Nikoho jsme neokupovali, říká velitel mise
Vojáci a zdravotníci 7.polní nemocnice, kteří od září do prosince loňského roku působili v irácké Basře, převzali ve čtvrtek v Hradci Králové vojenská vyznamenání. Celkem bylo vyznamenáno 271 vojáků. Ve východočeské metropoli byl s reportážním magnetofonem Zdeněk Vališ.
Takto podal v 10 hodin dopoledne na Ulrichově náměstí v Hradci Králově hlášení velitel kontingentu. Následoval slavnostní ceremoniál a pak už zněla z tribuny slova chvály a díků. Ministr obrany Miroslav Kostelka řekl nastoupeným vojákům, že díky jim zjistili lidé po celém světě, že armáda nejsou jen zbraně, ale také nezištná pomoc v nouzi. Jménem lidu Spojených států poděkoval příslušníkům kontingentu velvyslanec William Cabaniss. Slovy uznání nešetřil ani královéhradecký biskup Dominik Duka.
"Měl jsem možnost obdivovat vaše pracoviště přímo tam, několik desítek kilometrů od rodiště praotce Abraháma, otce těch, kteří pochopili, že člověk člověku je bratrem. A vaše služba toto dokázala. Pro vás nebyl nikdo v Iráku nepřítelem, ale byl tím, komu jste přinesli pomoc."
"Je to pro mě opravdu velká čest, ale když si vzpomenu na ostatní, kteří byli kolem nás, a připomenu ten přívlastek železný a zlatý, tak si vzpomínám na ty zlaté a železné kluky, na zlaté kuchaře s železné hochy, kteří nám zajišťovali elektřinu, kteří dělali ve dne v noci, když bylo třeba. Takže to ocenění je i připomenutí a vzpomínka na ně. Jsem opravdu dojat, že jsem to dostal, ale myslím si, že část té medaile by měla patřit i jim."
Všichni oslovení příslušníci kontingentu se shodli v tom, že mise byla velmi těžká, ale jeli by prý znovu. A jestli měli někdy strach? Tak přiměřeně, říká podpraporčice Blanka Polanská.
Podpraporčice Zlatá Hanáková si myslí, že větší strach měli asi její blízcí doma v Česku.
"Samozřejmě, že měli strach, ale když jsem tam byla, tak mě na dálku podporovali s když jsem se pak vrátila, tak samozřejmě byli šťastni. Ta jejich podpora mě hodně pomáhala, ale byli jsme tam v dobrém kolektivu a bylo o nás dobře postaráno."
Podle velitele mise plukovníka Přemysla Škáchy byly bezpečnostní a klimatické podmínky v Iráku určitě nejtěžší z toho, co česká armáda dosud absolvovala. Za úspěch proto považuje fakt, že se všichni čeští vojáci vrátili domů zdraví. A neměl náhodou plukovník Škácha pocit, že je příslušníkem okupační armády?
"Já bych rozhodně nepoužíval slovo okupační armáda, jak jste to nazval. My jsme byli součástí koaličních sil a naše mise a úkol byl zcela jednoznačný - humanitární a žádný jiný. A my jsme tam těm lidem skutečně pomáhali, nikoho jsme neokupovali, nikoho jsme o nic neobírali."
Přesto vás ale museli tamní lidé považovat za okupanty.
"Za co nás považovali, jak nás brali, je věc vedlejší, ale mohu vám říci, že když jsme odjížděli, tak bylo mnoho slz, mnoho děkovných dopisů a mnoho přání, abychom dál zůstali. Ti prostí iráčtí lidé, kterým my jsme pomohli, ti to oceňovali nejvíc. Oni takovou možnost od nikoho jiného tam neměli, protože my jsme jim navíc poskytovali pomoc zdarma, takže pro ně jsme byli opravdu přínosem a měli nás tam rádi."
