Česko v komentáři
Hostem pravidelné rubriky "Česko v komentáři" je dnes opět náš stálý posluchač z Německa, profesor Jiří Kosta. O jeho Vánocích v dětství, v době druhé světové války a v současnosti si ním povídal Josef Kubeczka.
Blíží se Vánoce. Nedávno jste v Praze pokřtil svou autobiografickou knížku nazvanou "Život mezi úzkostí a nadějí." Popisujete v ní i své válečné osudy v Terezíně a transport do Osvětimi. Vraťme se ale nejdříve do Vašeho dětství. Vzpomínáte na tehdejší Vánoce?
"Ano, ano, vzpomínám a také jsem se tím opravdu intenzivně v posledních pěti letech zabýval, když jsem to sepisoval. My jsme za první republiky žili a vyrůstali v takovém prostředí, kde náboženství nehrálo roli. My jsme oslavovali všechny křesťanské svátky, ačkoli rodiče byli židovského původu a dokonce byli členy židovské obce. To ale u nás nehrálo roli. Musím se přiznat, že jsem ani nevěděl, nebýt jedné babičky, která chodila do synagogy, že existuje nějaká chanuka, nějaké jiné svátky. To, co jsme oslavovali, byly skutečně naše Vánoce, Štědrý večer s kaprem, bramborovou kaší a se štřůdlem, a těšili jsme se na nadílku. To se odehrávalo stejně, jako u všech mých spolužáků, z nichž většina nebyla židovského původu a někteří vůbec nebyli z pobožných rodin. Prostě probíhalo to tak, jak se to všude oslavuje. Jedině snad se to lišilo v tom, že rodiče nás poměrně brzo vyvedli z toho, že není Ježíšek, že si dárky dáváme my všichni dohromady. V tom to byla taková moderní intelektuální rodina."
Vraťme se však k neradostným válečným osudům v Terezíně, transport do Osvětimi. Byla i tam příležitost k nějkým vánočním rozjímáním?
"Pokud jde o Terezín, tak to bylo velmi skromné. První Vánoce byly ve znamení začátku terezínského ghetta. Já jsem tam byl s úplně prvním transportem asi tříset mladých Židů a připravovali jsme nejprimitivnější ubytování pro první transporty. Myslím, že po nás přijelo asi dva až tři tisíce lidí. Ty Vánoce tedy byly velmi skromné, nebyly nadílky, jen jsme seděli spolu, nebyly stromečky, nic. Potom jsem ale byl na Kladně nasazený v dolech jako vězeň. Tam už jsme měli 'normální' Vánoce. Dokonce horníci, kteří se s námi nesměli stýkat, je v podzemí, kde jsme fárali, spolu s námi oslavovali různými náhražkami, dávali nám drobnosti a dokonce někteří chlapci byli ilegálně v jejich domácnostech. Potom jsme se vrátili zpět do Terezína. To už jsem tam měl maminku, bratra a dědečka (babička tam zemřela) a to už jsme se snažili dát si náhražkou malé dárečky, někde jsme schrastili pár větví a takto jsme slavili. Nejzajímavější Štědrý večer, a na něj si nejvíc vzpomínám, byl v Osvětimi v roce 1944. Měli trochu dřív konec, jedli jsme pověstnou tuřínovou polévku a seděli jsme na tzv. krbu mezi pryčnami, kde jsme spali, ve třech - s jedním českým a jedním francouzským vězněm. Navzájem jsme si líčili, co bychom těď normálně měli a říkali jsme si, že to už nemůže dlouho trvat a my to musíme přežít. Už jsme věděli, že fronta se hroutí a říkali jsme si, že to všechno budeme mít příští Vánoce v roce 1945 už ve svých domovech. Byl to prostě takový optimistický moment, na který rád vzpomínám."
A vzpomenete si i na ty první poválečné Vánoce v roce 1945?
"No, ty nemám tak konkrétně v paměti, protože ta doba byla pro nás jednak radostná, ale také rozčilující, všechno znovu začínalo. Přitom jsme byli zesláblí po osvobození. Byli jsme ale s maminkou - rodiče byli rozvedení, ale tatínek se svou partnerkou také na chvíli přišel - a s bratrem. Samozřejmě jsme to nějak oslavovali, ale nevzpomínám si na detaily. Byli jsme strašně šťastní a celá ta doba, ty první měsíce, byly ve znamení osvobození a nových začátků. Také jsme si dělali iluze o tom, jak ta budoucnost bude krásná ve svobodné vlasti, kde už nebudou rozdíly. A jak jsme byli zklamáni... To už je ale jiná věc."
Skutečnost byla trochu jiná. Po Pražském jaru jste byl nucen emigrovat z Československa. Za svůj nový domov jste si vybral Německo, kde žijete dosud, i když jste v Praze velmi častým hostem. Pokuste se srovnat Vánoce u nás a v Německu. Jsou nějaké rozdíly?
"Ani bych neřekl. Dcera bydlí hned vedle nás. Její chlapci doma mluví česky, i když chodí do německých škol, a vidím, jak připravují Vánoce spolu se svými německými spolužáky. Já tam nevidím vůbec žádný rozdíl. Oni snad jedí trošku jiné věcí - nemají kapra, ale takový divný bramborový salát s řízkem nebo lecčím jiným. Jinak ale mají nadílku, stromeček a takovou rodinnou pohodu, všichni jsou spolu. Myslím, že je to stejné, ta tradice je přece jenom středoevropská."
Děkuji za Vaše vzpomínky a přeji Vám hezké Vánoce.
"Děkuji. Já vám také."
