České Amazonky nastupují
V posledních dnech se opět začala přetřásat otázka profesionalizace české armády. Důvodem je údajné selhání dvou desítek příslušníků české jednotky v Kuvajtu, kteří požádali o návrat domů. Mimo jiné zaznívají obavy, zda se vůbec po přechodu k profesionální armádě podaří naplnit armádní stavy. Zdeněk Vališ ale soudí, že českou armádu by mohly zachránit ženy.
Po pravdě řečeno, spěch, se kterým politici rozhodli o profesionalizaci armády, budí podezření, že jde spíše o z nouze ctnost. Armádě se už řadu let nedaří na základě všeobecné branné povinnosti naplňovat ani základní stavy. Jednak neustále roste počet fyzicky tak málo zdatných mladíků, že jejich přítomnost v armádě by pro ní byla spíše přítěží, jednak většina těch zbývajících dělá všechno pro to, aby se vojně nějak vyhnula, což zase není tak velký problém. A tak asi skutečně nezbývá nic jiného, než udělat z vojenské služby zaměstnání jako každé jiné. Ostatně policisté jsou také státní zaměstnanci. Rovněž hájí za peníze republiku i za cenu nasazení vlastního života.
Jaképak tedy řeči o vlastenecké povinnosti! Ty jsou dnes, jak se zdá, většině mladých mužů k smíchu. Už dávno ani neplatí rčení, že vojna dělá z kluků muže. Na to už holky neletí. Jenže právě fakt, že téměř polovina mužské populace je údajně ze zdravotních důvodů neschopna vojenského výcviku, vyvolává obavu, zda se vůbec najde dostatek těch, které si občané najmou jako žoldnéře. To je ovšem v první řadě otázka finanční atraktivnosti armády. Občané si tedy musí zároveň položit otázku, kolik prostředků jsou ochotni vynaložit na to, aby zlákali do řad armády nějakých 30 tisíc mužů z té druhé zdravější části české populace.
Ale ani pak není vyhráno. Zejména při vědomí toho, že ve značné části veřejnosti panuje přesvědčení, že armáda jako taková je prý zbytečná. Z různých orientačních průzkumů zatím vyplývá, že Česko by skutečně mohlo mít potíže s naplněním stavů budoucí profesionální armády. Dokonce se také před časem objevily názory, že možná bude nakonec třeba začlenit do české armády i cizince. Tyto úvahy ale byly pochopitelně vysloveny jen šeptem. Takovou revoluční myšlenku je asi třeba nechat ještě nějaký čas uležet, aby byla pro Čechy stravitelnější.
Na druhé straně z učebnic dějepisu přece známe příklad neohroženého cizince Jana Lucemburského i jeho pověstný výrok - toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal. A ostatně, jak pyšní jsou Francouzi na svou cizineckou legii! Možná si ale Česko vypomůže vlastními silami. Českou profesionální armádu by totiž mohly zachránit ženy. Plány, aby každý pátý vojenský profesionál byla žena, armádě zatím vycházejí na víc než sto procent. Už teď se hlásí čím dál více žen i na vojenské školy. Ženské prostě začínají mužským šlapat na paty.
Představa velkého počtu žen v zeleném má samozřejmě také své oponenty. Například bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý tvrdil, že v situaci, kdy žena fyzicky nestačí na svůj úkol, může ohrozit celou jednotku a uváděl přitom příklad české jednotky IFOR v Bosně. Jiní oponenti argumentují etickými důvody. Mrazí je představa, že nepřátelé budou zajatou ženu sadisticky mučit.
Psychologové ale mají na věc jiný názor. Ženy v uniformě jsou prý cílevědomější a přesnější než muži, odhodlanější a schopné vojenskému řemeslu i leccos obětovat. Snáze také na rozdíl od mužů snesou dlouhodobou zátěž. Mnozí muži asi jen žasli, když četli v tisku kurážná a sebevědomá vyjádření děvčat, která před dvěma týdny nastupovala do vojenské služby. Nechaly se ale slyšet i ženy, které už velmi tvrdý výcvik ukončily. Například je prý přitahuje vidina přímé účasti v konfliktu s Irákem. Jedna absolventka vojenské školy své pocity vyjádřila slovy: chci už zažít skutečnou akci a ne sedět někde v kanceláři, chci být užitečná. A tato dívka si rozhodně nepřipouští, že by se mohla psychicky sesypat, podobně jako dvacítka mužů, kteří požádali o předčasný návrat z Kuvajtu.
Mimochodem, z dvanácti žen, které už působí u české jednotky v Kuvajtu, nepožádala o předčasný návrat domů ani jedna. Je tedy docela možné, že posílený ženský element změní nakonec českou armádu k nepoznání. A nejen proto, že na ni bude parádnější pohled. Ten je sice také vítaný, ale na druhé straně v národních dějinách máme dost momentů, kdy nám regulérní vojsko bylo právě jen pro parádu. Od neohrožených českých generálek a plukovnic se bude spíše očekávat, že s hrdě vypjatou hrudí povedou muže k pořádku a důslednému plnění úkolů. Psychologové zatím nedokáží odpovědět uspokojivě pouze na otázku, jak se taková žena zachová, když se před ní na bojovém poli objeví myš.
