S Petrem Zelenkou o jeho novém filmu Rok ďábla
Když náš kolega Vilém Faltýnek před Vánoci natáčel s režisérem Petrem Zelenkou o jeho první divadelní hře, Zelenka mimochodem poznamenal, že právě dokončuje film "o zemi věčného ticha a chlastu". Teď tento snímek pod titulem Rok ďábla přišel do kin a Vilém Faltýnek mu věnoval dnešní rubriku.
Petr Zelenka, známý jako autor filmu Knoflíkáři nebo scénárista Samotářů, už kdysi dva mystifikační hudebními snímky natočil, o skupině Visací zámek a později o Mňáze a Žďorp. V Roku ďábla svedl dohromady písničkáře Jaromíra Nohavicu, Karla Plíhala, Českomoravskou hudební společnost a anglického hudebníka Jaze Colemana.
Jak vznikl nápad na tenhle film?
"Člověk si prostě v sobě řeší takové otázky, jako jaká je úloha písní v životě člověka. Já se považuju za muzikálního člověka ne proto, že bych na něco uměl hrát, ale proto, že mě písničky nějakým způsobem dobíjejí. Muzika je pro mě životně důležitá, čerpám z ní energii. Potom když posloucháte 20 let muziku, tak se zamyslíte nad tím, jestli vás ovlivňuje to, co posloucháte a jak se v důsledku toho měníte."Formoval vás nějak folk? Plíhal, Nohavica?
"Nohavica mě ovlivnil hodně, Plíhal skoro vůbec."
Hudebníci v Roku ďábla hrají sami sebe, režisér dokumentárními postupy vytváří iluzi autentičnosti.
"Ty herecký nebo neherecký akce jsou většinou civilní. Řečeno technicky: je to tlumený dialog."
Skutečnost a fikce se ovšem mísí v takovém poměru, že divák neustále kolísá mezi smíchem z rozpoznané hry a pochybností, co z toho je nakonec skutečné. Jak Zelenka při jakési příležitosti poznamenal, nepřikládá pravdě takovou důležitost, aby musel vždy mluvit pravdu. Rád si vymýšlí: Jaromír Nohavica se ve filmu podrobuje protialkoholní léčbě. Vyléčený alkoholik Holanďan Jan Holman o něm natáčí film. Je to film o alkoholu?
"Ten alkohol tam pro mě jako pro autora hraje roli prostředníka setkání. I když většinou potom vede k mentálnímu úpadku lidí, kteří ho konzumujou, ale kladnou sociální funkci určitě má. Tak je tam vnímaný, ale ne jako první plán nebo hlavní problém."
Nohavicovo alter ego Karel Plíhal ho doprovází a pomáhá mu, ale nakonec na něj léčebna nemá dobrý vliv a Plíhal přestane mluvit.
"Původně ten film končil ještě vlastně takovým prohlášením toho Holanďana, že v Čechách žijou lidi, kteří jsou schopni poslouchat melodie cizích lidí, a že u posledního soudu, až se budou soudit národy, Češi ještě kvůli tomu dostanou šanci. Bylo to moc patetický, tak jsme to tam nedali. Ale v tomhle duchu tam motiv ticha figuruje. Země, která je tichá, je na tom podle mého názoru docela dobře."Nohavica si najde nové spoluhráče, Českomoravskou hudební společnost, a jednu z linií filmu tvoří jejich společné turné, které se opravdu v roce 2000 uskutečnilo. Zelenkův film obsahuje mnoho příběhů a témat, ale žádné není pojmenováno naplno, takže někteří kritikové vytýkají snímku nesoudržnost. Tato neurčitost tématu, příběh, který v podstatě nelze převyprávět, jsou ovšem základem svérázné Zelenkovy hry, kterou se většina diváků nechává vést k zamyšlení o přátelství, o andělích, o tom, jak nám lidi, které potkáváme, a hudba kterou posloucháme, mění život.
"Věřím, že naše životy jsou pravděpodobně naplánované někde dopředu. Věřím, že Bůh s námi komunikuje různým způsobem, někdy to může mít podobu inspirace, někdy písně, někdy podobu člověka, kterého nám postaví do cesty."
Mimochodem, ve fiktivním světě filmu Rok ďábla se někteří lidé rozpadají samovolnou vnitřní explozí. Tak končí i duchovní zvnitřnění Nohavicova anděla Karla Plíhala. A jak je režisér spokojený se svým filmem?
"Ten pocit se odvíjí od toho, jestli se člověk na ten film podívá ještě za rok za dva. To je pro mě dost zásadní. Píseň má právě tu výhodu, že si ji pustíte za pět let, za deset let a nezestárne. Naopak si vzpomenete na to, kdy jste ji poprvé slyšel. A já bych na filmy kladl tyhle nároky taky. Na Knoflíkáře se nedívám, na Samotáře taky ne. Na tenhle film se snad za rok za dva zase podívám, doufám, že tu potřebu budu ještě mít."