnanci firmy hrdi. Mistr-rytec Vladimír Skála k vyjádření svých pocitů nepotřebuje vznešená slova.

„Když jsem chodil každý den do práce a viděl jsem na bráně místo emblému Moser, moment, jak tam to strašné heslo bylo … jo, ´Se zeměmi socialistického společenství za světový mír´, tak se mi zvedal žaludek. Musel jsem se na to dívat dnes a denně. Dnes jsem moc rád, že už na to nemusím koukat.“