Nachové plachty plují dál po souši

Český film objevil novou hereckou osobnost. Filmový divák se v posledních měsících hned dvakrát na plátně setkal s Petrem Formanem, jehož výkon v Horem pádem a Vaterlandu zaujal bezprostředním, autentickým projevem. Nováček na plátně je ale už dávno dobře znám publiku divadelnímu. Bratři Matěj a Petr Formanovi, synové českoamerického filmaře, se před několika lety vepsali do širšího povědomí kulturní veřejnosti svým divadelním projektem Bouda. Na ni navázali v podobném duchu "Nachovými plachtami" a ty vám nyní přiblíží kulturní rubrika Viléma Faltýnka.

Nachové plachty plují dál po souši

Divadlo Bratří Formanů je "živoucí společenství bez stálé scény a uceleného souboru, společenství divadelních nomádů, vyznávajících kouzlo cest a putování,"čteme na internetových stránkách divadla. Jejich inscenace vytvořená ve spolupráci s Cabaret Theatre Dromesco Nachové Plachty podle povídky Alexandra Grina se původně hrála na lodi a v roce 2000 byla ve Francii přenesena do speciálně vybudovaného stanu. Letos na podzim se poprvé představila touto suchou verzí českému publiku.

"Ve hře jde o to, že jedna dívka touží po tom, aby si ji jednou vzal muž, který pro ni přijede na lodi s nachovými plachtami. To proto, že jí to jakýsi bláznivý muzikant ve městě jako holčičce vypráví a ona tomu začne věřit. A kapitán, který se to dozví, to pro ni udělá. nakopupí nachové plachty, přešije je, přijede s lodí a splní jí ten sen. tam je to takhle konkrétní," popisuje inscenaci Petr Forman.

"My jsme s tím nápadem v roce 1999 přišli a znělo to taky jako bláznovství, jako sen, postavil divadlo na lodi, jezdit po řece, hrát, jezdit po světě - a on se nám taky vlastně splnil."

Původní lodní variantu Nachových plachet podle Alexandra Grina viděl divadelní kritik časopisu Svět a divadlo Michal Čunderle.

"To představení je jenom dovětek. Hlavní je loď jako taková, ta možnost procházet se po lodi, která za večera pluje po Vltavě, člověk je bombardovaný nesmírně smyslovými zážitky vizuálními, sluchovými, čichovými, jí tam nějaké vybrané jídlo, pije skvělé víno, kolem něho chodí kluci v námořnickém tričku, nějaké holky se tam motají po palubě, do toho se dívá na krásné prosklené stoly, co kus, to umělecký originál, řezba, do toho loutky - to je prostě pouťový zážitek plný senzací..."

Podle Čunderleho nejvíc celá atmosféra připomíná malebnost a rozmanitost staročeských poutí. Jak se ale inscenace změnila přechodem do stanu? Hovoří Petr Forman:

"Když jsme si to zahráli, jak to bylo na lodi, tak se ukázalo, že je tam velký rozdíl ve vnímání představení. zatímco na lodi ho divák vnímá jako součást nějakého silného zážitku, který mu zprostředkovává ta loď, člověk vidí okolí, mosty, všechno se děje kolem v jakési realitě a uprostřed té reality my hrajeme divadlo, nebo jakési poetické obrázky, ale silnější je vlastně ten zážitek lodi. A když jsme to poprvé zahráli ve stanu, tak jsme si uvědomili, že jsme to představení tak trochu svlékli do naha a teď tam stojí, tak jak jsme ho stvořili. A potřebuje ještě trochu cvičit, aby vypadalo líp. Takže jsme v tom představení museli hledat okamžiky, kdy si můžeme svět moře víc připomínat, víc ho vzbuzovat, připomínat a předvádět, aby divák měl dojem,,že je na lodi. Takže ve stanu je to opravdu o divadelním představení, na lodi je to víc o lodi a divadle zůstává v druhém plánu."

Podle Petra Formana ale rozhodně nelze chápat přechod do stanu jako ústup zpět ke klasickému divadlu: "Ani stan ani loď nemůžete považovat za klasický divadelní prostor. Já si myslím, že jsem se nevrátuili do divadla, protože jsme v něm ani nikdy nepůsobili, jenom hledáme jiná prostředí. Stejným způsobem jsme přistupovali - ač to bude znít podivně - k prostoru Národního divadla, kde jsme dělali Krásku a zvíře, ani tahle práce pro nás nebyl krok zpátky do divadla, salre byla to zase spolupráce s prostorem, který sám o sobě je uchvacující, inspirativní a silný."

Podle divadelního kritika byla Bouda ve svém stylu čistší, "protože šlo přiznaně o hospodu, o hospodu ve velkém stanu, a to, že se tam objevují nějaké divadelní momenty, uzavřená čísla, etudy, písničky, tak to patřilo k tomu hospodskému povyražení. Tady i když je to na lodi a na Vltavě, tak se přece jenom nabízí kladické, poměrně dlouhé představení. Tohle je pokus, něco výrazně sdělit a sdělit to jasně uzavřenou formou."

"Ta síla Formanů je několikerá a jedna z těch hlavních je v tom, když dělají věci, které sice mají divadelní rozměry, ale v podstatě nejsou žádným klasickým divadelním tvarem ani sdělením. V jejich pořípadě totiž jde o to, uspořádat věci tak, aby vzniklo ideální, fantastické, bizarní vymyšlené, neskutečné místo k setkání lidí. Jakmile to získá ambice, které směřují spíš k estetické poloze, ke klasičtějšímu, konvenčnějšímu tvaru, tak v tu chvíli se jim daří míň, než by se jim dařit mohlo. Aůle oni si terén prozkoumávají z různých stran a myslím, že si to sami uvědomují. Rozhodně ty nejzářnější chvíle byly projekt Bouda a teď i Nachové plachty," soudí Michal Čunderle.

V nejbližší budoucnosti plánují Formanovi inscenaci Klapzubovy jedenáctky v loutkovém divadle Minor a rovněž naznačili, že probíhá příprava dalšího projektu, v němž možná princip Boudy a divadelní lodi dovedou ještě dál.