(Ne)přátelství na věčné časy: česko-ruské vztahy od roku 1989

Česká republika a Spojené státy byly první dvě země, které se v květnu roku 2021 ocitly na ruském Seznamu nepřátelských zemí. Proč bylo zrovna Česko trnem v oku Vladimíru Putinovi? Jakými proměnami prošly česko-ruské vztahy od roku 1989? To jsou témata druhého dílu podcastu „Česko v šesti kapitolách“.

Možná to byla i zkušenost s invazí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, která přispěla k tomu, že se Československo v 90. letech snažilo co nejrychleji vymanit z mocenských struktur bývalého východního bloku. Symbolicky to vyjádřil umělec David Černý, když v roce 1991 přes noc nabarvil narůžovo sovětský tank, který sloužil jako památník osvobození Prahy Rudou armádou. Tento čin vyvolal oficiální protest sovětské vlády. Jak připomíná politický geograf Michael Romancov, Československo bylo vůbec prvním státem, který dokázal vyjednat odchod sovětských vojsk ze svého území. Celkem se jednalo o více než 70 000 vojáků. “Sovětská vojska opustila tehdejší Československo v roce 1991, ještě dřív, než došlo v Moskvě v srpnu 1991 k pokusu o státní převrat proti Gorbačovovi. Do tohoto období patří přinejmenším dvě další důležité události, na kterých mělo Československo zásadní podíl. Jednak šlo o zrušení RVHP, jednak o rozpuštění Varšavské smlouvy, přičemž smlouva o rozpuštění tohoto vojenského paktu byla podepsána v Praze v Černínském paláci.“

90. léta: Rusko jako kolos v nepořádku kdesi na východě

Vzhledem k tomu, že v 90. letech mělo Rusko spoustu vnitřních problémů, bylo pro Československo, od roku 1993 Českou republiku, o to jednodušší sledovat své vlastní zahraničně politické zájmy, vysvětluje historik Karel Svoboda. „Česká zahraniční politika byla výrazně determinována snahou vrátit se do Evropy. Orientovala se jednoznačně na Evropskou unii. Rusko bylo vnímáno jako jakýsi kolos v ohromném nepořádku, který je někde na východě a nemusíme ho příliš sledovat.“ Hlavním představitelem tehdejší prozápadní orientace České republiky byl prezident Václav Havel. „Václav Havel byl jednoznačně pro-evropský a pro-atlantický. Nikdy nebyl protiruský, ale celou dobu před Ruskem varoval a zdůrazňoval, že je zapotřebí mít se před Ruskem na pozoru,“ připomíná Michael Romancov.

Češi svůj návrat do Evropy formálně stvrdili vstupem do NATO v roce 1999 a do Evropské unie v roce 2004. Oba tyto kroky spadají ještě do éry prezidenta Václava Havla, který začlenění Česka do západních struktur vnímal také jako ochranu před potenciální hrozbou ze strany Ruska. Zhruba ve stejné době se ale dynamika vztahů mezi Ruskem a střední Evropou začala měnit. „V tento okamžik se o nás Rusové zase začali zajímat, protože jim nebylo pochuti vidět, že Česko, Polsko, Maďarsko a další pomyslně přecházejí na tu druhou stranu. Takto to Rusové vnímali. A ve stejné době se českým prezidentem stává Václav Klaus. To je podle mě klíčový moment. Václav Klaus totiž nebyl na západě přijímán tak, jako Václav Havel. Ve Spojených státech, ale ani v Británii, ve Francii a ani v Německu nebyl Václav Klaus vnímán tak, jako Václav Havel. A Václav Klaus se podle mého názoru vědomě a programově otočil směrem k Rusku,“ hodnotí Michael Romancov.

Klausův a Zemanův příklon k Rusku

Jak Klaus, tak Zeman přispěli podle Romancova k tomu, že Česká republika do určité míry přestala Rusko vnímat jako potenciální bezpečnostní riziko a soustředila se spíše na obchodní a energetickou spolupráci. Zeman si své proruské postoje zachovával dokonce i po roce 2014. „Vedle toho, že zpochybňoval ruskou účast ve válce na Donbase, vedle toho, že doporučoval Ukrajině přiznání Krymu jako ruského teritoria, tak se i v mnoha dalších případech stavěl proti převažujícímu západnímu pohledu. To se týkalo třeba kauzy kolem otravy Sergeje Skripala látkou novičok, kdy Zeman mimo jiné prohlásil, že novičok se vyráběl i v Česku. Tím se prohloubil jeho konflikt s českou zpravodajskou komunitou. V případě vrbětické kauzy Zeman zase prohlásil, že výbuch muničního skladu má několik vyšetřovacích verzí a tím to skončilo. K přehodnocení jeho postoje k Rusku Zemana přiměla až ruská invaze na Ukrajinu v únoru 2022. A to pouze proto, že si byl vědom toho, že kdyby to neudělal, tak by jeho politická kariéra skončila,“ uzavírá Michael Romancov.

Jak se česká společnosti staví k ruské invazi na Ukrajinu? A proč Česko i nadále dováží většinu ropy z Ruska? Dozvíte se v druhé epizodě podcastu Česko v šesti kapitolách.