"Můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat" - brněnská výstava přibližuje půvab starých památníků
Asi jen málokdo z nás jako dítě neměl svůj památník. Spolužáci do něj kreslili srdíčka, růžičky nebo koťátka a paní učitelky vpisovaly různé rady do života. Pak ten památník skončil bůhvíkde a jako dospělí jsme na něj dávno zapomněli. V minulosti však byly památníky součástí běžných, každodenních styků mezi lidmi. Ukazuje to výstava v Paláci šlechtičen v Brně, kde sídlí Etnografický ústav Moravského zemského muzea. Půvab starých památníků přiblíží dnešní kulturní rubrika:
Tvůj mužíček si tiše sedne k Tobě,
pak knihu tuto do ruky si vezmete
a lístky lásky probírati budete.
On Tebe bude objímati,
kdo ten byl a kdo ten, se počne ptáti.
Tu přijdeš, drahá, též na lístek můj,
jenž v jarém květu našich let Ti věnuji.
Rci mu: toto jest věrná přítelkyně má.
Ta miluje mne tak, jak Tebe miluji já"
- přečetla z jednoho z památníků autorka výstavy a současně vedoucí Etnografického ústavu Hana Dvořáková. Památníky podle ní mají dávnou historii:
"Literatura nám dokládá, že se vztahuje do šlechtického prostředí. Byla to záležitost šlechtických synků, kteří studovali na univerzitách. Nejstarší památníky pocházejí ze 16. století."Nešlo vlastně o památníčky v dnešních slova smyslu. Byly to volné listy, na kterých bylo zapsáno jen jméno a titulace.
"Jenomže přirozeně v průběhu doby se i tato tradice přesunula do měšťanského prostředí. A především období biedermeieru, se svým důrazem na rodinný život a velmi intimní vazby, přivedlo vlastně památníky k období rozkvětu."
Ani tehdy ale nešlo o bůhvíjaké umělecké výtvory:
"Ty zápisy v památnících nejsou žádná veledíla vysokého umění. To nejsou žádné esejistické skvosty. Naopak. Ale možná právě proto je to tak jímavé. Možná právě tou svou triviální rovinou to takto rezonuje v současné společnosti."
"Projdi vísky, projdi města, mořem, zemí buď Tvá cesta, v cizině bys ctívala vlast vždy svou, cizinu ve vlasti vzdálenou.A. Janková, v Kamenici 23. července 1905."
"Lehce teď psáti v památník, když nyní spolu dlíme. Budeš-li ale vzpomínat, až pak se rozloučíme?
V upomínku Tvá spolužákyně Marie Grünfeldová. V Praze 24. 2. 1919."
"Krátce Ti vpisuji do Tvého srdíčka, kdože Tě má tak rád, jak Tvoje matička? Z písničky vyjímám kratičký úryvek, kdopak Tě má tak rád jako Tvůj tatínek?
- Haničce teta Marie, Hranice, 24. května 1948."
Ještě na začátku 19. století se v památnících objevuje celá řada jazyků, Kromě němčiny a češtiny tu jsou zápisy v latině, maďarštině, francouzštině nebo angličtině. Stále více se do nich ale promítají i obrozenecké snahy a vznikající české vlastenectví:
"Je zajímavé, že vlastenectví se vine celým památníkovým životem, že kromě těch sentimentálních zápisů jsou na druhém místě co do četnosti zápisů zápisy vlastenecké. - Nezapomeň nikdy, žes dcerou Slavie... Hrdý buď, žes vytrval... atd. - Všechny mají v sobě tento vlastenecký náboj, který je ještě obvykle umocněn nějakou kresbičkou. Často je to panorama Hradčan spolu s Karlštejnem, ale i budova Národního divadla. Pro mne bylo zajímavé, že se tato vlastenecká struna rozehrála už ve 40. - 50. letech 19. století."
V jedné vitríně na výstavě leží dokonce památníky, které si vedli vojáci v kasárnách. Podle dr. Dvořákové mají ale trochu odlišný charakter:
"Ty vojenské zápisy se vydělují z celého okruhu památníků. Podle mne jsou velmi půvabné, když tam někdo zmiňuje, že myslí na milenku a probudí se na kavalci a v ruce svírá botu. Objevují se tam scény z každodenního vojenského života, z rozdělování menáže a tak dále. Je tam ale i jeden zápis těsně po ukončení války, z r. 1945, který evokuje uplynulá válečná léta, kdy ten již veselý dav utíká směrem ke krytu."
Samotné památníky však měly i svou výtvarnou hodnotu:
"Existoval vlastně celý památníkový průmysl, to znamená, že tady byla velká poptávka. Tak třeba jenom památníky z 2. poloviny 19. století, z toho historizujícího období, nebo pak ze secese, památníky ve stylu Art deco, to jsou malé skvosty dobového uměleckého řemesla."
Ačkoliv památníky existovaly několik století, zdá se, že jejich éra nenávratně skončila. Autorka výstavy připomíná, že v době e-mailů a esemesek už většinou ani neumíme pořádně psát rukou:
"Tato výstava je právě takto míněna. To byla kaligrafická díla. Takže má být trošku zrcadlo - pozor, zastavme se, zkusme se podívat! Nebylo to až tak špatné."